42 C 383/2021-12 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem daného řízení byl rozvod manželství účastníků - manželů. 2. Na základě shodných tvrzení účastníků a provedených listinných důkazů, dospěl soud ke skutkovému závěru, že manželství účastníků bylo uzavřeno 11. 11. 2000 před [stát. instituce], a to u obou jako manželství prvé. Za trvání manželství se účastníkům narodila dcera [jméno], [datum narození], která je již zletilá. Manželství účastníků bylo z počátku souladné, postupem doby se mezi manželi začaly projevovat jejich rozdílné povahové vlastnosti a názory na způsob vedení manželského a rodinného života, které postupem doby vedly k citovému odcizení mezi manželi a v jejich neschopnosti komunikovat spolu ohledně všech otázek týkajících se společného života, v důsledku těchto skutečností pak účastníci přestali v dubnu 2019 vést společnou domácnost a společný intimní život, a rovněž společné bydlení, když manželka se ze společné domácnosti odstěhovala. Následně v roce 2020 manželka navázala známost s jiným mužem. Od té doby již žádný z manželů neprojevil zájem o obnovení soužití a oba manželé tak mají za to, že manželství je natolik neodčinitelně rozvráceno, že jediným možným řešením je rozvod jejich manželství. 3. Podle § 755 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku manželství může být rozvedeno, je-li soužití manželů hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze očekávat jeho obnovení. 4. Podle § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku soud, který rozhoduje o rozvodu manželství, zjišťuje existenci rozvratu manželství, a přitom zjišťuje jeho příčiny, pokud dále není stanoveno jinak. 5. Po provedeném řízení dospěl soud s ohledem na zjištěný skutkový stav k závěru, že manželství účastníků je skutečně hluboce, trvale a nenapravitelně rozvráceno a nelze přitom zejména vzhledem k postoji obou účastníků očekávat obnovení jejich manželského soužití, když účastníci spolu již delší dobu společně nežijí jako manželé, intimně se nestýkají a společně nehospodaří, ani spolu nebydlí a naopak žijí již zcela odděleně každý svým způsobem života, přičemž žádný z účastníků ani nemá v současné době zájem na obnovení společného manželského vztahu a oba účastníci tak již proto považují obnovení jejich společného manželského soužití za nemožné. Soud proto posoudil věc po právní stránce v souladu s výše citovanými zákonnými ustanoveními a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když byly splněny všechny podmínky předpokládané ustanoveními § 755 a § 756 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku a je na místě žalobě vyhovět a manželství účastníků rozvést. Z těchto důvodů tedy soud návrhu na rozvod manželství vyhověl a manželství účastníků rozvedl, a to aniž by ve smyslu § 389 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních, byl prováděn výslech účastníků řízení, neboť skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o rozvodu manželství jsou nepochybné z ostatních provedených důkazů i ze shodných tvrzení účastníků, o nichž pak není rozumný důvod pochybovat (k tomu blíže: nakladatelství C. H. Beck, zákon o zvláštních řízeních soudních, první vydání, 2015, str. 739 – 740). 6. Příčiny rozvratu manželství účastníků soud spatřuje na podkladě shodných skutkových tvrzení účastníků na straně obou účastníků v jejich rozdílných pohledech na vedení manželského a rodinného života, které vedly k citovému odcizení a ke ztrátě schopnosti vzájemné komunikace mezi nimi. Skutečnost, že manželka následně navázala známost s jiným mužem, soud považuje za důsledek a nikoliv příčinu rozrazu manželství. 7. Výrok o nákladech řízení má oporu v ustanovení § 23 zák. č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, podle kterého bylo-li možné zahájit řízení i bez návrhu a v řízení ve statusových věcech manželských a partnerských, nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení podle výsledku řízení; náhradu nákladů řízení lze přiznat, odůvodňují-li to okolnosti případu. Vzhledem k tomu, že soud v daném případě neshledal žádné důvody (tj. okolnosti případu či poměry účastníků), které by odůvodňovaly aplikaci věty druhé předmětného zákonného ustanovení, a tedy přiznání práva na náhradu nákladů řízení kterémukoli z účastníků a navíc jak manželka, tak manžel se vzdali, výslovně práva na náhradu nákladů řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nemá.