10 C 3/2025-82 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Předmětem řízení bylo zaplacení částky 13 433 Kč, když žalovanou částku měla žalovaná dlužit na základě smlouvy o úvěru, uzavřené mezi žalovanou a žalobkyní (dále i jen banka) dne 19. 3. 2024 prostřednictvím internetových stránek banky www.kamali.cz, kdy žalovaná vyplnila požadované údaje, po jejich vyplnění proběhl automatizovaný schvalovací proces a žalovaná obdržela podpisový SMS kód. Po ověření identity žalované tato zaplatila částku 1 Kč na bankovní účet žalobkyně a po ověření shody majitele účtu se jménem žadatele byla žalované poskytnuta částka ve výši 9 000 Kč na její účet, který se žalovaná zavázala vrátit včetně poplatku do 24 měsíců. Před uzavřením smlouvy prověřovala žalobkyně úvěruschopnost žalované prostřednictvím registrů NRKI a BRKI, SOLUS a dále v Centrální evidenci exekucí a insolvenčním rejstříku. Žalobkyně taktéž podrobila žalovanou důslednému credit scoringu, posoudila její příjmovou a výdajovou stránku, a dále přezkoumala několik podstatných ukazatelů, kterými jsou věk, rodinný stav, splátky u jiných společností a jiné. Strany si dále sjednaly řadu poplatků dle sazebníku žalobkyně. Žalovaná zaplatila celkem částku 2 381 Kč, platby byly započteny na poplatky, jistinu, smluvní pokuty, proto žalovaná částka sestává z jistiny ve výši 8 248 Kč, poplatku za prodloužení splatnosti ve výši 891 Kč, účelně vynaložených nákladů ve výši 1 030 Kč, smluvní pokuty ve výši 1 500 Kč a úroku v celkové výši 1 764 Kč.2. Žalovaná potvrdila převzetí částky 9 000 Kč od žalobkyně, zaplacení částky 2 381 Kč, avšak namítala neplatnost předmětné smlouvy z důvodu nedostatečného prověřování úvěruschopnosti žalované. Žalobkyně vůbec nezkoumala a neprověřovala její příjmy ani výdaje, v době uzavírání smlouvy měla několik dalších závazků. Namítala rovněž platnost podpisu na předmětné smlouvě prostřednictvím internetu. Dlužnou částku ve výši 6 619 Kč navrhovala splatit ve splátkách po 500 Kč, neboť jediným příjmem je plný invalidní důchod ve výši 9 000 Kč.3. Ze smlouvy o úvěru, formuláře pro standardní informace o spotřebitelském úvěru a z nesporných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že v rámci dohody, uzavřené prostřednictvím prostředků komunikace na dálku mezi žalobkyní jako bankou a žalovanou, dnem 19. 3. 2024, banka poskytla žalované převodem na její bankovní účet č. , č. účtu, částku 9 000 Kč a žalovaná se zavázala takto poskytnutou částku bance vrátit a zaplatit jí vedle poskytnutých prostředků také poplatky. Při sjednávání úvěrové smlouvy přitom žalobkyně zkoumala schopnost žalované úvěr splácet prostřednictvím registrů, nezkoumala a neprověřovala však příjmovou ani výdajovou stránku žalované. Žalovaná bance zaplatila 2 381 Kč, což nebylo mezi stranami sporné a rovněž toto zjištění vyplývá z interního přehledu čerpání a splácení předmětného úvěru. V souvislosti s upomínáním žalované žalobkyně naúčtovala žalované další poplatky a smluvní pokutu. Žalovaná je invalidní důchodkyně a pobírá invalidní důchod ve výši 9 000 Kč, což bylo zjištěno z výpovědi žalované a rovněž z oznámení ČSSZ.4. Podle § 86 odst. 1, 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.5. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.6. Podle § 580 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.7. Podle § 588 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.8. Podle § 2 991 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.9. Po právní stránce soud posoudil danou věc a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Daný právní vztah je totiž nutno posoudit ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalované jako spotřebiteli byla žalobkyní poskytnuta možnost čerpat peněžní částku ve výši 9 000 Kč ve formě úvěru, což znamená, že se jednalo o spotřebitelský úvěr ve smyslu ust. § 2 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru. Poskytovatel úvěru měl před uzavřením samotné úvěrové smlouvy posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Jak přitom vyslovil Nejvyššího soudu České republiky ve svém rozsudku sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 „povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve. Věřitel nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka (srov. Wachtlová, L a Slanina, J.: Zákon o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů č. 145/2010 Sb. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 98-109, ISBN 9788074001185).“ V daném konkrétním případě však žalobkyně tvrdila, že schopnost žalovaného splácet poskytnutý úvěr byla zkoumána pouze na základě informací, které žalobkyně čerpala z registrů NRKI, BRKI, SOLUS a dále z Centrální evidence exekucí a insolvenčního rejstříku, dále měla vycházet z jeho příjmových a výdajových poměrů, aniž by vůbec tvrdila, zda tyto měla jakkoli prověřeny, žádné takové doklady nepředložila. Záměr zákonodárce, jakož i právní závěry, které Nejvyšší soud formuloval ve výše uvedeném rozhodnutí, vycházel ze směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008/48/ES, a zcela jistě nebyl takový, že se odborná péče věřitele při poskytování úvěrů spotřebiteli má zúžit toliko na statistickou pravděpodobnost dodržení úvěrových závazků ze strany klienta a na jeho ničím nepodložené sdělení o jeho příjmech a výdajích. I v rozsudku Soudního dvora ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13, v němž došlo k interpretaci čl. 8 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Radu 2008/48/ES soudní dvůr vyslovil, že „tento článek musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a že jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem“. V daném případě však žalobkyně tvrdila, že vycházela toliko z ničím nepodložený