16 C 383/2021-23 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru včetně poplatků a příslušenství, který žalobkyně žalovanému poskytla na základě smlouvy [číslo] ze dne 8. 2. 2021 ve výši 5 000 Kč. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 3. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Žalobkyně na bankovní účet žalovaného na základě smlouvy [číslo] jež měla být uzavřena distančním způsobem dne 8. 2. 2021, převedla částku 5 000 Kč, kterou měl žalovaný jako úvěr postupně splácet s úrokem. Žalobkyní předložená smlouva však neobsahovala žádný verifikační ani autentizační prvek nebo věrohodný záznam o použití mechanického prostředku nahrazujícího podpis. Žalovaný nesplatil nic. Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy, jak dlouho působí ve svém stávajícím zaměstnání ani zda se nenachází ve zkušební či výpovědní době. Žalovaný navíc uvedl měsíční náklady na živobytí ve výši 3 Kč. Žalobkyně soudu nepřeložila výplatní pásku, o níž hovořila. Žalovaný byl vyzván k okamžitému zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 11. 8. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 419 o. z.). Přenechala žalovanému k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl vrátit s příslušným úrokem. Podle názoru soudu však původní věřitelka nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 z. s. ú. protože i kdyby bylo pravdou vše, co v této souvislosti žalobkyně tvrdila, v takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně analyzovala úvěruschopnost žalovaného pouze způsobem popsaným v předchozím odstavci. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 87 odst. 1 první věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 5 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 11. 8. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 16. 8. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 16. 8. 2021, odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 17. 8. 2021 a že od 18. 8. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,50 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně však požadovala úrok z prodlení ve výši 8,25 % ročně a soud byl jejím návrhem vázán (§ 153 odst. 2 o. s. ř.). Žalobkyně tedy prokázala vznik a splatnost příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni jistinu a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 5. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 6. Výrok III. odpovídá Položce 2 odst. 2 přílohy zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů (dále„ z. s. p.“). Žalobkyně totiž navrhla vydání elektronického platebního rozkazu, což se nestalo. Proto jí posléze vznikla povinnost doplatit částku 600 Kč jako rozdíl mezi částkou 1 000 Kč (Položka 1 odst. 1 písm. a) z. s. p.) a již zaplacenou částkou 400 Kč. Jde o poplatek za řízení jako takové (§ 1 písm. a)), jehož poplatnicí je žalobkyně (§ 2 odst. 1 písm. a)) a který se stává splatným až na základě příslušného rozhodnutí (§ 4 odst. 1 písm. j)). Soud žalobkyni k zaplacení uložil lhůtu 3 dnů od právní moci rozsudku v souladu s § 7 odst. 1 druhou větou z. s. p. 7. Výrok II. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu částečně úspěšná. Konkrétně její čistý procesní úspěch po zohlednění úroku z prodlení kapitalizovaného ke dni vyhlášení rozsudku činil 6,80 %. Žalobkyně totiž požadovala 9 751,21 Kč, kdežto soud jí přisoudil 5 207,95 Kč, tedy 53,40 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 1 000 Kč a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 písm. a) – c), bodu 1., paušální náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 1 písm. a) – c) ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud tedy aplikoval snížené sazby, protože je mu z úřední činnosti známo, že v těchto právně i skutkově jednoduchých věcech žalobkyně opakovaně podává stejně formulované žaloby. Jednotlivé úkony tudíž měly spíše charakter administrativní, než individualizované právní služby. Soud nepřiznal náhradu za doplnění žaloby, protože v něm obsažená skutková tvrzení a důkazní návrhy měla správně obsahovat již žaloba (§ 79 odst. 1 druhá věta, odst. 2 o. s. ř.), pročež bylo doplnění žaloby v tomto ohledu nadbytečné a jeho náklady tudíž neúčelné (§ 142 odst. 1 o. s. ř. a contrario). Protože je advokát žalobkyně plátcem DPH, připočítal soud k nákladům též 189 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. a) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.) 100 % náhrady t