16 C 384/2021-22 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení byl požadavek na zaplacení částek specifikovaných výroky I. a II. jakožto nesplaceného úvěru, poplatků a příslušenství, kterou žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (dále„ původní věřitelka“), dne 20. 6. 2017 na základě smlouvy [číslo] ve výši 6 000 Kč. Původní věřitelka měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Kartě zákazníka. 2. Soud rozhodl bez ústního jednání na základě § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.“ Skutkový stav byl totiž objasněn důkazy předloženými žalobkyní, která rozhodnutí bez nařízení jednání navrhla v žalobě. Soud vyzval žalovaného, aby se k této možnosti do 14 dnů od doručení výzvy také vyjádřil s upozorněním, že pokud se nevyjádří, bude soud předpokládat jeho souhlas (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalovaný nereagoval, přestože mu výzva byla účinně doručena. 3. Soud založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 20. 6. 2017 původní věřitelka s žalovaným uzavřela smlouvu o zápůjčce [číslo] na jejímž základě mu poskytla částku 6 000 Kč, kterou měl žalovaný splatit v 58 týdenních splátkách. Při rozhodování o žádosti o zápůjčku původní věřitelka nijak neověřila, zda a jaké má žalovaný dluhy, nezkoumala okolnost, zda se žalovaný ve svém pracovním poměru nenachází ve zkušební či výpovědní době a poskytla mu zápůjčku na 58 týdnů, ačkoli působil v pracovním poměru na dobu určitou, která končila dne 30. 6. 2017. Žalobkyně soudu nepředložila dokumenty, které měly podle údajů z Karty zákazníka sloužit k ověření pravdivosti jednotlivých tvrzení žalovaného. Žalovaný zaplatil celkem částku 3 500 Kč. Žalovaná pohledávka byla postoupena žalobkyni, která za soubor postoupených pohledávek zaplatila sjednanou úplatu, což bylo podle postupní smlouvy předpokladem účinnosti postoupení, jež bylo řádně oznámeno žalovanému. Žalovaný byl vyzván k zaplacení do 10 dnů od doručení v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 15. 2. 2021. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 4. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z postoupené pohledávky na bezdůvodném obohacení (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887, 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě zápůjčky (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2390n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala mu k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozím odstavci. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí zápůjčku poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozím odstavci. To znamená, že zápůjčka neměla být poskytnuta, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouva tak byla absolutně neplatná, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádné částky s výjimkou jistiny a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 6 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Původní věřitelka soubor pohledávek včetně té žalované postoupila žalobkyni, čímž se žalobkyně stala její věřitelkou (§ [číslo] ve spojení s § § 1880 odst. 1, 1887 o. z.). Žalovaný byl vyzván k zaplacení již v oznámení o postoupení pohledávky, doporučeně odeslaném dne 15. 2. 2021, přičemž třetí pracovní den nastal 18. 2. 2021 a lhůta dalších 10 dnů, tedy do 1. 3. 2021 (neboť 28. 2. 2021 byla neděle – viz § 607 o. z), odpovídá zákonem předvídané lhůtě„ bez zbytečného odkladu“ (§ 1958 odst. 2 o. z.). To znamená, že se pohledávka stala splatnou 2. 3. 2021 a že od 3. 3. 2021 byl žalovaný v prodlení. Žalobkyně žalovanému poskytla 6 000 Kč, žalovaný splatil 3 500 Kč, takže rozdíl ve výši 2 500 Kč představuje jeho bezdůvodné obohacení. Žalovaný se tedy dnem následujícím den splatnosti ocitl v prodlení, čímž mu vznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení ve výši odpovídající ročně výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro první den kalendářního pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o 8 procentních bodů, zde tedy ve výši 8,25 % ročně (§ 1970 o. z. ve spojení s § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. ve znění pozdějších předpisů). Žalobkyně tedy prokázala vznik, splatnost a nabytí příslušné části žalované pohledávky. Vzhledem k pasivitě žalovaného proto soud vyšel z právní domněnky jejího trvání ke dni vyhlášení rozsudku (§ 154 odst. 1 o. s. ř.) Proto soud výrokem I. přiznal žalobkyni zůstatek jistiny a úrok z prodlení v zákonné výši. Lhůtu k zaplacení soud ve výroku I. určil podle § 160 odst. 1 části věty před středníkem o. s. ř., poněvadž neshledal důvod k jiné lhůtě vzhledem k délce času, který měla žalovaná strana na splnění svého dluhu před zahájením řízení i během něj a k jejímu pasivnímu postoji k věci. 5. Výrokem II. soud žalobu ve zbytku zamítl s ohledem na absolutní neplatnost smlouvy. 6. Výrok III. odpovídá ustanovením § § 137 odst. 1, odst. 2, 142a odst. 1 a 142 odst. 2 o. s. ř., protože žalobkyně v časovém limitu předvídaném zákonem žalovanému odeslala předžalobní upomínku a protože byla ve sporu převážně úspěšná. Žalobkyně požadovala ke dni vyhlášení rozsudku celkovou částku 3 320,17 Kč, soud jí přiznal 2 710,77 Kč, tedy 81,65 %. Její čistý procesní úspěch tudíž činí 63 % Náklady sestávají ze soudního poplatku 400 Kč podle Položky 2 odst. 1 písm. a) zákona č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích ve znění pozdějších předpisů a z nákladů vyčíslených v následující tabulce podle vyhlášky MSp č. 177/1996 Sb. o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif, dále„ a. t.“). Sazbu mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby až do žaloby včetně soud stanovil podle § 8 odst. 1 ve spojení s § 14b odst. 1 písm. a) – c), bodu 1., paušální náhradu hotových výdajů podle § 14b odst. 1 písm. a) – c) ve spojení s § 14b odst. 5 písm. a) a. t. Soud tedy aplikoval snížené sazby, protože je mu z úřední činnosti známo, že v těchto právně i skutkově jednoduchých věcech advokát žalobkyně opakovaně podává stejně formulované žaloby lišící se minimálně. Jednotlivé úkony tudíž měly spíše charakter administrativní, než individualizované právní služby. Protože je advokát žalobkyně společníkem právnické osoby zřízené za účelem výkonu advokacie, která je plátkyní DPH, připočítal soud k nákladům též 189 Kč jako náhradu za DPH (§ 137 odst. 3 písm. b) ve spojení s § 151 odst. 2 druhou větou o. s. ř. a § 47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb.) 100 % nákladů te