20 C 184/2023-38 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 24 610 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2020, kterou s žalovanou uzavřela předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, . Na základě této smlouvy žalovaná obdržela v hotovosti částku 15 000 Kč, kterou měl spolu s příslušenstvím ve výši 12 888 Kč uhradit v pravidelných měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Před poskytnutím úvěru předchůdkyně žalobkyně řádně zkoumala úvěruschopnost žalované, a to na základě informací získaných od žalované a z dokladů, které sama žalovaná předchůdkyni žalobkyně poskytla. Žalovaná však uhradila jen 5 700 Kč. Následně předchůdkyně žalobkyně postoupila pohledávku za žalovanou na žalobkyni, a to na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, . Vzhledem ke skutečnosti, že žalovaná neuhradila svůj závazek včas, požaduje žalobkyně po žalované zaplacení částky 12 141,81 Kč, zákonný úrok z prodlení z částky 12 141,81 Kč od 28. 10. 2022 do zaplacení ve výši 11,75 %, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 082,70 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 11 428,36 Kč a částku 3 363,28 Kč, představující smluvní pokutu.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila a po celou dobu řízení zůstala nečinná. Soud ve věci rozhodl bez nařízení jednání.3. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2020 soud zjistil, že byla podepsána jak žalovanou, tak předchůdkyni žalobkyně. Součástí smlouvy byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, který rovněž obsahoval podpis žalovaní. Na základě této smlouvy byla žalované poskytnuta částka ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala předmětnou částku spolu s částkou 12 888 Kč (úrok, poplatek za poskytnutí úvěru, náklady na vyhodnocení úvěru a za inkaso plateb v hotovosti) vrátit v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Úvěr byl poskytnut na základě žádosti o úvěr ze dne 9. 11. 2020, kde žalovaná uvedla, že je svobodná, bydlí u přítele, má jedno vyživované dítě, pobírá rodičovský příspěvek ve výši 10 500 Kč a její výdaje činí 1 000 Kč měsíčně. Současně měla předložit výpis z účtu a občanský průkaz. Z dokladů, které byly dále soudu doloženy soud zjistil, že žalovaná pobírala rodičovský příspěvek ve výši 10 500 Kč měsíčně, avšak nebylo nic zjištěno z jejího výpisu, když se nejednalo o celkový výpis z účtu, ale pouze o detail platby, která potvrzovala pouze její rodičovský příspěvek, ale nic o její výdajové, případně další příjmové stránce.4. Pohledávka za žalovanou byla postoupena dle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na základě rámcové smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , dodatku č. , hodnota, k rámcové smlouvě o postoupení pohledávky ze dne , datum, a dílčí smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, na žalobkyni, což bylo žalované oznámeno přípisem ze dne 10. 11. 2022, který byl odeslán dne 11. 11. 2022, když součástí tímto přípisem byla žalovaná vyzvána k uhrazení předmětné částky. Žalobkyně zaslala žalované i výzvu před podáním žaloby ze dne 1. 3. 2023, která byla dle podacího archu odeslána 3. 3. 2023.5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.7. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.8. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z., soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.9. Soud má na základě provedených listinných důkazů za prokázané, že právní předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsali smlouvu o úvěru č. , hodnota, ze dne 9. 11. 2020, na základě které původní úvěrující poskytla žalované v hotovosti částku 15 000 Kč. Sama žalobkyně uvedla, že předmětná pohledávka byla z části uhrazena, a to ve výši 5 700 Kč, zbývající část žalovaná neuhradila. V daném případě vystupovala žalovaná v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, a proto před poskytnutím úvěru bylo povinností právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí zkoumat schopnost spotřebitele úvěr splácet. Pokud by tak neučinila, smlouva by byla absolutně neplatná.10. Soud pro úplnost uvádí, že ačkoliv z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, se zřetelem na aktuální judikaturu (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.) se zde jedná o neplatnost absolutní a soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele.11. Žalobkyně sice uvedla, že vycházela z dokladů a tvrzení žalované, které poskytla před uzavřením smlouvy, ale to v tomto případě nebylo dostatečné, neboť jediné, co se dala jednoznačně zjistil byla skutečnost, že žalovaná byla příjemcem rodičovského příspěvku ve výši 10 500 Kč a měla jedno nezaopatřené dítě. V žádosti sice bylo uvedeno, že žalovaná poskytla výpis z účtu, avšak jednalo se pouze o detail, který prokazoval její příjem – rodičovský příspěvek, nikoliv výdajovou stránku žalované, když ta uvedla své výdaje ve výši 1 000 Kč. Takováto částka je neúměrně nízká a neodpovídá běžným výdajům. Soud nevylučuje, že žalovaná takové výdaje skutečně mohla mít, ale bylo na předchůdkyni žalobkyně, aby tuto skutečnost řádně ověřila, právě např. výpisy z účtů, doklady o bydlení atd., což předchůdkyně žalobkyně neučinila. Poskytovatel úvěru je však povinen aktivně úvěruschopnost žalované zjišťovat a prověřovat, a proto se za součást odborné péče poskytovatele úvěru považuje taková obezřetnost, která nespoléhá jen na údaje tvrzené žadatelem o úvěr a tyto také prověřuje. Za této situace nelze učinit závěr o tom, že právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením úvěrové smlouvy dostála své povinnosti řádně posoudit schopnost žalované úvěr řádně splatit.12. Dané porušení povinnosti poskytovatele úvěru odporuje zákonu a předmětnou smlouvu ze dne 9. 11. 2020 je proto třeba považovat za absolutně neplatnou z důvodu absence řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele.13. Žalovaná tedy byla od počátku povinna vrátit pouze poskytnutou jistinu ve výši 15 000 Kč, žalovaná uhradil celkem 5 700 Kč, k úhradě tak zbývá částka 9 300 Kč. Doba plnění pro nárok na vydání jistiny je stanovena v § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru následovně: „spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.“ K vrácení jistiny byla žalovaná vyzvána v oznámení o postoupení pohledávky ze dne 11. 11. 2022, a to do 10 dnů. Výzva byla žalované doručena dle § 573 o.z. dne 16. 11. 2022, datum splatnosti tedy bylo do 28.11. 2023, kdy soud tuto dobu považuje za přiměřenou a odpovídající spravedlivému uspořádání mezi účastníky, a to vzhledem k tomu, že žalovaná na výzvy k plnění nereagovala, a i v řízení byla po celou dobu nečinná. Žalobkyni tak vzniklo p