ECLI: ECLI:CZ:OSHK:2025:13.C.38.2025.24 Datum: 2025-03-31 Předmět: o zaplacení částky 29 113 Kč s příslušenstvím Ustanovení: ["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 132 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 576 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 577 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 588 z. č. 99/1963 Sb."] ["smlouva o úvěru""bezdůvodné obohacení"]
O co šlo: o zaplacení částky 29 113 Kč s příslušenstvím (["§ 115a z. č. 99/1963 Sb.", "§ 132 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 142 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 2395 z. č. 89/2012 Sb.", "§ 576 z. č. 99/1963 Sb.", "§ 577 z. č. 99/1963 S)
Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2024 domáhala zaplacení částky 15 753 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. V žalobě tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) uzavřel s žalovaným smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 16. 1. 2014, na základě které byly žalovanému poskytnuty peněžní prostředky ve výši 17 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 2 171 Kč a poplatky ve výši 12 042 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 521 Kč (celkem 31 260 Kč), přičemž poslední splátka byla splatná dne 12. 3. 2015. Žalovaný nehradil na úvěr řádně a včas, když na dluh uhradil částku 2 100 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá dlužné jistiny, obchodního úroku 19,98 % a poplatků. Žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalovanému předžalobní výzvu. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaný byl před poskytnutím úvěru řádně prověřen ohledně jeho úvěruschopnosti.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, tj. nesporoval tvrzení uvedená v žalobě.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) uzavřel se žalovaným smlouvu o úvěru ze dne 16. 1. 2014, na základě které poskytl žalovanému peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru ve výši 17 000 Kč. Žalovaný se zavázal peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 2 171 Kč (19,98 % ročně) a poplatky ve výši 12 042 Kč (za hotovostní režim a administrativní činnost), a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 521 Kč (viz smlouva o úvěru). Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaný na úvěr nehradil řádně a včas, neboť dosud uhradil pouze 2 100 Kč, když žalovaný v řízení tuto skutečnost nesporoval, respektive se nevyjádřil. Pohledávka původního věřitele byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 a oznámení o postoupení). Před podáním žaloby byl žalovaný opětovně vyzván k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou 31. 7. 2024. To vyplývá z předžalobní výzvy včetně podacího lístku ze dne 31. 7. 2024.Žalobkyně dále doložila zákaznickou kartu klienta, ve které je uvedeno, že žalovaný pracoval jako zedník a jeho mzda činí 16 000 Kč, dále má další příjmy domácnosti ve výši 10 000 Kč. Výdaje žalovaný odhadl v částce 18 000 Kč měsíčně.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná. Soud předmětnou smlouvu posoudil jako smlouvu o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dle něhož se smlouvou o úvěru úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsU“).Po zhodnocení práv a povinností, které pro oba účastníky vyplývaly z uzavřené smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná dle ust. § 576, 577 a 588 o. z., a to pro rozpor sjednaného úroku ve výši 75 % p. a. s dobrými mravy dle ust. § 1 odst. 2 o. z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) v lednu roku 2014 celkem 13,70 % ročně. K uvedenému soud poznamenává, že ke sjednanému úroku ve výši 2 171 Kč připočetl částku poplatků, neboť tyto poplatky nemají žádný hospodářský účel, tj. nejsou odměnou za službu žalovanému. Dle soudu se tak jedná o skrytý úrok, který je třeba posuzovat jako celek. V daném případě byla úroková sazba více než pětinásobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli pětinásobek. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru, zde možná není. Soudu je z úřední činnosti známo, že právní předchůdce žalobkyně jako profesionál na trhu poskytování nebankovních úvěrů staví své podnikání právě na zjevně neobvykle (excesivně) vysoké sazbě úroku z úvěru. Přistoupením k moderaci by právní předchůdce žalobkyně, potažmo žalobkyně, nebyli motivováni k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z. (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023, sp. zn. 47 Co 87/2023).S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalovanému dle ust. § 2991 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 14 900 Kč, když z poskytnuté částky 17 000 Kč již splatil 2 100 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (předžalobní výzva). Soud vycházel z domněnky doby dojití dle § 573 o. z, když výzva byla žalobkyní odeslána 31. 7. 2024. Dle zmíněného ustanovení totiž platí, že se má za to, že došlá zásilka odeslaná s využitím provozovatele poštovních služeb došla třetí pracovní den po odeslání. Dle domněnky dojití proto došla výzva žalovanému dne 5. 8. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, proto se dostal se dnem 6. 8. 2024 do prodlení, žalobkyně tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z. Výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu soud žalobu výrokem II. zamítl (29 113 –14 900 = 14 213 Kč), neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a poplatků, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen „o. s. ř.“). Žalobkyně byla úspěšná v rozsahu přiznané částky 14 900 Kč s příslušenstvím (výrok I. rozsudku) a naopak žalovaný byl úspěšný v rozsahu zamítnuté částky 14 213 Kč s příslušenstvím (výrok II. rozsudku). Z celkově žalované částky 29 113 Kč tak byl úspěch obou účastníků téměř shodný, proto soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.