9 C 91/2025-30 — Okresní soud ve Frýdku-Místku

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 54 039,75 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že její právní předchůdkyně, společnost , právnická osoba, ., uzavřela se žalovaným dne , datum, smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě žalovaný čerpal na svůj účet úvěr v konečné výši 38 300 Kč, který se zavázal vrátit nejpozději do , datum, , což neučinil, a to ani poté, co byl k úhradě dluhu upomínán původní věřitelkou, tak zástupcem žalobkyně upomínkou odeslanou dne , datum, . K uzavření smlouvy došlo prostřednictvím webových stránek, na základě žádosti žalovaného, který si zde zvolil parametry požadované smlouvy. Následně předchůdkyně žalobkyně po posouzení úvěruschopnosti žalovaného schválila uzavření smlouvy, zaslala žalovanému konkrétní návrh znění smlouvy, jejíž přečtení žalovaný potvrdil a na základě toho mu byla zaslána sms s kódem, který vložil do příslušného formuláře, čímž potvrdil přijetí smlouvy. Úvěruschopnost byla předchůdkyní žalobkyně ověřena porovnáním doložitelných příjmů a výdajů a dále lustrací žalovaného v databázích ISZR, CEE, CRKI, EUCB. Pohledávka za žalovaným byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, postoupena žalobkyni. Před podáním žaloby byl žalovaný vyzván k úhradě dlužné částky dopisem odeslaným dne , datum, .2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Soud ve věci nařídil na den , datum, jednání, ke kterému se nikdo nedostavil. Protože předvolání bylo jak zástupci žalobkyně, tak žalovanému řádně doručeno, zástupce žalobkyně se z jednání řádně omluvil, žalovaný ničeho nesdělil, soud ve věci jednal v nepřítomnosti účastníků a zástupce žalobkyně.3. Z listin předložených žalobkyní soud dospěl k následujícímu závěru o skutkovém stavu věci. Písemnou dohodou označenou jako úvěrová smlouva vztahující se na klienty s trvalým bydlištěm v České republice uzavřená s klientem dne , datum, se společnost , právnická osoba, . zavázala poskytnout žalovanému k opakovanému čerpání částku 35 000 Kč. Žalovaný se naproti tomu zavázal jmenované společnosti vrátit částku, kterou vyčerpá spolu s úrokem 146,949 % ročně, a to v měsíčních splátkách. Před uzavřením dohody předchůdkyně žalobkyně zkoumala schopnost žalovaného splácet nahlédnutím do databází a porovnala blíže nedoložené příjmy a výdaje žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně splnila svůj závazek z dohody a žalovaný dne , datum, čerpal částku 35 000 Kč a dne , datum, čerpal částky 1 300 Kč a 2 000 Kč. Žalovaný na svůj závazek uhradil 10 041,86 Kč, a to v době před postoupením pohledávky. Společnost , právnická osoba, následně dle písemné dohody ze dne , datum, , která byla doplněna i dodatkem č. , hodnota, ze dne , datum, , prodala předmětnou pohledávku za žalovaným za sjednanou úplatu žalobkyni. Žalobkyně prostřednictvím svého zástupce před podáním žaloby vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky z uvedené dohody, a to dopisem ze dne , datum, . Součástí zaslaného dopisu bylo i oznámení o postoupení pohledávky žalobkyni.4. Zjištěný skutkový stav soud posoudil po právní stránce soud a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná pouze částečně. Právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaný uzavřeli smlouvu o úvěru ve smyslu § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen “o. z.“), na základě které byly žalované poskytnuty prostředky k opakovanému čerpání. Jelikož právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a finanční prostředky poskytla žalovanému při výkonu své podnikatelské činnosti, v rámci, které poskytuje spotřebitelské úvěry, bylo nutné na právní vztah mezi účastníky aplikovat kromě o. z. i zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, (dále jen „ZSU“).5. Podle § 86 ZSU je povinností poskytovatele úvěru před uzavřením smlouvy zkoumat úvěruschopnost spotřebitele, tedy zkoumat, zda je v jeho schopnostech splácet poskytnutý spotřebitelský úvěr. Toto zkoumání chrání nejen spotřebitele samotného, ale i poskytovatele tím, že předchází negativním důsledkům, ať už v podobě nevrácení zápůjčky či upadnutí do dluhové pasti. Úvěruschopnost dlužníka je věřitel povinen zkoumat s odbornou péčí. Věřitel této povinnosti nedostojí, pokud se spokojí s objektivně nedoloženým osobním prohlášením dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, jinými slovy, pokud si prohlášení učiněná dlužníkem, zaznamenaná např. do karty zákazníka, neověří listinami (doklady), které bude požadovat po dlužníku. V takovém případě nelze dospět k závěru, že zkoumání úvěruschopnosti bylo provedeno s odbornou péčí. Dostačujícím pak není ani to, že věřitel nahlédne do veřejně přístupných databází dlužníků, insolvenčního rejstříku apod., neboť tyto dokládají pouze to, že dlužník není v registrech veden, nikoliv bez dalšího, že je schopen úvěr splácet. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka, pokud se jedná o příjmy. Klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými informacemi o jeho příjmech a výdajích. Pokud si věřitel neověří ničím, nebo zcela nedostatečně, pravdivost uváděných výdajů implikuje to možnou snahu uvést v hodnocení pouze údaje, které povedou k formálnímu vykázání úvěruschopnosti spotřebitele, aniž by však byla patrná snaha o zjištění a posouzení reálné situace klienta. Poskytovatel musí ověřit alespoň zcela základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, rozsudek Soudního dvora Evropské Unie ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 (bod 46), rozsudek Krajského soudu v Praze, Anonymizováno, ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018.6. S ohledem na uvedený výklad, soud uzavřel právní předchůdkyně žalobkyně nezkoumala úvěruschopnost žalovaného vůbec, jelikož soudu pouze tvrdila, že porovnala příjmy a výdaje, aniž by jejich výši uvedla či tato tvrzení jakkoliv doložila. Kromě toho měla žalovaného lustrovat. v bankovních a nebankovních registrech a insolvenčním rejstříku, což samo o sobě ke zkoumání úvěruschopnosti rozhodně nestačí. V této souvislosti je potřeba upozornit, že § 78 odst. 1, odst. 2 písm. b) ZSU ukládá poskytovateli úvěru uchovávat dokumenty, které sloužily k posouzení úvěruschopnosti žadatele o spotřebitelský úvěr. Proto soudu nezbylo nic jiného než prohlásit smlouvu o zápůjčce za absolutně neplatnou v souladu se zněním § 87 odst. 1 ZSU, protože je povinen i bez návrhu k absolutní neplatnosti přihlížet. V opačném případě by byl popřen samotný smysl právní úpravy ochrany spotřebitele vybudovaný na narovnání nerovného postavení spotřebitele vůči poskytovateli, jak z hlediska vyjednávací a ekonomické síly, tak úrovně informovanosti. Skutečnost, že nedostatečné zkoumání úvěruschopnosti spotřebitele způsobuje absolutní neplatnost smlouvy o spotřebitelském úvěru, vyplývá např. z rozsudku Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18. Dnes je tato skutečnost již zakotvena v § 87 odst. 1 ZSU. Jelikož byla smlouva mezi účastníky posouzena jako absolutně neplatná, bylo potřeba vztah mezi účastníky posoudit ve smyslu § 87 ZSU a uložit žalovanému vrácení poskytnuté jistiny. Žalobkyně v řízení prokázala, že její předchůdkyně poskytla žalovanému částku celkem 38 300 Kč a žalovaný jí vrátil 10 041,86, pročež jí stále dluží částku 28 258,14 Kč. Pro doplnění soud dodává, že právní předchůdkyně žalobkyně, společnost Ferratum Bank p. l. c., jako postupitel, uzavřela se žalobkyní, jako postupníkem, platnou smlouvu o postoupení pohledávky za žalovaným, a žalobkyně je tak nyní aktivně legitimována k vymáhání pohledávky. Proto soud vyhověl žalobě co do zaplacení částky 28 258,14 Kč a zavázal žalovaného k jejímu zaplacení. Lhůta k plnění byla stanovena na 3 dny podle § 160 odst. 1 věty před středníkem o. s. ř., když k jinému postupu soud neshledal podmínky. Další poplatky a smluvní úrok žalobkyni být přiznány nemohly vzhledem k absolutní neplatnosti podkladové smlouvy. Pokud se týká žalobkyní požadovaného zákonného úroku z prodlení, soud jej žalobkyni nepřiznal, když s ohledem na absenci dohody stran a rozhodnutí soudu dosud splatnost zbývající části jistiny nenastala, pročež nemohl zatím vzniknout ani nárok žalobkyně na zákonné úroky z prodlení. Z § 87 ZSU, které je ustanovením speciálním k úpravě bezdůvodného obohacení v občanském zákoníku, totiž vyplývá, že spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, tedy lhůta splatnosti neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, který zdůrazňuje, že poskytovatel spotřebitelského úvěru má v případě aplikace § 87 ZSU nárok toliko na nesplacenou jist