13 C 367/2024-28 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení částky 29 500 Kč s příslušenstvím. Žalobu odůvodnila tím, že žalovaná uzavřela s právní předchůdkyní žalobkyně - společností , právnická osoba, dne 13. 5. 2019 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, , na základě které poskytla právní předchůdkyně žalobkyně žalované peněžní prostředky ve výši 45 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. V souvislosti s poskytnutou zápůjčkou se žalovaná zavázala právní předchůdkyni žalobkyně zaplatit částku 35 959 Kč, představující kapitalizovaný smluvní úrok za dobu řádného trvání smlouvy ve výši 11 028 Kč, odměnu za zpracování, doručení a administrativní činnost a flexibilní splácení ve výši 15 017 Kč a poplatek za vedení zákaznického účtu a komfortní splácení ve výši 9 914 Kč. Celkovou dlužnou částku měla žalovaná uhradit v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 13. 11. 2020. Žalovaná dluh řádně a včas nehradila, když na tento zaplatila celkem pouze 15 500 Kč. Žalobkyně proto požaduje zaplatit dlužnou jistinu ve výši 29 500 Kč a zákonný úrok z prodlení od 14. 11. 2020, jehož část za období do 27. 9. 2023 kapitalizovala v částce 7 084,92 Kč. Pohledávka za žalovanou byly žalobkyni postoupeny Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023, což bylo žalované písemně oznámeno. Od postoupení pohledávky žalovaná žalobkyni nezaplatila ničeho, a to ani po zaslání předžalobní výzvy.2. K výzvě soudu žalobkyně doplnila, že její právní předchůdkyně posoudila úvěruschopnost žalované na základě zhodnocení informací získaných od žalované, jejich ověřením doklady vyžádanými od žalované a nahlédnutím do veřejných registrů. Právní předchůdkyně žalobkyně vycházela z toho, že žalovaná měla v rozhodné době příjem ze starobního důchodu ve výši 26 948 Kč měsíčně, žila v nájmu a nebylo vůči ní vedeno insolvenční řízení. S ohledem na výši jejího příjmu tak dospěla k závěru, že žalovaná byla schopna poskytnutou zápůjčku splácet. Žalobkyně dále uvedla, že její právní předchůdkyně ověřila majetkovou situaci žalované i na základě výměru důchodu. Tuto listinu ovšem (přestože k tomu byla vyzvána) soudu nepředložila s tím, že jí nemá k dispozici, neboť zájemci o zápůjčku doklady pouze předkládají k nahlédnutí.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila.4. Jelikož ve věci bylo možno rozhodnout jen na základě listinných důkazů a účastníci souhlasili s rozhodnutím věci bez nařízení jednání (resp. nereagovali na výzvu soudu, aby se vyjádřili k možnému rozhodnutí věci bez jednání), postupoval soud dle § 115a o.s.ř. a k projednání věci jednání nenařizoval.5. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 13. 5. 2019 uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně s žalovanou smlouvu o zápůjčce (smlouva o zápůjčce č. , hodnota, ), na základě které byla žalované poskytnuta finanční částka 45 000 Kč, a to v hotovosti. Žalovaná se zavázala věřiteli zápůjčku vrátit, spolu s poplatkem v celkové výši 35 959 Kč, a to v 18 měsíčních splátkách po 4 498 Kč, které však řádně nehradila, když právní předchůdkyni žalobkyně zaplatila pouze 15 500 Kč (tabulka umoření). Dopisem ze dne 29. 9. 2023 právní předchůdkyně žalobkyně oznámila žalované postoupení pohledávky na žalobkyni, k němuž došlo smlouvou ze dne 21. 9. 2023 (smlouva o postoupení pohledávek vč. přílohy, oznámení o postoupení pohledávky). Předžalobní upomínkou ze dne 15. 2. 2024, odeslanou téhož dne, vyzvala žalobkyně žalovanou k zaplacení dluhu, a to ve lhůtě do 1. 3. 2024 (předžalobní výzva, podací lístek). Z žádosti o úvěr (zákaznické karty) vyplývá, že žalovaná při uzavírání úvěrové smlouvy uvedla ohledně svých osobních a majetkových poměrů, že má příjem ze starobního důchodu ve výši 13 248 Kč, přičemž celkový příjem její domácnosti měl činit 26 948 Kč měsíčně. Dále uvedla, že je vdova, bydlí v nájmu a její celkové měsíční výdaje činí 3 000 Kč. V žádosti je dále uvedeno, že čistý příjem žadatele byl ověřen z výměru důchodu (žádost o úvěr – karta klienta).6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZoSÚ“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle odst. 2 citovaného ustanovení, věta první, poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů.8. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, ve znění účinném do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Ustanovení § 86 a § 87 ZoSÚ je nutno vyložit tak, že poskytovatel úvěru je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí, jejíž součástí je taková obezřetnost, která nespoléhá pouze na údaje tvrzené žadatelem o úvěr, nýbrž tyto také prověřuje. Poskytovatel úvěru tak musí náležitě pečlivě zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k dlužníkem uváděným informacím, o jeho schopnostech úvěr splácet a rovněž i sám aktivně úvěruschopnost dlužníka prověřovat.10. Poté co soud takto aplikoval citovaná ustanovení na zjištěný skutkový stav, dospěl k závěru, že právní předchůdkyně žalobkyně nepostupovala s odbornou péčí a dostatečně nezkoumala úvěruschopnost žalované. Nedostatky v posouzení úvěruschopnosti soud spatřuje v tom, že právní předchůdkyně žalobkyně dostatečně neověřila příjmy žalované, kdy žalovaná snad doložila tvrzený příjem z důchodu, ovšem tvrzení o celkovém příjmu domácnosti nijak blíže nespecifikovala a neprokázala. Především se však právní předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala otázkou skutečných výdajů žalované, když v tomto směru se spokojila pouze s jejím tvrzením, které nebylo ničím podloženo.11. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila povinnosti vyplývající jí z § 86 ZoSÚ, má to za následek neplatnost předmětné úvěrové smlouvy.12. Ačkoliv ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věty druhé, ve znění účinném do 28. 5. 2022 (tedy v době uzavření předmětných úvěrových smluv), vyžadovalo, aby se spotřebitel neplatnosti smlouvy dovolal, jednalo se o nedůslednou transpozici směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008, která vyžadovala, aby vnitrostátní soudy z úřední povinnosti zkoumaly, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodily důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají. Soudní dvůr Evropské unie pak ve svém rozsudku ze dne 5. 3 2020, sp. zn. C-679/18 konstatoval, že právní úprava obsažena ve zmíněném ustanovení § 87 odst. 1 ZoSÚ, věta druhá, ve znění účinném do 28. 5. 2022, je v rozporu s Články 8 a 23 směrnice 2008/48, což následně zákonodárce vedlo ke změně příslušného ustanovení. Z popsaných důvodů proto soud přihlédl k neplatností posuzovaných úvěrových smluv z úřední povinnosti, tedy i bez námitky žalované. Jinak by totiž byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli.13. V důsledku neplatnosti úvěrové smlouvy je nutné vzájemný vztah účastníků vypořádat podle ustanovení § 87 odst. 1 věty třetí ZoSÚ, podle kterého je spotřebitel povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru. V řízení bylo zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované finanční částku 45 000 Kč, přičemž žalovaná jí vrátila 15 500 Kč. V rozsahu rozdílů těchto částek, tedy co do částky 29 500 Kč proto soud žalobě vyhověl (výrok I).14. Pokud jde o úroky z prodlení, zde platí, že v případě neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného posouzení úvěruschopnosti dlužníka, splatnost jistiny úvěru (na rozdíl od obecné úpravy - § 1958 odst. 2 o. z.) neurčuje věřitel svou výzvou k plnění, ale určí se buď dohodou účastníků, a pokud k ní (tak jako v nyní posuzované věci) nedošlo, pak tuto novou splatnost určí svým rozhodnutím soud - srov. rozhodnutí NS ČR, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021.15. Soud si je vědom toho, že v soudní praxi nepanuje shoda na tom, jakým způsobem by měly soudy přistupovat k určení nového termínu splatnosti, respektive, který z účastníků by měl nést břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k m