17 C 28/2025-25 — Okresní soud v Hradci Králové

1. Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 30. 10. 2024 domáhal proti žalovanému zaplacení částky 22 738 Kč s příslušenstvím. Dle žalobních tvrzení právní předchůdce žalobce společnost , právnická osoba, , IČO , IČO, uzavřel dne 12. 10. 2022 se žalovaným smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalovanému poskytnuta částka ve výši 12 000 Kč v hotovosti v den uzavření smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 12 000 Kč, úroky ve výši 9 416 Kč, a dále poplatky v částce 4 250 Kč. Celkem se tedy žalovaný zavázal úvěr včetně příslušenství vrátit ve 78 týdenních splátkách po 367 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná dne 10. 4. 2024. Žalovaný nesplácel dohodnuté splátky řádně a včas, když z titulu této smlouvy uhradil toliko 3 000 Kč. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek postoupena na žalobce, což bylo žalovanému písemně oznámeno. Žalobce vyzval žalovaného k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou, avšak bezvýsledně. Žalobce také uvedl, že byly řádně prověřeny schopnosti žalovaného poskytnutý úvěr splácet.2. Žalovaný se k žalobě přes výzvu a poučení soudu nevyjádřil.3. Soud věc projednal a rozhodl, aniž by nařídil jednání, neboť byly splněny podmínky dané § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále také o. s. ř.). Z listinných důkazů soud zjistil následující právně významné skutečnosti:4. Z listiny nazvané smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce poskytl dne 12. 10. 2022 žalovanému – spotřebiteli – peněžní prostředky ve výši 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal poskytnuté prostředky splácet spolu s úrokem ve výši 9 416 Kč a poplatky v částce 4 250 Kč.5. Ze smlouvy o postoupení pohledávek včetně seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobce. Z oznámení o postoupení pohledávky vzal soud za prokázané, že žalobce písemně informoval žalovaného o postoupení pohledávky.6. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný z titulu smlouvy uhradil toliko 3 000 Kč.7. Ze zákaznické karty soud zjistil, že žalovaný při žádosti o úvěr v říjnu roku 2022 uvedl, že je zaměstnaný jako pomocný pracovník na plný úvazek, má základní vzdělání, žije s rodiči, nevyživuje další osobu, je svobodný a nesplácí spotřebitelský úvěr u jiné společnosti. Účel žádosti o úvěr jsou neočekávané výdaje. Žalovaný mezi své měsíční příjmy zahrnul čistý příjem ve výši 6 425 Kč, který měl být doložen výplatními páskami (zde nedoloženy). Soud dále zjistil, že žalovaný své měsíční výdaje odhadl částkou 1 000 Kč.8. S ohledem na výše uvedené soud již žalobci nezasílal výzvu, aby řádně tvrdil a vysvětlil, jakým způsobem zkoumal schopnosti žalovaného splácet poskytnutý úvěr a doplnil k tomuto důkazy. Dle soudu nelze považovat tvrzený příjem žalovaného ve výši 6 425 Kč a výdaje v částce 1 000 Kč měsíčně za odpovídající skutečnosti. Uvedený výdělek neodpovídá minimální mzdě, která v roce 2022 činila 16 200 Kč. Soud má důvodné pochybnosti i o uvedených výdajích ve výši 1 000 Kč, které jsou velice nízké s ohledem na reálnou cenu potravin a služeb. Soud tak dospěl k závěru, že skutečné příjmy a výdaje žalovaného nebyly věřitelem ověřovány, když se žalobce spolehl jen na prohlášení žalovaného.9. Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou odeslanou dne 29. 7. 2024.10. O skutkovém stavu věci soud uzavřel, že právní předchůdce žalobce poskytl žalovanému dne 12. 10. 2022 částku 12 000 Kč. Žalovaný se zavázal vrátit právnímu předchůdci žalobce jistinu ve výši 12 000 Kč a dále úrok a poplatky. Předchůdce žalobce spol. Provident si ale nikterak neověřil tvrzení žalovaného o jeho skutečných příjmech a výdajích, když nebylo prokázáno, jakým konkrétním způsobem předchůdce žalobce ověřoval skutečnou úvěruschopnost žalovaného. Soud zejména považoval za nevěrohodnou informaci, že příjmy žalovaného v plném pracovním úvazku činí pouze 6 425 Kč a jeho výdaje mají odpovídat pouze částce 1 000 Kč.11. Dle ustálené judikatury soudů a Soudního dvora EU platí, že věřitel je povinen využívat i veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.12. Vzhledem k tomu, že žalovaný při sjednání smlouvy o úvěru vystupoval v pozici spotřebitele, soud při právním posouzení věci vycházel z ustanovení zákona č. 257/2016, o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s ustanoveními zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.13. Bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobce a žalovaný jednali o uzavření smlouvy o úvěru ve smyslu ustanovení § 2395 a násl. občanského zákoníku, kdy právní předchůdce žalobce před poskytnutím peněžitých prostředků ve smyslu § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru s odbornou péčí neposuzoval schopnost žalovaného – spotřebitele – splácet poskytnuté peněžní prostředky.14. Podle ustanovení § 84 až § 89 zákona o spotřebitelském úvěru je poskytovatel úvěru povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr. Pro právního předchůdce žalobce – podnikatele – podle ustanovení § 433 občanského zákoníku platí, že jako podnikatel vystupující vůči žalovanému v hospodářském styku nesmí zneužít svou kvalitu odborníka ani své hospodářské postavení k vytváření nebo k využití závislosti slabší strany a k dosažení zřejmé a nedůvodné nerovnováhy ve vzájemných právech a povinnostech stran. Dle § 75 a § 76 zákona o spotřebitelském úvěru byl právní předchůdce žalobce povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí a s žalovaným jako spotřebitelem jednat čestně, transparentně a zohledňovat práva a zájmy spotřebitele. Současně bylo povinností věřitele (§ 86, § 87) před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet, když pro porušení této povinnosti je smlouva neplatná a spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy a je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.15. Zákon č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, jímž se v této věci právní vztahy účastníků řídí, vychází ze zásady rovnosti stran, kdy fakticky nerovné postavení spotřebitele ve vztahu s podnikatelem je dorovnáváno dotčenou právní úpravou směřující k vyvážení této faktické nerovnosti, projevující se ochranou slabší strany. Žalovaný – spotřebitel – byl ve vztahu s podnikatelem – poskytovatelem úvěru slabší stranou, a byl tak vůči poskytovateli při uzavírání smlouvy znevýhodněn. Žalovaný neměl před uzavřením smlouvy dostatek profesionálních zkušeností v oboru peněžnictví a neměl možnost stanovovat si smluvní podmínky smlouvy o úvěru.16. Ústavní soud v nálezu sp. zn. III. ÚS 4129/18 ze dne 26. 2. 2019 uvedl, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Nezkoumá-li obecný soud, zda úvěrující při poskytnutí spotřebitelského úvěru prověřil schopnost úvěrovaného plánovaný úvěr splatit, zasáhne tím do základního práva spotřebitele na soudní ochranu zaručeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.17. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18, z něhož plyne, že články 8 a 23 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsm