16 C 306/2022-57 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení částek specifikovaných výrokem I. jakožto dvou nesplacených úvěrů, jež žalovanému poskytla: jednak revolvingového úvěru ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč včetně poplatků a příslušenství na základě smlouvy o osobní kreditní kartě [číslo] ze dne [datum] (jistina 977,35 Kč, poplatky 499,43 Kč, smluvní úrok 189,57 Kč, úrok z prodlení 70,06 Kč a procentní úrok z prodlení a úrok, vyčíslené do budoucna), druhak úvěru ve výši 90 000 Kč včetně poplatků a příslušenství na základě smlouvy [číslo] ze dne [datum] (jistina 9 040,89 Kč, poplatky 540 Kč, smluvní úrok 958,37 Kč, úrok z prodlení 621,51 Kč a procentní úrok z prodlení a úrok, vyčíslené do budoucna). Žalobkyně před poskytnutím úvěrů řádně posoudila úvěruschopnost žalovaného. 2. Žalovaný se k věci nevyjádřil, ač jej k tomu soud vyzval. Nepopřel tedy skutková tvrzení žalobkyně a neučinil je spornými (§ 6 první věta zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. s. ř.). To sice neznamená, že by byla nesporná, přesto soud k pasivitě žalovaného podpůrně přihlédl. 3. Soud dospěl k těmto skutkovým zjištěním. Dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splácet s úrokem ve výši 15,90 % ročně. Dne [datum] uzavřeli ke smlouvě dodatek, podle nějž žalovaný obdržel kreditní kartu, k níž byl založen účet [číslo] žalovanému založen úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, který měl být splácen inkasem z běžného účtu žalovaného, vedeného žalobkyní (smlouva o úvěru ze dne [datum] včetně příloh, dodatek ze dne [datum]). Tento úvěr žalovaný skutečně čerpal ve výši 21 590,46 Kč a do dne žalobkyní tvrzeného zesplatnění úvěru na něj splatil částku 29 454,07 Kč (výpis z účtu ke kreditní kartě, historický výpis). Dne [datum] pak účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 90 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splácet s úrokem ve výši 11,90 % ročně v 72 měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 772 Kč (smlouva o úvěru ze dne [datum] včetně příloh). Tento úvěr žalovaný skutečně čerpal a do dne žalobkyní tvrzeného zesplatnění úvěru na něj splatil částku 115 388,25 Kč (výpis z účtu ke kreditní kartě, historický výpis). Při rozhodování o žádosti o revolvingový (první zmíněný) úvěr žalobkyně měla sice k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného, nicméně četnost a výše provedených transakcí svědčí o tom, že nešlo o hlavní běžný účet žalovaného, jenž by mohl poskytnout ucelený obraz o jeho aktivech a pasivech. Žalovaný měl ještě druhý běžný účet, který rovněž vedla žalobkyně; ten se ovšem do analýzy úvěruschopnosti nepromítl. Zůstatek na tomto účtu se navíc v době zachycené jednotlivými výpisy pohyboval těsně nad nulou (prohlášení o zdravotním stavu ze dne [datum], periodický výpis z běžného účtu žalovaného, výpis aplikačního ratingu – posouzení, návrh na rozhodnutí o poskytnutí Perfektní půjčka, žádost o poskytnutí perfektní půjčky ze dne [datum]). V případě druhého z výše uvedených úvěrů žalobkyně dokonce žádným způsobem neověřila skutečné příjmy a výdaje žalovaného (prohlášení o zdravotním stavu ze dne [datum], žádost o poskytnutí osobního úvěru ze dne [datum], kopie OP žalovaného, návrh na rozhodnutí o poskytnutí Osobní úvěr, detaily o klientovi z BRKI/NRKI). Výše zmíněné důkazy soud vyhodnotil jako zákonné, pro výsledek řízení závažné a věrohodné. Důkazy byly ve vzájemném souladu. Z ostatních důkazů nevyplynulo vzhledem k níže podané právní kvalifikaci nic podstatného pro meritum sporu ani výsledek řízení. Další důkazy nebyly navrženy ani nevyplynuly ze spisu a nebyly potřebné ke zjištění skutkového stavu. 4. Soud tedy založil rozsudek především na následujícím skutkovém závěru. Dne [datum] účastníci uzavřeli smlouvu o úvěru, v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 30 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splácet s úrokem ve výši 15,90 % ročně. Dne [datum] uzavřeli ke smlouvě dodatek, podle nějž žalovaný obdržel kreditní kartu, k níž byl založen účet [číslo] žalovanému založen úvěr ve formě úvěrového rámce ve výši 10 000 Kč, který měl být splácen inkasem z běžného účtu žalovaného, vedeného žalobkyní. Tento úvěr žalovaný skutečně čerpal ve výši 21 590,46 Kč a do dne žalobkyní tvrzeného zesplatnění úvěru na něj splatil částku 29 454,07 Kč. Dne [datum] pak účastníci uzavřeli smlouvu [číslo] v níž se žalobkyně žalovanému zavázala poskytnout úvěr ve výši 90 000 Kč, který se jí žalovaný zavázal splácet s úrokem ve výši 11,90 % ročně v 72 měsíčních anuitních splátkách ve výši 1 772 Kč. Tento úvěr žalovaný skutečně čerpal a do dne žalobkyní tvrzeného zesplatnění úvěru na něj splatil částku 115 388,25 Kč. Při rozhodování o žádosti o revolvingový (první zmíněný) úvěr žalobkyně měla sice k dispozici výpisy z běžného účtu žalovaného, nicméně četnost a výše provedených transakcí svědčí o tom, že nešlo o hlavní běžný účet žalovaného, jenž by mohl poskytnout ucelený obraz o jeho aktivech a pasivech. Žalovaný měl ještě druhý běžný účet, který rovněž vedla žalobkyně; ten se ovšem do analýzy úvěruschopnosti nepromítl. Zůstatek na tomto účtu se navíc v době zachycené jednotlivými výpisy pohyboval těsně nad nulou. V případě druhého z výše uvedených úvěrů žalobkyně dokonce žádným způsobem neověřila skutečné příjmy a výdaje žalovaného. 5. Soud případ právně kvalifikoval jako zaniklé závazky z bezdůvodného obohacení (§ 1908 odst. 1 ve spojení s § 2991n zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále„ o. z.“). Úmyslem žalobkyně a žalovaného bylo v obou případech sjednat spotřebitelský úvěr v právní formě úvěru (§ 1 druhá věta zákona č. 145/2010 Sb. o spotřebitelském úvěru ve znění pozdějších předpisů, dále„ z. s. ú.“ ve spojení s § 2395n o. z.). Žalobkyně totiž při uzavření smluv zjevně vystupovala jako podnikatelka (§ 3 písm. b) z. s. ú. ve spojení s § 421 odst. 1 o. z.), což naopak neplatilo o žalovaném (§ 3 písm. a) z. s. ú.). Splnila svou povinnost přenechat žalovanému k dočasnému užívání určité částky, které jí žalovaný měl postupně vracet s příslušnými úroky a poplatky. Žalobkyně však ani v jednom z obou případů nesplnila povinnost posoudit úvěruschopnost žalovaného ve smyslu § 9 odst. 1 první věty z. s. ú. Jisté posouzení sice provedla, ne však dostatečné, a to z důvodů popsaných v předchozích dvou odstavcích. V takové situaci nemohla získat reálný přehled o aktuálních sociálních poměrech žalovaného tak, aby byla její rozhodnutí úvěr poskytnout informovaná v zákonem předvídané míře. Soud tudíž rozhodl na základě zjištěného skutkového stavu, že žalobkyně úvěruschopnost žalovaného posoudila pouze způsobem popsaným v předchozích dvou odstavcích. To znamená, že úvěry neměly být poskytnuty, pročež jsou obě smlouvy neplatné (§ 9 odst. 1 druhá věta z. s. ú.). Smysl a účel porušeného pravidla zde vyžaduje, aby byly smlouvy neplatné absolutně, tedy aby soud k neplatnosti přihlédl z úřední povinnosti (§ 580 odst. 1 ve spojení s § 588 první větou o. z. a čl. 8 odst. 1 a čl. 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady č. 2008/48/ES ze dne [datum] o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102 EHS ve znění směrnice Evropského parlamentu a Rady 2014/17 ze dne [datum]). Soud zde vyložil o. z. v intencích unijní směrnice, tedy vyšel z jejího nepřímého účinku a použil eurokonformní výklad, protože jde o závazek dvou soukromých osob, v němž směrnice nemá přímý účinek. Pravidlo o posouzení úvěruschopnosti chrání dlužníka – spotřebitele i společnost jako celek před negativními sociálními důsledky zadlužení, ale i věřitelův majetek před rizikovým úvěrováním. Stejně na věc pohlížel Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, v usnesení ze dne 20. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3180/2018, a v rozsudku ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018. A také Soudní dvůr Evropské unie v bodu 46 rozsudku ze dne 20. 3. 2020, OPR- Finance s.r.o., C -679/18, v němž v reakci na ustanovení českého zákona o spotřebitelském úvěru zakotvující povinnost analýzy úvěruschopnosti a neplatnost smlouvy jako následek jejího porušení dospěl k závěru, že unijní právo vyžaduje, aby soud z úřední povinnosti zkoumal, zda úvěrující podnikatel předem posoudil úvěruschopnost úvěrovaného spotřebitele a naopak brání tomu, aby v případě nesplnění dané povinnosti uplatnění sankce v podobě neplatnosti smlouvy záviselo na námitce spotřebitele. Smlouvy tak byly absolutně neplatné, což znamená, že žalobkyni nevznikl nárok na zaplacení žádných částek s výjimkou zůstatků jistin a úroků z prodlení. V okamžiku vyplacení jednotlivých částek úvěrů tudíž žalovanému vzniklo bezdůvodné obohacení přijetím plnění bez právního důvodu (§ 2991 odst. 1 a 2 o. z.). Na oba úvěry nicméně žalovaný ještě před okamžikem tvrzeného zesplatnění zaplatil více, než činila jistina, čímž jeho dluhy a tedy i závazky z bezdůvodného obohacení zanikly splněním d