8 C 271/2024-32 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 48 000 Kč s příslušenstvím ve formě kapitalizovaného úroku z prodlení v celkové výši 3 887,75 Kč a za dobu od 28. 9. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně z žalované částky. Žalobkyně odůvodnila žalobu tím, že dne , datum, došlo mezi právním předchůdcem žalobkyně , právnická osoba, a žalovaným k uzavření smlouvy o úvěru, dle které byla žalovanému poskytnuta částka 33 000 Kč a žalovaný se zavázal kromě poskytnuté jistiny vrátit částku 29 245 Kč ve 21 měsíčních splátkách po 5 871 Kč. Žalovaný na svůj závazek uhradil částku 20 400 Kč. Mezi stejnými smluvními stranami byla dne , datum, uzavřena další smlouva o úvěru dle které byla žalovanému poskytnuta částka 67 000 Kč a žalovaný se zavázal vrátit jistinu navýšenou o částku 62 206 Kč v 24 měsíčních splátkách po 5 384 Kč. Na svůj závazek uhradil 31 600 Kč. Pohledávka za žalovaným vyplývající ze smluv byla postoupena žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno a žalobkyně se domáhá z titulu vydání bezdůvodného obohacení pouze rozdílu mezi poskytnutou částkou a částkou vrácenou.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Protože bylo možno ve věci rozhodnout pouze na základě listin předložených žalobkyní a oba účastníci souhlasili s rozhodnutím ve věci bez nařízení jednání (u žalovaného vycházel soud z fikce souhlasu), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a jednání nenařizoval.3. Soud provedl důkaz listinami předloženými žalobkyní, a to úvěrovými smlouvami ze dne , datum, a , datum, , tabulkami umoření, oznámením o postoupení pohledávky a výzvou k zaplacení ze dne 28. 3. 2024. Z těchto listin zjistil skutkový stav, dle kterého , právnická osoba, jako úvěrující a žalovaný jako úvěrovaný uzavřeli dne , datum, a dne , datum, dvě smlouvy o úvěru a úvěrující poskytnul žalovanému dle první smlouvy částku 33 000 Kč a dle druhé smlouvy částku 67 000 Kč. Žalovaný dosud vrátil celkem 52 000 Kč a společnost , právnická osoba, postoupila svoji pohledávku za žalovaným žalobkyni, která následně vyzvala dopisem ze dne 28. 3. 2024 žalovaného k zaplacení dlužné částky do 12. 4. 2024. Žalovaná částka dosud vrácena nebyla. Žalobkyně netvrdila ani neprokazovala zkoumání úvěruschopnosti žalovaného před uzavřením výše uvedené smlouvy.4. Z výše uvedeného skutkového stavu je patrno, že žalovanému jako spotřebiteli ve smyslu § 419 občanského zákoníku byla právním předchůdcem žalobkyně jako poskytovatelem poskytnuta peněžní částka ve výši 33 000 Kč a 67 000 Kč ve formě úvěrů, což znamená, že se jedná o spotřebitelské úvěry podle § 1 zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru. Na předmětné smlouvy o úvěru, kterou upravuje ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, se uplatní i právní úprava zákona č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru, a to i právní úprava zakotvená v § 86 a § 87 tohoto zákona.5. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.6. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.7. Podle § 87 odst. 1 věta první, zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná.8. Výše uvedená ustanovení § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka zjišťovat a prověřovat. Žalobkyně ani netvrdila, že její právní předchůdce (úvěrující) zkoumal před uzavřením smluv schopnost žalovaného úvěry splácet a domáhala se vydání bezdůvodného obohacení. Soud proto vycházel ze skutečnosti, že úvěruschopnost žalovaného před uzavřením smlouvy o úvěru ze dne , datum, a ze dne , datum, zkoumána nebyla, tím bylo porušeno ustanovení § 86 odst. 1 ZoSU, a proto jsou podle § 87 odst. 1 věta první téhož zákona obě smlouvy o úvěru uzavřené s žalovaným neplatné.9. S ohledem na tuto neplatnost obou smluv o úvěru si smluvní strany (případně jejich právní nástupci) musí svůj vzájemný vztah vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty ZoSÚ, podle kterého je žalovaný povinen vrátit poskytnutou jistinu, při zohlednění jeho dosavadního plnění. V řízení bylo prokázáno, že právní předchůdce žalobkyně poskytl dle obou smluv žalovanému peněžní prostředky v celkové výši 100 000 Kč, žalovaný dosud vrátil částku 52 000 Kč, proto je povinen žalobkyni zaplatit částku 48 000 Kč. Žalovaný byl vyzván k vrácení poskytnuté částky dopisem ze dne 28. 3. 2024 ve lhůtě do 12. 4. 2024, proto se dostal do prodlení s vrácením dlužné částky následujícího dne a dle § 1970 občanského zákoníku je povinen zaplatit žalobkyni i úroky z prodlení z dlužné částky ve výši 14,75 % ročně od 13. 4. 2024 do zaplacení. S ohledem na výše uvedené soud žalobě v tomto rozsahu vyhověl (výrok I.) a ve zbývající části byla žaloba jako nedůvodná zamítnuta (výrok II.).10. S ohledem na to, že žalobkyně byla ve sporu neúspěšná pouze v nepatrné části, přiznal jí soud dle § 142 odst. 3 o.s.ř. náklady řízení v plné výši. Celkové náklady představují odměnu advokáta dle vyhlášky 177/96 Sb. za 3 úkony právní služby po 500 Kč (§ 14b), 3x režijní paušál po 100 Kč, což po zvýšení o 21 % DPH a připočtení zaplaceného soudního poplatku v částce 1 920 Kč, činí celkem 4 098 Kč.