13 C 397/2024-17 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobkyně se žalobou doručenou soudu dne 3. 9. 2024 domáhala zaplacení částky 11 410,43 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení. V žalobě tvrdila, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) uzavřel s žalovanou smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 19. 1. 2011, na základě které byly žalované poskytnuty peněžní prostředky ve výši 10 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit tyto peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1 277 Kč (sazba 21 % ročně) a poplatky ve výši 7 083 Kč, a to v 60 týdenních splátkách po 306 Kč (celkem 18 360 Kč), přičemž poslední splátka byla splatná dne 14. 3. 2012. Žalovaná nehradila na úvěr řádně a včas, když na dluh uhradila pouze částku 6 569 Kč. Pohledávka původního věřitele byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni. Žalobkyně se tak domáhá dlužné jistiny, obchodního úroku a poplatků. Žalobkyně před podáním žaloby zaslala žalované předžalobní výzvu. Žalobkyně dále doplnila, že žalovaná byla před poskytnutím úvěru řádně prověřena ohledně její úvěruschopnosti.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila, tj. nesporovala tvrzení uvedená v žalobě.Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, vzal soud za prokázané, že právní předchůdce žalobkyně (tj. , právnická osoba, , IČO: , IČO, ) uzavřel se žalovanou smlouvu o úvěru ze dne 19. 1. 2011, na základě které poskytl žalované peněžní prostředky formou spotřebitelského úvěru ve výši 10 000 Kč. Žalovaná se zavázala peněžní prostředky vrátit spolu s úrokem ve výši 21 % (1 277 Kč) a poplatkem za zpracování a hotovostní inkaso splátek v částce 7 083 Kč, a to v pravidelných 60 týdenních splátkách po 306 Kč. RPSN odpovídá částce 63,91 % (viz smlouva o úvěru).Pohledávka původního věřitele byla postoupena na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno (viz smlouva o postoupení pohledávek ze dne 29. 9. 2023, oznámení o postoupení). Před podáním žaloby byla žalovaná opětovně vyzvána k úhradě dlužné částky předžalobní výzvou odeslanou 20. 8. 2024. To vyplývá z předžalobní výzvy včetně podacího lístku ze dne 31. 7. 2024. Soud vycházel z tvrzení žalobkyně, že žalovaná na pohledávku uhradila 6 569 Kč, když žalovaná v řízení tuto skutečnost nesporovala, respektive se nevyjádřila.Ze zákaznické karty ze dne 19. 1. 2011 soud zjistil, že žalovaná při žádosti o úvěru uvedla, že nepracuje, neboť je v domácnosti. Žije u rodičů, má jedno dítě a přítele. Žalovaná mezi své měsíční příjmy uvedla částku státní podpory ve výši 4 300 Kč a další čisté příjmy domácnosti ve výši 14 538 Kč. Své měsíční výdaje odhadla částkou 8 900 Kč, z toho 2 500 Kč na nájem, 400 Kč na telefon a 6 000 Kč na výdaje domácnosti.Žalobkyni byla soudem zaslána výzva, aby řádně tvrdila a vysvětlila, jakým způsobem zkoumala schopnosti žalované splácet poskytnutý úvěr a doplnila důkazy, ze kterých by vyplynulo, jak byly zkoumány příjmy a výdaje žalované.Žalobkyně však reagovala vyjádřením – bez doložení jakýchkoliv důkazů – kde shrnula údaje ze zákaznické karty. S ohledem na výši příjmu a výši požadované zápůjčky dospěl předchůdce žalobkyně k názoru, že schopnost žalované splácet tuto zápůjčku je dostatečná. Naopak, není její povinností zkoumat, zda se osoba žádající o úvěr nedopouští pokusu o úvěrový podvod a jedná poctivě. Dále upozornila, že předmětná smlouva byla uzavřena před 24. 2. 2013, tedy datem před účinnosti novely spotřebitelského zákona, kdy neprokázání splnění povinnosti zkoumat úvěruschopnost nezpůsobuje absolutní neplatnost této smlouvy.Žalobkyně tedy ani na výzvu soudu nevysvětlila, jak ověřovala žalovanou uváděné měsíční příjmy označené jako další příjem domácnosti ve výši 14 538 Kč.O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobkyně poskytl žalované dne 19. 1. 2011 částku ve výši 10 000 Kč v hotovosti, tedy v den uzavření smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit právnímu předchůdci žalobkyně jistinu ve výši 10 000 Kč a dále úroky a poplatky. Předchůdce žalobkyně spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalované o jejích skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem předchůdce žalobkyně ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalované.Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.Nejvyšší soud v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 33 Cdo 201/2018 ze dne 20. 3. 2019 dospěl k závěru, že úprava § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a o změně některých zákonů, ve znění platném do 24. 2. 2013, ukládala věřiteli povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit. Zákonem č. 43/2013 Sb. bylo dotyčné ustanovení (s účinností od 25. 2. 2013) doplněno tak, že „věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná“. V projednávané věci byla smlouva uzavřena před nabytím účinnosti zákona č. 43/2013 Sb. K odpovědi na otázku, zda i podle právní úpravy před dotyčnou novelou bylo možné vyhodnotit smlouvu o spotřebitelském úvěru uzavřenou bez řádného splnění uvedené povinnosti věřitelem za neplatnou - tedy bez toho, že by její neplatnost stanovil přímo zákon - je třeba vyjít z judikatorně ustálené zásady, jíž z pohledu posuzování platnosti spotřebitelských úvěrových smluv formuloval Ústavní soud v nálezu ze dne 26. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 199/11, nebo v nálezu ze dne 11. 12. 2014, sp. zn. III. ÚS 4084/12, že „nelze považovat za akceptovatelné, aby se případné soudní ochrany dostávalo subjektům, které evidentně poškozují práva svých klientů“. Za situace, kdy poskytovatel úvěru uzavře se spotřebitelem smlouvu a úvěr poskytne bez toho, že řádně splní svou zákonnou povinnost prověřit s odbornou péčí spotřebitelovu schopnost úvěr splatit, je i za úpravy § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. ve znění účinném do 24. 2. 2013 namístě závěr, že jde o smlouvu, která svým účelem odporuje zákonu; taková smlouva je od počátku absolutně neplatná (§ 39 obč. zák.). Jiný závěr by poskytovatele úvěru ve vztahu k dlužníkům – spotřebitelům - neopodstatněně zvýhodňoval jen proto, že úvěrovou smlouvu uzavřeli v jiném časovém období, kdy zákon uvedený důsledek spočívající v neplatnosti takto uzavřené smlouvy výslovně neupravoval. Lze proto shrnout, že i v režimu úpravy ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb. účinné před novelou zákonem č. 43/2013 Sb. má nesplnění povinnosti poskytovatelem úvěru řádně prověřit spotřebitelovu schopnost úvěr splatit důsledky v podobě absolutní neplatnosti takto uzavřené smlouvy.Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je s ohledem na výše uvedené absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 145/2010 Sb. K tomuto závěru vede i rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnout jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době. Poskytovatel úvěru či zápůjčky je tedy povinen vždy posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele.V daném případě právní předchůdce žalobkyně nesplnil svoji povinnost řádně posoudit úvěruschopnost žalované – spotřebitele - na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací. Důsledkem nesplnění této povinnosti věřitele dle zákona č. 145/20