12 C 156/2025-14 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Podanou žalobou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 597 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, smlouvu o úvěru, na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované dne , datum, peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč, přičemž žalovaná se zavázala poskytnuté finanční prostředky vrátit nejpozději do 4. 1. 2024 a to včetně sjednaného poplatku a úroku. Žalovaná poskytnutý úvěr ve sjednané splatnosti nevrátila. Pohledávka za žalovanou byla postoupena nejprve na společnost , právnická osoba, a následně na žalobkyni, a to smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 10. 2. 2025. Před ani po postoupení pohledávky, žalovaná na tuto neuhradila ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy. Úvěruschopnost žalované byla zkoumána výpočtem mezi doložitelnými příjmy a výdaji.2. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalované žalobkyně uvedla, že žalovaná byla lustrována ve veřejných registrech. Dále žalobkyně výslovně uvedla, že k této otázce nenavrhuje již žádných dalších důkazů3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne , datum, právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru, na jejímž základě byla žalované poskytnuta částka 8 000 Kč, a to bezhotovostní převodem na bankovní účet specifikovaný ve smlouvě (smlouva o úvěru č. , Anonymizováno, , formulář pro standardní (předsmluvní) informace o spotřebitelském úvěru, potvrzení o provedení transakce ze dne 26. 2. 2025). Žalovaná se zavázala poskytnuté prostředky spolu s poplatky ve stanovené lhůtě 30 dnů vrátit. Pohledávka za žalovanou byla postoupena na žalobkyni na základě smlouvy o postoupení pohledávek (smlouva ze dne 6. 2. 2025), což bylo žalované písemně oznámeno a současně byla vyzvána k zaplacení dluhu před podáním žaloby (dopis ze dne 19. 2. 2025). Žalovaná poskytnuté finanční prostředky žalobkyni nevrátila. Úvěruschopnost žalované byla dle tvrzení žalobkyně zkoumána prostřednictvím lustrace ve veřejných databázích, kdy k tomuto nebyly předloženy žádné listinné důkazy a žalobkyně sama výslovně uvedla, že k úvěruschopnosti žádné další důkazy nenavrhuje a případně pouze navrhuje, aby bylo žalované uloženo zaplatit toliko bezdůvodné obohacení.6. Na základě zjištěného skutkového stavu soud učinil závěr, že žalovaná s právní předchůdkyní žalobkyně uzavřela smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Jelikož žalovaná smlouvu uzavírala v postavení spotřebitele, uplatní se na tuto smlouvu i právní úprava zakotvená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), a to včetně ustanovení § 86 a 87 tohoto zákona.7. Podle § 86 odst. 1 ZoSÚ, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.9. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Soud k neplatnosti přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.11. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Žalobkyně ani jen netvrdila, z jakých konkrétních příjmů a výdajů žalované bylo při posuzování její úvěruschopnosti vycházeno, natož jak byla úvěruschopnost žalovaného ověřována. Soudu proto nezbývá než konstatovat, že právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, což má za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy, k níž soud přihlíží i bez návrhu. Tohoto si byla i sama žalobkyně zřejmě vědoma, když již v žalobě alternativně navrhuje soudu vydání pouze bezdůvodného obohacení.12. V důsledku této neplatnosti je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat dle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované částku 8 000 Kč. Žalobkyně tvrdila, že žalovaná ji dosud ničeho na tuto částku neuhradila, žalovaná se pak tomuto tvrzení rovněž nebránila. Jelikož v řízení nebylo tvrzeno, ani zjištěno, že by žalovaná na úvěr cokoli zaplatila, soud žalobě vyhověl právě co do částky 8 000 Kč. Další plnění ze smlouvy, včetně smluvních úroků, poplatků, případně smluvních pokut, nelze žalobkyni přiznat, když pro neplatnost úvěrové smlouvy nebyla žalovaná závazky ze smlouvy vázána.13. Současně platí, že v případě neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, má věřitel nárok na nesplacenou jistinu úvěru v nové době splatnosti (buď mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele) - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021. Vzhledem k tomu, že v nyní posuzované věci se účastníci na nové době splatnosti nedohodli, byla tato stanovena soudem, a to v délce tří dnů od právní moci rozsudku, tedy v délce obvyklé pariční lhůty. Soud přitom přihlížel k výši a povaze dluhu, době, která uplynula od poskytnutí úvěru, jakož i k dosavadnímu pasivnímu postoji žalovaného, který ohledně svých platebních možností ničeho neuvedl.14. Jelikož dlužná částka byla žalované uložena k úhradě v nově stanovené lhůtě splatnosti, žalovaná se s její úhradou dosud nedostala do prodlení, a proto žalobkyni nelze přiznat ani požadovaný zákonný úrok z prodlení (srov. rozhodnutí KS Ostrava, č. j. 8 Co 123/2024-66 nebo č. j. 8 Co 245/2024-44).15. Výrok o nákladech řízení má oporu v ust. § 142 odst. 2 o. s. ř, podle něhož měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. V projednávané věci se žalobkyně domáhala zaplacení částky 11 597 Kč, přičemž přiznána jí byla tato částka 8 000 Kč, (56 %) a ohledně částky (3 597 Kč + příslušenství po kapitalizaci ve výši 2 685,39 Kč) byla žaloba zamítnuta (44 %). Při uplatnění zásady, že od úspěchu se odečítá neúspěch, byla žalobkyně úspěšná v rozsahu 12 %. Náklady sestávají z odměny advokáta dle vyhlášky 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „a. t.“) za 3 úkony právní služby po 400 Kč (§ 14b odst. 1 bod.2 a. t.), 3x režijní paušál po 100 Kč (§ 14b odst. 6 a. t.), což po zvýšení o 21 % DPH (315 Kč) a připočtení soudního poplatku 800 Kč činí celkem 2 615 Kč. 12 % z této částky pak odpovídá po zaokrouhlení částce 314 Kč, kterou soud uložil zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení. Soud v daném případě aplikoval § 14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., jelikož z úřední činnosti mu je známo, že žalobkyně ve skutkově a právně obdobných věcech podává větší množství návrhů na vydání elektronického platebního rozkazu (tj. podání na ustáleném vzoru), a zároveň požadované plnění nepřevyšuje částku 50 000 Kč.