9 C 265/2024-26 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 46 720 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o úvěru ve znění smlouvy o navýšení úvěrového limitu ze dne , datum, , na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 40 000 Kč k opakovanému čerpání, který se žalovaný zavázal splácet smluvní úrok 40 % v pravidelných splátkách a zbytek nejpozději ke dni ukončení smlouvy, čemuž nedostál, neuhradil ničeho a proto došlo ke dni , datum, k zesplatnění úvěru. Za dobu od , datum, do , datum, žalovaný načerpal částku celkem 40 000 Kč. K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webové stránky , web, , na které se žalovaný nejprve registroval a v klientské zóně následně žalovaný odsouhlasil podmínky úvěru, potvrdil seznámení se s formulářem pro standartní informace, vložil čtyřmístný SMS kód, který mu žalobkyně zaslala na jeho telefon, čímž potvrdil souhlas se zněním smlouvy a došlo k uzavření smlouvy. Před uzavřením smlouvy žalobkyně ověřovala úvěruschopnost žalovaného z dat získaných ze systému Kontomatik, která poskytuje informace o finanční situaci klientů, ze kterého žalobkyně zjistila příjmy žalovaného 26 000 Kč a výdaje 8 000 Kč. V rámci interního scoringu dosáhla žádost žalovaného vysokého skóre značící nízkou pravděpodobnost, že by žalovaný nesplácel. Lustrací v databázích ISIR, CEE, CRIF, SOLUS, TELCO SCORE,2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. S ohledem na to, že žalobkyně ve lhůtě určené soudem nedoplnila požadovaná tvrzení rozhodná pro posouzení věci, soud ve věci nařídil jednání. Na toto žalobkyně reagovala doplněním tvrzení a z jednání se omluvila a k nařízenému jednání se nedostavila. Žalovaný, ač byl řádně a včas předvolán, se k jednání bez omluvy nedostavil. S ohledem na uvedené soud za splnění všech zákonných podmínek jednal v nepřítomnosti účastníků a zástupkyně žalobkyně.3. Z listin předložených žalobkyní, které soud u jednání provedl a jejichž pravost a správnost nebyla v řízení ničím zpochybněna, soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Žalobkyně se dne , datum, dohodla se žalovaným prostředky komunikace na dálku tak, že mu poskytne peněžní prostředky do výše 40 000 Kč s možností opakovaného čerpání splacené části oproti závazku žalovaného tyto prostředky vrátit spolu se smluvním úrokem 40 % měsíčně, a to v měsíčních splátkách, které jsou ve výši přirostlého úroku a pokud by chtěl platit jistinu, může to učinit jakoukoliv částkou. Žalovaný postupně vyčerpal částku celkem 40 000 K, jak dokládají předložená potvrzení o provedených platbách provedených na účet žalovaného. K uzavření dohody došlo prostřednictvím systému žalobkyně, kde žalovaný vyplnil osobní údaje, zadal částku, kterou si chce půjčit s tím, že následně mu systém vygeneroval náhled dohody (odpovídající předložené Smlouvě), který žalovaný odsouhlasil kliknutím a následně zadal do systému SMS kód, který mu byl zaslán na jeho telefonní číslo. Žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet poskytnuté prostředky zejména tak, že nahlédla do systému Kontomatik, kde měla k dispozici výpis z účtu žalovaného za dobu od , datum, do , datum, . Z výpisu z účtu soud zjistil, že dne , datum, došla na účet částka 11 500 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dne , datum, došla platba 10 000 Kč a dne , datum, ve výši 8 000 Kč od společnosti , právnická osoba, ., dne , datum, přišla platba 2 614,08 Kč od společnosti , právnická osoba, dne , datum, přijal platbu 15 000 Kč od společnosti , právnická osoba, , o kterých je soudu z úřední činnosti známo, že poskytují spotřebitelské úvěry. V měsíci listopadu se na účtu nachází množství plateb společnosti , právnická osoba, a , právnická osoba, , , právnická osoba, tedy sázky, které se opakují i v měsících předcházejících. Na druhou stranu je z účtu patrné, že žalovanému chodila od , právnická osoba, částka cca 22 000 Kč, kdy se může jednat o mzdu. V měsících se opakují přicházející platby od úvěrových společností, konkrétně již soud tyto neuvádí, když pouze ze shora vyjmenovaného je zřejmé, že závazky žalobkyně zjevně nezkoumala. Rovněž z účtu není patrné, jakým způsobem byly ověřeny výdaje zrovna ve výši 8 000 Kč. Žalobkyně se k jednání nedostavila a soudu tak tuto skutečnost neosvětlila. Dne , datum, zaslal zástupce žalobkyně žalovanému výzvu k zaplacení dlužné částky s upozorněním, že v případě nezaplacení, bude věc řešena soudní cestou. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem a navazujícímu právnímu závěru soud z předložených listin žádné další skutečnosti nezjišťoval.4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 o. z., na základě které byly žalovanému poskytnuty prostředky ve výši 40 000 Kč. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky zapůjčila žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“).5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru, v tomto případě žalobkyně, před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, žalovaného, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne, Anonymizováno, 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel, že žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného s odbornou péčí, když soudu k této problematice sice předložila výpisy z Kontomatik, nicméně se již absolutně nezabývala transakcemi, které se na výpisu nacházejí. Nelze nezmínit, že žalovaný v době předcházející sjednání tohoto spotřebitelského úvěru čerpal několik dalších spotřebitelských úvěrů, což rozhodně nedokládá, že mu příjmy postačují na úhradu běžných potřeb. Lehkovážnost žalovaného stran nakládání se svými příjmy lze spatřovat i v objemu sázek, které rovněž činil a jak jsou uvedeny shora. Takové zkoumání úvěruschopnosti zcela jistě není zkoumání s odbornou péčí. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Pro poučení žalobkyně ze strany soudu ve smyslu § 118a o. s. ř. přitom nebyly předpoklady, neboť