17 C 74/2025-18 — Okresní soud v Hradci Králové

Žalobce se žalobou doručenou soudu dne 17. 12. 2024 domáhal po žalovaném zaplacení částky 15 359,20 Kč s příslušenstvím. V žalobě uvedl, že s žalovaným uzavřel dne 6. 11. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , podle které poskytl žalovanému peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal řádně hradit ve splátkách poskytnuté peněžní prostředky spolu s úroky. Následně se však dostal do prodlení s úhradou, proto žalobce smlouvu vypověděl ke dni 13. 8. 2024 a celý dluh zesplatnil. S odkazem na smluvní ujednání se žalobce domáhá též zaplacení poplatků za službu „presto“, „informační SMS servis“ a za vyplacení tranše úvěru. Žalovaný na dluh uhradil celkem 111,08 Kč.Žalovaný se k žalobě přes poučení a výzvy soudu nevyjádřil.Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání ve smyslu § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), když účastníci s tímto postupem soudu souhlasili (§ 101 odst. 4 o. s. ř.).Žaloba je důvodná.Z žalobcem předložených listinných důkazů – smlouvy o úvěru, všeobecných obchodních podmínek, vyhodnocení úvěruschopnosti, potvrzení o bankovním převodu a předžalobní výzvy – učinil soud skutkový závěr, že žalobce uzavřel s žalovaným distančním způsobem (tj. prostřednictvím internetových stránek provozovaných žalobcem) dne 6. 11. 2023 smlouvu o úvěrovém rámci v maximální výši 56 200 Kč se splatností nejpozději 29. 4. 2025. Podle smlouvy poskytl žalobce dne 6. 11. 2023 převodem na bankovní účet žalovaného peněžní prostředky ve výši 7 000 Kč. Žalovaný se smlouvou zavázal vrátit žalobci poskytnuté peněžní prostředky spolu s úrokem ve výši 1,016 % denně (365 % ročně) a s poplatkem za sjednání úvěru ve výši 139,30 Kč (RPSN 1862 %). Dále byly sjednány poplatky za doplňkové služby „presto“ (165 Kč) a „Informační SMS servis“ (0,96 Kč denně). Žalovaný nehradil na dluh řádně a včas proto žalobce smlouvu ukončil a zesplatnil dluh ke dni 13. 8. 2024. Žalovaný na dluh uhradil celkem 111,08 Kč žalobce se tak domáhá jistiny ve výši 6 888,89 Kč, poplatku za poskytnutí úvěru ve výši 100,60 Kč, úroků ve výši 8 229,23 Kč a doplňkových poplatků dohromady v částce 140,48 Kč. Žalovaný dlužnou částku ke dni splatnosti neuhradil a je se zaplacením zůstatku dluhu v prodlení.Z posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že žalovaný uvedl své příjmy v částce 32 334 Kč a výdaje v částce 23 500 Kč, z toho že částkou 7 000 Kč splácí úvěry.Z písemné výzvy bylo zjištěno, že advokát žalobce před podáním žaloby vyzval žalovaného k zaplacení dlužné částky, a to předžalobní výzvou ze dne 27. 11. 2024.Po právním zhodnocení skutkových zjištění a zhodnocení všech důkazů v jejich vzájemné souvislosti dle § 132 o. s. ř. dospěl soud k závěru, že žaloba je částečně důvodná.Dle obsahu je daný nárok opřen o smlouvu o úvěru. Dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) platí, že smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky. Smlouva podléhá rovněž režimu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZsU“).Po zhodnocení práv a povinností, které pro oba účastníky vyplývaly z uzavřené smlouvy o úvěru, dospěl soud k závěru, že předmětná smlouva je absolutně neplatná ve smyslu ust. § 576, 577 a 588 o.z., a to pro zde sjednaný nemravně vysoký úrok ve výši 1 % denně (365 % p.a.), jež je v rozporu s dobrými mravy dle ust. § 1 odst. 2 o.z. Nemravnost tohoto ujednání je zjevná, když dle databáze ARAD činila obvyklá úroková sazba u úvěrů poskytnutých domácnostem na spotřebu (bez úvěrů na bydlení) v listopadu roku 2023 celkem cca 10 % ročně. V daném případě byla úroková sazba více než 36násobná oproti obvyklé praxi peněžních ústavů. Takto vysoká úplata za poskytnutí úvěru je zjevně v rozporu s dobrými mravy a smlouva je v důsledku toho absolutně neplatná podle § 588 o. z, k čemuž musí soud přihlížet z úřední povinnosti. V tomto smyslu lze odkázat na judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž není v rozporu s dobrými mravy úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů (rozhodnutí sp. zn. 33 Odo 234/2005 a 21 Cdo 1484/2004), nikoli však 36násobkem. K přiměřenosti úrokové sazby u nebankovních poskytovatelů soud uvádí, že ačkoliv úrokové sazby nebankovních poskytovatelů úvěrů bývají oproti bankovnímu sektoru obvykle vyšší, nehraje tato skutečnost roli při posouzení přiměřenosti sjednaného úroku. Pokud by totiž soudy měly použít jiné srovnávací měřítko pro nebankovní poskytovatele než pro banky, vedlo by to k závěrům zakládajícím nerovnost mezi oběma skupinami poskytovatelů úvěrů.Soud současně dospěl k závěru, že moderace podle ustanovení § 577 o. z. na obvyklou, ještě přípustnou výši úroku z úvěru, zde možná není. Přistoupením k moderaci by žalobce nebyl motivován k dodržování požadavku na mravnou výši úroku z úvěru. Ostatně k moderaci nedochází ani v případě nepřiměřených ujednání podle § 1815 o. z (k tomu srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 6. 2023 sp. zn. 47 Co 87/2023).Současně bylo povinností věřitele dle § 86, § 87 ZsU před uzavřením smlouvy řádně posoudit úvěruschopnost žalovaného na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Platí, že spotřebitelský úvěr lze poskytnout jen tehdy, pokud z výsledků tohoto posouzení vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Z žalobcem předložených listin plyne, že v daném případě žalobce své povinnosti nedostál. Žalobce nedoložil výpisy z účtu žalovaného, pouze seznam částek, které tvrzeně odpovídají uváděným příjmům žalovaného a soud tak nemohl ověřit příjmy žalovaného, ovšem už skutečnost, že žalovaný v době žádosti o úvěr splácel již částkou 7 000 Kč jiné úvěry, napovídá tomu, že neměl dostatečné prostředky pro své výdaje. Důsledkem porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele je absolutní neplatnost smlouvy, a to i v poměrech zákona č. 257/2016 Sb. K tomuto závěru vede rozsudek Soudního dvora (druhého senátu) ze dne 5. 3. 2020 ve věci C-679/18.S ohledem na výše uvedené soud smlouvu posoudil jako neplatnou ve smyslu ust. § 580 a ust. § 588 o. z. Práva a povinnosti pak soud mezi účastníky posoudil dle zásad pro vypořádání bezdůvodného obohacení, které vzniklo na straně žalovaného dle ust. § 2993 o. z., když se mu dostalo plnění z neplatného právního jednání. Soud proto žalovaného zavázal k zaplacení částky 6 888,92 Kč, když ze žalované částky splatil 111,08 Kč. S ohledem na absolutní neplatnost smlouvy nebylo možné vycházet z data splatnosti dluhu smluvně stanoveného, soud tedy pro účely stanovení data prodlení žalovaného s vydáním bezdůvodného obohacení vycházel z § 1958 odst. 2 o. z., dle něhož neujednají-li strany, kdy má dlužník splnit dluh, může věřitel požadovat plnění ihned a dlužník je poté povinen splnit bez zbytečného odkladu. Ve světle citovaných zákonných ustanovení soud vycházel z okamžiku, kdy žalovanému byla doručena výzva k plnění (zesplatnění) Mezi účastníky bylo ve VOP čl. 10.9 sjednáno, že, že mohou smluvní strany komunikovat e-mailem a zasílat si tak oznámení, která jsou doručena ke dni odeslání. Zesplatnění bylo odesláno žalobcem e-mailem dne 13. 8. 2024. Listina obsahovala výzvu k okamžité úhradě dluhu, přičemž žalovaný svůj peněžitý dluh řádně a včas nesplnil, dostal se dnem 14. 8. 2024 do prodlení. Žalobce tak má vůči žalovanému právo na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu ust. § 1970 o. z., výše úroku z prodlení se řídí nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (výrok I.).V celém zbývajícím rozsahu, tj. úroků a poplatků, soud žalobu výrokem II. zamítl (8 470,28 Kč), neboť při neplatnosti smlouvy jako celku jsou neplatná veškerá ujednání smlouvy o výši úroků a poplatcích, neboť nelze ve smyslu § 576 a § 577 o. z. předpokládat, že by k právnímu jednání došlo i bez neplatné části, rozpoznala-li by strana neplatnost včas.O nákladech řízení soud rozhodl v souladu s § 142 odst. 2 o. s. ř., když úspěch žalovaného (64 %) značně převážil úspěch žalobce (36 %), ovšem žalovanému žádné náklady dosud nevznikly. Proto soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení nepřiznal (výrok III.).