16 C 390/2021-27 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 12 872,51 Kč s příslušenstvím jakožto nesplaceného revolvingového úvěru s příslušenstvím, který žalobkyně žalované poskytla na základě smlouvy [číslo] ze dne 5. 1. 2017 ve formě úvěrového rámce ve výši 19 000 Kč. Žalobkyně měla před poskytnutím úvěru posoudit úvěruschopnost žalované nahlédnutím do dlužnických databází, na základě statistického modelu a tvrzení žalované. 2. Žalovaná se k věci nevyjádřila, ač ji k tomu soud vyzval a poskytl jí k vyjádření lhůtu 14 dnů. Nepopřela tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinila je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalované podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne 5. 1. 2017 účastnice uzavřely smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalované zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 19 000 Kč, které měla žalovaná splácet s úroky (smlouva o úvěru). Žalovaná vyčerpala celkem 24 062,16 Kč, zaplatila celkem 22 706,86 Kč (výpis čerpání, splátek a úhrad). Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovanou v Bankovním registru klientských informací. Výpis z databáze NRKI pak nelze spojit s osobou žalované – objektivně vzato mohl vzniknout lustrací jakékoli osoby. Jako důkaz žalobkyně dále doložila pouze výpis z databáze [příjmení], nikoli z dalších databází, o nichž je v dokumentech zachycujících prověření úvěruschopnosti řeč. Žalobkyně se kromě zmíněných databází spolehla jen na dva zdroje: tvrzení žalované a obecné informace ze statistických modelů (úvěrová karta, výpisy z databází [příjmení] a NRKI). Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 8. 7. 2019 (předžalobní výzva, podací arch). Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo nic podstatného pro výsledek řízení. Další důkazy soud neprovedl, protože nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém stavu. Dne 5. 1. 2017 účastnice uzavřely smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalované zavázala poskytnout revolvingový úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 19 000 Kč, které měla žalovaná splácet s úroky. Žalovaná vyčerpala celkem 24 062,16 Kč, zaplatila celkem 22 706,86 Kč. Při rozhodování o žádosti o úvěr žalobkyně nelustrovala žalovanou v Bankovním registru klientských informací. Výpis z databáze NRKI pak nelze spojit s osobou žalované – objektivně vzato mohl vzniknout lustrací jakékoli osoby. Jako důkaz žalobkyně dále doložila pouze výpis z databáze [příjmení], nikoli z dalších databází, o nichž je v dokumentech zachycujících prověření úvěruschopnosti řeč. Žalobkyně se kromě zmíněných databází spolehla jen na dva zdroje: tvrzení žalované a obecné informace ze statistických modelů. Žalovaná byla vyzvána k zaplacení v předžalobní výzvě, doporučeně odeslané dne 8. 7. 2019. Je obecně známo, že doporučeně odeslané dopisy bývají svému adresátovi doručeny nejpozději třetí pracovní den po svém odeslání. 5. Soud právně kvalifikoval vztah mezi účastníky jako závazek z bezdůvodného obohacení (§ 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem stran bylo poskytnout spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 2 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smlouvy zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 odst. 1 písm. d) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalované (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Přenechala jí k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaná měla postupně vracet s příslušnými úroky. Žalobkyně však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalované ve smyslu § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. Podle tohoto ustanovení„ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů.“ Jak uvedl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018,„ bez údajů o nákladech a výdajích osob žijících se žadateli o úvěr ve společné domácnosti si lze jen těžko učinit komplexní úsudek o celkových poměrech žadatelů a posoudit jejich schopnost úvěr splácet.“ Žalobkyně jednotlivá tvrzení žalované vztahující se k její schopnosti splatit daný úvěr s výjimkou existence jiných dluhů nijak neověřila; vycházela z obecných informací získaných statistickým modelováním. Je sice pravdou, že statistické modely v sobě zahrnují mnohem větší množství dat, než lze získat individualizovanou analýzou úvěruschopnosti konkrétního spotřebitele, zároveň ovšem nevypovídají nic o jednotlivém případu, který může být zcela odlišný. Proto ustanovení § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. coby základní zdroj informací o úvěruschopnosti předpokládá samotného spotřebitele. Počítá tedy s individuálním posouzením, které se v daném případě nestalo. Kdyby tedy žalovaná uvedla pouze a jen nepravdivé vstupní údaje, žalobkyně by to neodhalila; ba dokonce v tomto ohledu neučinila ani žádný pokus. Žalobkyně se mýlí v názoru, že na splnění povinnosti vyhodnotit úvěruschopnost lze zpětně usuzovat z faktu, že žalovaná dluh určitou dobu řádně splácela. Tato úvaha je na první pohled logická v tom smyslu, že i kdyby žalobkyně svou povinnost splnila, patrně by - soudě podle průběhu splácení - došla ke stejnému názoru, že je možno úvěr poskytnout. Důkladná analýza však ukazuje, že tomu tak není. Zaprvé je tato úvaha pouze hypotetická. Zadruhé by žalobkyně to, že dojde ke stejnému závěru, nemohla předem vědět, pročež musí mít nesplnění povinnosti podle § 86 odst. 1 první věty z. s. ú. zákonem zakotvený právní následek. S tím souvisí poznatek, že tento právní následek (neplatnost smlouvy) platí ex ante a ex lege, na základě kogentního ustanovení, které není možno zkrátka neaplikovat. A zatřetí by mohla snadno nastat situace, v níž by poctivější dlužník - spotřebitel, který svůj dluh déle či řádněji splácel, byl povinen v konečném důsledku zaplatit více, než dlužník, jenž splácel méně či dokonce vůbec, to vše v důsledku platnosti smlouvy v prvním případě a její neplatnosti v případě druhé,. Je evidentní, že zákonodárce takto nespravedlivý důsledek nezamýšlel. Ze všech těchto důvodů nemohla žalobkyně získat reálný přehled o skutečných aktuálních sociálních poměrech žalované tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že úvěruschopnost žalované posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 86 odst. 1 druhá věta, § 87 odst. 1 první a druhá věta z. s. ú.). Podle názoru soudu zde smysl a účel porušeného pravidla vyžaduje, aby byla smlouva neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- [právnická osoba], C [číslo], v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce s