42 C 353/2021-65 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem daného řízení byl rozvod manželství účastníků - manželů. 2. Na základě shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů, dospěl soud ke skutkovému závěru, že manželství účastníků bylo uzavřeno 22. 6. 2013 v [církevní místo] [anonymizováno] v [obec], a to u obou manželů jako manželství prvé. Z tohoto manželství se účastníkům žádné děti nenarodily. Manželství účastníků bylo z počátku souladné, postupem doby se mezi manželi začaly projevovat jejich rozdílné pohledy na budoucí manželské soužití, které postupem doby mezi nimi vedly k citovému odcizení, v důsledku čehož přestali účastníci v červenci 2020 vést společnou domácnost a společný intimní život, a rovněž společném bydlení, když manželka se ze společné domácnosti odstěhovala. Od té doby již žádný z manželů neprojevil zájem o obnovení soužití a oba manželé tak mají za to, že manželství je natolik neodčinitelně rozvráceno, že jediným možným řešením je rozvod jejich manželství. 3. V dané věci se soud nejprve musel zabývat otázkou, zda je založena jeho pravomoc k projednání věci, když v řízení se vyskytl cizí prvek na straně manželky, která je občanem Slovenské republiky. Mezi Českou republikou a Slovenskou republikou přitom není uzavřena bilaterální smlouva, kterou by se řešila pravomoc soudů ve věcech rozvodu, nicméně jak Česká republika, tak Slovenská republika jsou členy Evropské unie a jsou tedy vázány i předpisy práva EU. Vzhledem ke skutečnosti, že pro Evropskou unii bylo přijato nařízení Evropského Parlamentu a Rady (ES) č. 2201/2003 ze dne 27. listopadu 2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000, a toto nařízení je přímo použitelným právním aktem sekundárního práva v členských státech EU ve smyslu čl. 288 Smlouvy o fungování evropské unie, které má, na rozdíl od mezinárodních smluv, v rozsahu své působnosti vždy aplikační přednost jak před zákonem č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, tak podle svého čl. 59, v němž nařízení stanoví, že nahrazuje mezi členskými státy smlouvy platné v okamžiku vstupu tohoto nařízení v platnost, které byly uzavřeny mezi dvěma nebo více členskými státy ve věcech upravených tímto nařízením. Pravomoc českého soudu je pak v souladu s tímto nařízením dána podle kapitoly I, článku 1, bodu 1., písm. a) nařízení, podle něhož se toto nařízení bez ohledu na druh soudu vztahuje mimo jiné na občanskoprávní věci týkající se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 3, bodu 1., písmene a), ve věcech týkajících se rozvodu, rozluky nebo prohlášení manželství za neplatné jsou příslušné soudy toho členského státu, na jehož území mají manželé obvyklé bydliště, nebo měli manželé poslední společné obvyklé bydliště, pokud zde jeden z nich ještě bydlí, nebo má odpůrce bydliště, nebo v případě společného návrhu na zahájení řízení má alespoň jeden z manželů obvyklé bydliště, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně jeden rok bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, nebo má navrhovatel obvyklé bydliště, v němž bydlel nejméně šest měsíců bezprostředně před podáním návrhu na zahájení řízení, a zároveň je buď státním příslušníkem tohoto členského státu, nebo, v případě Spojeného království a Irska, zde má„ domicil“; podle kapitoly II, oddílu 1, článku 6 nařízení pak platí, že manžel, který a) má obvyklé bydliště na území některého členského státu nebo b) je státním příslušníkem některého členského státu nebo, v případě Spojeného království a Irska, má v některém z těchto států„ domicil“, může být v jiném členském státě žalován pouze podle článků 3, 4 a 5. Vzhledem k výše citovaným ustanovením nařízení pak má soud za to, že je dána jeho pravomoc ve věci rozvodu manželství účastníků, když manželé měli na území ČR své poslední společné obvyklé bydliště a manžel nadále bydlí na území ČR, a to v rámci obvodu zdejšího soudu, byť je manželka příslušnicí Slovenské republiky. Místní příslušnost Okresního soudu ve Frýdku-Místku je pak dána podle § 383 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, když jde o obecný soud manžela, který nepodal návrh na zahájení řízení. Pokud jde o hmotné právo, které bylo v dané věci použito, pak vzhledem k tomu, že Česká republika, nepřistoupila k nařízení Rady (EU) č. 1259/2010 ze dne 20. prosince 2010, kterým se zavádí posílená spolupráce v oblasti rozhodného práva ve věcech rozvodu a rozluky (tzv.„ nařízení Řím III“), dané nařízení není pro Českou republiku závazné a pokud mezi ČR a Slovenskem neexistuje dvoustranná smlouva týkající se hmotného práva ve věcech rozvodu manželství, použije se pak pro určení hmotného práva primárně příslušných ustanovení zákona č. 91/2012 Sb., o mezinárodním právu soukromém, v platném znění. Podle § 50 tohoto právního předpisu se rozvod manželství řídí právním řádem státu, kterým se řídí osobní poměry manželů v době zahájení řízení. Podle § 49 zákona se osobní poměry manželů řídí právním řádem státu, jehož jsou oba občany. Jsou-li občany různých států, řídí se tyto poměry právním řádem státu, v němž mají oba manželé obvyklý pobyt, jinak českým právním řádem. Hraniční určovatelé jsou v kolizní normě pro osobní poměry manželů stanoveny kaskádově tak, že se v prvé řadě použije hmotné právo státu, jehož mají oba manželé společné státní občanství, není-li takového, pak společný obvyklý pobyt, a není-li ani toho, pak lex fori (tj. české právo). S ohledem na tyto skutečnosti pak soud aplikoval pro rozvod daného manželství české hmotné právo, když v době zahájení řízení byl manžel českým občanem. 4. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 5. Podle § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 6. Po provedeném řízení dospěl soud s ohledem na zjištěný skutkový stav k závěru, že manželství účastníků je skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze přitom zejména vzhledem k postoji obou účastníků očekávat obnovení jejich manželského soužití, když účastníci spolu již delší dobu společně nežijí jako manželé, intimně se nestýkají a společně nehospodaří, ani spolu nebydlí a naopak žijí již zcela odděleně každý svým způsobem života, přičemž žádný z účastníků ani nemá v současné době zájem na obnovení společného manželského vztahu a oba účastníci tak již proto považují obnovení jejich společného manželského soužití za nemožné. Soud proto posoudil věc po právní stránce v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanoveními § 755 a § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a je na místě žalobě vyhovět a manželství účastníků rozvést. Z těchto důvodů tedy soud návrhu na rozvod manželství vyhověl a manželství účastníků rozvedl, a to aniž by ve smyslu § 389 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, byl prováděn výslech účastníků řízení, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o rozvodu manželství jsou nepochybné z ostatních provedených důkazů i ze shodných tvrzení účastníků, o nichž pak není rozumný důvod pochybovat (k tomu blíže: nakladatelství C. H. Beck, zákon o zvláštních řízeních soudních, první vydání, 2015, str. 739 – 740). 7. Příčiny rozvratu manželství účastníků soud spatřuje na podkladě shodných skutkových tvrzení účastníků na straně obou účastníků v jejich rozdílných pohledech na budoucí manželské soužití a v neschopnosti se v tomto směru dobrat ke kompromisu. 8. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 23 zák. č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, podle kterého bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že soud v daném případě neshledal žádné důvody (tj. okolnosti případu či poměry účastníků), které by odůvodňovaly aplikaci věty druhé předmětného zákonného ustanovení, a tedy přiznání práva na náhradu nákladů řízení kterémukoli z účastníků a navíc jak manželka, tak manžel se vzdali, výslovně práva na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.