22 C 45/2020-178 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované uhrazení částky 77 420,72 Kč s příslušenstvím. Žalobce dne 19. 7. 2019 okamžitě zrušil pracovní poměr z důvodu, že mu žalovaná coby jeho zaměstnavatelka od února do června 2019 vyplácela mzdu pouze ve výši 29 000 Kč hrubého měsíčně, místo dohodnutých 32 000 Kč. Žalobci vznikl nárok na uhrazení nevyplacené části mzdy za červenec 2019 ve výši 23 488,64 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 25 766 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 23 488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Žalobce dále žádal úroky z prodlení ve výši 924,08 Kč v souvislosti s opožděnou výplatou mzdy za měsíc červen 2019 (z částky 22 045 Kč za dobu od 1. 8. 2019 do 31. 12. 2019), náhradu mzdy za dvouměsíční výpovědní dobu v celkové výši 44 324,08 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení a rovněž náhradu mzdy za 6 dnů nevyčerpané dovolené ve výši 5 916 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení.2. Žalovaná rozporovala, že by pracovní poměr ukončil platně žalobce, naopak tak učinila žalovaná ke dni 23. 7. 2019. Mzdové nároky žalobce za měsíce červen a červenec 2019 žalovaná zcela uspokojila a ničeho mu nedluží. Nebyla ani v prodlení s výplatou části mzdy za období měsíců února až června 2019.3. Rozsudkem nadepsaného soudu ze dne 18. 3. 2021, č. j. , spisová značka, bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 74 652,80 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 76 006,08 Kč od 1. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 73 728,72 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení. Soud žalobu naopak zamítl v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 2 767,92 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 2 767,92 Kč od 1. 9. 2019 do zaplacení. Současně bylo rozhodnuto o povinnost žalované zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 60 381 Kč.4. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 11. 2022 č. j. , spisová značka, , k odvolání žalované rozsudek okresního soudu změnil tak, že žalovanou zavázal zaplatit žalobci částku 924,08 Kč, dále 23 488,64 Kč s 10% úrokem z prodlení z částky 25 766 Kč od 3. 9. 2019 do 31. 12. 2019 a z částky 23 488,64 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení, dále částku 29 168 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 10. 2019 do zaplacení. Krajský soud žalobu zamítl v části, v níž se žalobce po žalované domáhal zaplacení částky 15 156,08 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení, 10% úrokem z prodlení z částky 25 766 Kč od 1. 9. 2019 do 2. 9. 2019 a 10% úrokem z prodlení z částky 29 168 Kč od 1. 9. 2019 do 30. 9. 2019. Výrokem II. rozsudek okresního soudu zrušil v části výroku I. o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 5 916 Kč s 10% úrokem z prodlení od 1. 9. 2019 do zaplacení a ve výroku III. o nákladech řízení. Učinil tak z důvodu, že není zřejmé, z jakého důvodu a na základě jakého zákonného ustanovení uložil žalované povinnost zaplatit žalobci náhradu za nevyčerpanou dovolenou.5. Předmětem dalšího řízení se tak stal požadavek žalobce na náhradu mzdy za 6 dnů nevyčerpané dovolené ve výši 5 916 Kč včetně úroku z prodlení z této částky od 1. 9. 2019 do zaplacení. Žalobce následně k výzvě soudu doplnil, že u žalované čerpal v roce 2019 celkem 5 dní dovolené, a to čtyři dny v březnu a jeden den v červenci. Mezi žalovanou a žalobcem nebyla sjednána žádná dohoda o rozsahu dovolené. Žalobce tak má za to, že je nutno vycházet ze zákonné dvacetidenní úpravy roční výměry dovolené.6. Žalovaná se k nároku, který se stal předmětem řízení po vrácení věci odvolacím soudem, nevyjádřila.7. Jelikož žalobce výslovně souhlasil s rozhodnutím věci bez nařízení jednání a žalovaná se k výzvě soudu nevyjádřila, soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodoval bez nařízení jednání, když měl za to, že o věci lze rozhodnout na základě dosud provedeného dokazování a listin obsažených ve spisu.8. Soud projednávanou věc posuzoval podle zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném ke dni 13. 8. 2019, neboť k tomuto dni došlo k okamžitému zrušení pracovního poměru, jak bylo konstatováno krajským soudem.9. Podle § 212 odst. 1 a 2 zákoníku práce, zaměstnanci, který za nepřetržitého trvání pracovního poměru k témuž zaměstnavateli konal u něho práci alespoň 60 dnů v kalendářním roce, přísluší dovolená za kalendářní rok, popřípadě její poměrná část, jestliže pracovní poměr netrval nepřetržitě po dobu celého kalendářního roku. Za odpracovaný se považuje den, v němž zaměstnanec odpracoval převážnou část své směny; části směn odpracované v různých dnech se nesčítají. Poměrná část dovolené činí za každý celý kalendářní měsíc nepřetržitého trvání téhož pracovního poměru jednu dvanáctinu dovolené za kalendářní rok. Podle § 213 odst. 1 zákoníku práce, výměra dovolené činí nejméně 4 týdny v kalendářním roce. Podle 216 odst. 4 zákoníku práce, jestliže poměrná část dovolené činí necelý den, zaokrouhlí se na půlden; to platí i pro výpočet dvanáctin dovolené10. Podle § 222 odst. 1 zákoníku práce, zaměstnanci přísluší za dobu čerpání dovolené náhrada mzdy nebo platu ve výši průměrného výdělku. Dle § 222 odst. 2 zákoníku práce, zaměstnanci přísluší náhrada mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou pouze v případě skončení pracovního poměru. Dle § 222 odst. 3 zákoníku práce, jestliže vznikne zaměstnanci právo na náhradu mzdy nebo platu za nevyčerpanou dovolenou nebo její část, tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku. Podle § 352 zákoníku práce se průměrným výdělkem zaměstnance rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak. Podle § 353 odst. 1, 2 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat. Podle § 354 odst. 1 zákoníku práce není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí. Podle § 356 odst. 1, 2 zákoníku práce se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek. Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce.11. Podle § 141 odst. 5 zákoníku práce, při skončení pracovního poměru je zaměstnavatel povinen vyplatit zaměstnanci na jeho žádost mzdu nebo plat za měsíční období, na které mu vzniklo právo, v den skončení pracovního poměru. Jestliže to neumožňuje technika výpočtu mezd nebo platů, je zaměstnavatel povinen mu vyplatit mzdu nebo plat nejpozději v nejbližším pravidelném termínu výplaty mzdy nebo platu následujícím po dni skončení pracovního poměru. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce, mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku. Dle § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (za použití § 4 zákoníku práce), po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.12. Soud má na základě v řízení provedeného dokazování, a to zejména z pracovní smlouvy ze dne 28. 12. 2018 a předložených výplatních pásek za období ledna 2019 až července 2019 a v souladu se závazným názorem krajského soudu za prokázané, že žalobce byl zaměstnancem u žalované od 1. 1. 2019 do 13. 8. 2019. Z pracovní smlouvy bylo zjištěno, že pracovní doba žalobce činila 40 hodin týdně. Jelikož nebyla účastníky smluvně ujednána výše dovolené, žalobce měl nárok na 20 dní dovolené za celý kalendářní rok. Vzhledem k tomu, že pracovní poměr žalobce u žalované trval po dobu od 1. 1. 2019 pouze do 13. 8. 2019, žalobci vznikl nárok na 11,5 dnů dovolené za celkem sedm odpracovaných měsíců (leden až červenec), z nichž vyčerpal, jak plyne z výplatních lístků, 4 dny v březnu a 1 den v červenci. Žalobcem uplatněný požadavek na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou v délce 6 dnů je tudíž po právu. Dle § 222 odst. 3 zákoníku práce pak tato náhrada přísluší ve výši průměrného výdělku. Vzhledem k tomu, že nárok na náhradu mzdy za nevyčerpanou dovolenou vzniká až skončením pracovního poměru, tj. v daném případě ke dni 13. 8. 2019, je rozhodným kalendářním čtvrtletím pro průměrný výdělek ve smyslu § 354 odst. 1 zákoníku práce druhé čtvrtletí roku 2019. Žalobce od dubna do června 2019 odpracoval celkem 488 hodin a k výplatě mu byla zúčtována celková částka 81 841 Kč. Hrubý hodinový výdělek žalobce v rozhodném období činil 167,70 Kč a průměrný hrubý měsíční výd