16 C 229/2022-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto nesplaceného úvěru včetně smluvní pokuty, poplatků a příslušenství, kdy úvěr žalovanému poskytla společnost [právnická osoba] (zde dříve [právnická osoba], dále„ původní věřitelka“) na základě smlouvy [číslo] ve výši 100 000 Kč. Původní věřitelka před poskytnutím úvěru posoudila úvěruschopnost žalovaného způsobem, zachyceným v Protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta, a postoupila žalovanou pohledávku žalobkyni. Žalovaný až do okamžiku zesplatnění úvěru splatil částku 131 917,56 Kč. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] se ve smlouvě o půjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout půjčku ve výši 100 000 Kč s úrokem ve výši 14,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 2 564 Kč (včetně pojistného na pojištění úvěruschopnosti; viz rámcová smlouva, návrh na uzavření smlouvy o půjčce, akceptace). Téhož dne původní věřitelka žalovanému smluvený úvěr bezhotovostně poskytla (výpis z účtu žalovaného). Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka sice prověřila žalovaného v rejstříku SOLUS, případně BRKI, avšak žalobkyně nepředložila, ač ji soud vyzval k předložení všech důkazů o procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z interního blacklistu své předchůdkyně a především výpis z účtu žalovaného, který měl sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o jeho mzdě. Všechny tyto dokumenty jsou přitom zmíněny v protokolu o posouzení úvěruschopnosti. Z nich zejména výpis z účtu žalovaného by přitom s vysokou pravděpodobností umožňoval získat skutečný přehled o skutečných majetkových poměrech žalovaného (protokol o ověření úvěruschopnosti klienta, žádost o půjčku, výpis ze SOLUS, kreditní report). Žalovaný až do dne [datum] zaplatil celkem částku 131 917,56 Kč (transakční historie). Žalovaná pohledávka měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení ze dne [datum] (smlouva o postoupení pohledávek, seznam postoupených pohledávek). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] se ve smlouvě o půjčce [číslo] původní věřitelka žalovanému zavázala poskytnout půjčku ve výši 100 000 Kč s úrokem ve výši 14,90 % ročně, kterou se žalovaný zavázal splatit v 60 měsíčních splátkách po 2 564 Kč (včetně pojistného na pojištění úvěruschopnosti). Téhož dne původní věřitelka žalovanému smluvený úvěr bezhotovostně poskytla. Při rozhodování o žádosti o půjčku původní věřitelka sice prověřila žalovaného v rejstříku SOLUS, případně BRKI, avšak žalobkyně nepředložila, ač ji soud vyzval k předložení všech důkazů o procesu posouzení úvěruschopnosti žalovaného, výpis z databáze neplatných dokladů, výpis z interního blacklistu své předchůdkyně a především výpis z účtu žalovaného, který měl sloužit k ověření pravdivosti tvrzení žalovaného o jeho mzdě. Všechny tyto dokumenty jsou přitom zmíněny v protokolu o posouzení úvěruschopnosti. Z nich zejména výpis z účtu žalovaného by přitom s vysokou pravděpodobností umožňoval získat skutečný přehled o skutečných majetkových poměrech žalovaného. Žalovaný až do dne [datum] zaplatil celkem částku 131 917,56 Kč. Žalovaná pohledávka měla být postoupena žalobkyni na základě smlouvy o postoupení ze dne [datum]. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako splněním zaniklý závazek z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem původní věřitelky a žalovaného bylo sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ § 2395n o. z.). Původní věřitelka totiž při uzavření smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Zavázala se mu přenechat k dočasnému užívání určitou částku, kterou jí žalovaný měl postupně splácet s příslušnými úroky a poplatky. Přestože smluvní partneři smlouvu nazvali půjčkou, šlo by o úvěr, protože jeho poskytnutím by původní věřitelka splnila smluvně převzatou právní povinnost. Původní věřitelka však nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci, čerpala-li kromě tvrzení žalovaného pouze z dat uvedených ve výpisu z rejstříku SOLUS, BRKI (NRKI), nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby bylo její rozhodnutí úvěr poskytnout informované v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že původní věřitelka úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěr neměl být poskytnut, pročež je smlouva neplatná (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byla neplatná absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne 4. února 2014). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatku jistiny a úroku z prodlení. V okamžiku vyplacení částky 100 000 Kč tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Na úvěr však žalovaný ještě před postoupením pohledávky zaplatil více, než činila jistina, čímž jeho dluh a tedy i závazek z bezdůvodného obohacení zanikl splněním ještě dříve, než se pohledávka stala splatnou, pročež žalovanému nevznikla povinnost zaplatit úrok z prodlení (§ 1908 odst. 1 o. z., § 1968 první věta o. z. a contrario a § 1970 první věta o. z. a contrario) a odpovídající pohledávka nemohla být postoupena žalobkyni. Proto soud výrokem I. žalobu zamítl. 6. Výrok II. odpovídá ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., protože čistý procesní úspěch žalovaného převyšuje 50 %, pročež by proti žalobkyni měl právo na náhradu příslušného procenta nákladů řízení, které mu však podle obsahu spisu nevznikly. Proto soud rozhodl, že nemá žádný z účastníků na náhradu nákladů řízení právo.