6 C 116/2024-58 — Okresní soud v Havlíčkově Brodě

1. Žalobkyně se žalobou ze dne 28. 6. 2024 domáhala po žalované zaplacení ve výroku tohoto rozsudku specifikovaných částek s tím, že se jedná o plnění ze smlouvy o půjčce č. 387950602 uzavřené dne 3. 12. 2010 mezi právním předchůdcem žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále též „právní předchůdce žalobkyně“), a žalovanou. Na základě této smlouvy právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované částku 19 000 Kč a žalovaná se zavázala zaplatit kromě jistiny i souhrnný poplatek 15 884 Kč, a to vše v 60týdenních splátkách po 589 Kč (poslední splátka byla stanovena na 27. 1. 2012). Žalovaná nehradila splátky řádně a včas, poslední splátka byla uhrazena 9. 1. 2012, za celou dobu žalovaná vrátila právnímu předchůdci žalobkyně částku 14 643 Kč (naposledy částečně plnila dne 15. 3. 2013, a to částkou 500 Kč). Pohledávka byla na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 postoupena na žalobkyni, což bylo žalované písemně oznámeno. Žalovaná již dále neuhradila ničeho ani přes předžalobní výzvu.2. Žalovaná ve vyjádření k žalobě namítala, že se domnívala, že částky požadované žalobkyní jsou již uhrazeny. V době, kdy půjčku uzavřela, žila ve společné domácnosti se svým tehdejším přítelem, chodila do zaměstnání a z měsíčního příjmu chtěla půjčku splácet. S tehdejším přítelem se ústně domluvila, že půjčku uhradí celou on, neboť byla pro jeho potřeby. Po ukončení společného soužití i vztahu se však několikrát stěhovala a žádná výzva k plnění se jí nedostala. Vzhledem k nepříznivé finanční situaci nyní žalovaná nemůže uhradit celou dlužnou částku. Žalovaná popsala svoje měsíční příjmy a výdaje a uvedla, že by byl možný splátkový kalendář ve výši 500 Kč měsíčně. Závěrem navrhla zamítnutí žaloby.3. Žalobkyně v reakci na vyjádření žalované navrhla vydání rozsudku pro uznání, souhlasila s plněním formou splátek.4. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující skutková zjištění:5. Ve smlouvě o půjčce č. 387950602, Anonymizováno, ze dne 3. 12. 2010 se právní předchůdce žalobkyně zavázal poskytnout žalované 19 000 Kč – tuto částku jí předal v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala kromě této částky vrátit souhrnný poplatek 15 884 Kč, celkem 34 884 Kč, v 59týdenních splátkách po 589 Kč a poslední splátce ve výši 133 Kč. První splátka je splatná 7. den od data uzavření smlouvy.6. Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 se podává, že předmětná pohledávka byla postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni.7. V dopise ze dne 29. 9. 2023, jenž byl dle poštovního podacího archu odeslán dne 27. 10. 2023, právní předchůdce žalobkyně vyrozuměl žalovanou o postoupení předmětné pohledávky na žalobkyni a vyzval ji k zaplacení.8. Dopis žalobkyně ze dne 3. 6. 2024, jenž byl dle podacího lístku odeslán žalované následujícího dne, obsahuje předžalobní výzvu.9. Další žalobkyní předložené listiny nebyly pro posouzení věci podstatné.10. Z žalobkyní předložených listin učinil soud následující závěr o skutkovém stavu: Právní předchůdce žalobkyně a žalovaná uzavřeli dne 3. 12. 2010 smlouvu o půjčce ve výši 19 000 Kč. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu a smluvené poplatky ve smluvených splátkách. Poslední splátka byla splatná dne 27. 1. 2012. Žalovaná zaplatila jen část plnění, k němuž se zavázala (celkem 14 643 Kč), poslední plnění ze strany žalované nastalo dne 15. 3. 2013. V září 2023 byla pohledávka postoupena z právního předchůdce žalobkyně na žalobkyni, což bylo žalované následně oznámeno spolu s výzvou k plnění. Žalovaná již nezaplatila ničeho, a to ani přes předžalobní výzvu odeslanou dne 4. 6. 2024. Žalobkyně podala žalobu dne 28. 6. 2024.11. Na základě zjištěného skutkového stavu učinil soud následující právní závěry:12. Žalobkyně navrhla vydání rozsudku pro uznání. Vyjádření žalované k žalobě ze dne 11. 9. 2024 ovšem nelze považovat za uznání dluhu. Žalovaná totiž namítala, že měla za to, že dluh se zavázal uhradit její tehdejší přítel. Jakkoliv tato argumentace by sama o sobě nemohla být úspěšná, z této ani žádné jiné části vyjádření žalované nelze seznat, že by žalovaná uznala dluh co do důvodu a výše. Žalovaná sice požádala o splátkový kalendář, to však soud považuje pouze za návrh učiněný z procesní opatrnosti. Žalovaná ostatně výslovně navrhla, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně se dále ve svém podání ze dne 17. 10. 2024 zmiňovala o písemném uznání dluhu žalovanou, v podání ze dne 23. 10. 2024 však výslovně uvedla, že uznání dluhu není k dispozici. Z vyložených důvodů soud výrokem I. rozsudku zamítl návrh žalobkyně na vydání rozsudku pro uznání (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2019, sp. zn. 29 ICdo 108/2017).13. Předmětná smlouva o půjčce byla uzavřena za účinnosti „starého“ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“). Právní poměry i práva a povinnosti z nich vzniklé se tedy v nyní posuzovaném případě řídí tehdejší právní úpravou obsaženou zejména v obč. zák. [srov. přechodné ustanovení „nového“ občanského zákoníku, tj. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále též „o. z.“].14. Podle § 100 odst. 1 obč. zák. se právo promlčí, jestliže nebylo vykonáno v době v tomto zákoně stanovené (§ 101 až 110). K promlčení soud přihlédne jen k námitce dlužníka. Dovolá-li se dlužník promlčení, nelze promlčené právo věřiteli přiznat.15. Pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé (§ 101 obč. zák.).16. Podle § 103 obč. zák. bylo-li dohodnuto plnění ve splátkách, počíná běžet promlčecí doba jednotlivých splátek ode dne jejich splatnosti. Stane-li se pro nesplnění některé ze splátek splatným celý dluh (§ 565), počne běžet promlčecí doba ode dne splatnosti nesplněné splátky.17. Poslední splátka byla v daném případě splatná dne 27. 1. 2012, promlčecí doba tak uplynula nejpozději v lednu 2015.18. Soud si je vědom shora odkazované zákonné úpravy, jakož i ustálené judikatury, z níž plyne, že k promlčení dluhu lze přihlédnout jen k námitce dlužníka. Takovou námitku promlčení žalovaná jakožto dlužnice v nyní posuzovaném případě nevznesla, ačkoliv se k žalobě vyjádřila. Soud má nicméně za to, že tuto zásadu nelze uplatňovat bezvýjimečně.19. V posuzované věci jde o výklad zákonné úpravy soukromoprávních vztahů v souvislosti s poskytnutím spotřebitelské nebankovní půjčky na základě smlouvy o půjčce, která byla svobodně uzavřena mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovanou. V obecné rovině platí, že vznik takových právních vztahů musí vycházet z respektu a ochrany autonomie vůle smluvních subjektů. Tento požadavek vyplývá z čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též „Listina“), podle něhož každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá [např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. I. ÚS 546/03 (N 12/32 SbNU 107)]. Zdůraznit je nutno také zásadu pacta sunt servanda („smlouvy je třeba dodržovat“), která je nedílnou součástí principů právního státu plynoucích z čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky [dále též „Ústava“, srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96 (N 96/6 SbNU 197), nebo ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. I. ÚS 1653/17]. Uvedený přístup odráží povahu soukromého práva, podstatu smluvních vztahů a s tím spojenou hospodářskou a společenskou funkci smlouvy [např. nález ze dne 10. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 436/05 (N 129/50 SbNU 131)].20. Ochrana autonomie vůle nicméně není absolutní a může být proporcionálně omezena, ať už s ohledem na jiný ústavní princip nebo za účelem ochrany základního práva jednotlivce či určitého ústavně aprobovaného veřejného zájmu [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 457/10 (N 124/70 SbNU 133)]. Důvodem omezení může být nepochybně i princip rovnosti podle čl. 1 Listiny. Rovnost má být nejen formální, ale i skutečná. Pokud jedna strana (např. podnikatel) může těžit ze svých zkušeností, odborných znalostí či lepší informovanosti o právu, zatímco druhá strana (např. spotřebitel) takovými výhodami nedisponuje, je výchozí pozice obou stran nevyvážená a jejich rovné postavení pouze formální. K dosažení skutečné rovnováhy je nutné vzájemné vztahy právně vyvážit. Jedním z omezení autonomie vůle, jež lze dovodit z ústavního principu rovnosti, je požadavek ochrany slabší strany. Jejím typickým příkladem je ochrana spotřebitele, která je pevnou součástí českého a unijního právního řádu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 2063/17). Daný rámec se uplatní též v oblasti spotřebitelských úvěrů. I zde má poskytovatel úvěru, podnikatel profesionál, podle konkrétních okolností případu obvykle výraznou objektivní převahu nad spotřebitelem a tuto nerovnost jsou orgány veřejné moci včetně soudů povinny korigovat [nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. I. ÚS 3308/16 (N 16/84 SbNU 181), a ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19 (