27 C 141/2023-29 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 11 400 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce č. , hodnota, , kterou s žalovanou uzavřela právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, Na základě této smlouvy žalovaná obdržela v den podpisu smlouvy peněžní prostředky ve výši 8 000 Kč v hotovosti, které se zavázala splatit společně se souhrnným poplatkem ve výši 4 400 Kč, a to v 31 týdenních hotovostních splátkách po 400 Kč. Poslední splátka byla stanovena na 9. 8. 2005. Žalovaná na svůj dluh uhradila jen 1 000 Kč a žalobkyni tak nadále dluží částku 11 400 Kč, sestávající z dlužné jistiny ve výši 7 354,84 Kč a dlužného souhrnného poplatku ve výši 4 045,16 Kč. Vedle toho se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 14 388,72 Kč (z dlužné částky 11 400 Kč za dobu od 17. 8. 2005 do 18. 12. 2020) a dále úroku z prodlení z částky 11 400 Kč od 19. 12. 2020 do zaplacení.2. Žalovaná se k podané žalobě nevyjádřila. Soud v souladu s § 115a o. s. ř. rozhodl ve věci bez nařízení jednání.3. Soud na základě předložených listinných důkazů zjistil, že společnost , právnická osoba, a žalovaná uzavřely dne 30. 12. 2004 smlouvu o půjčce č. , hodnota, , na základě které byla žalované poskytnuta v uvedený den částka 8 000 Kč v hotovosti. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny zaplatit souhrnný poplatek ve výši 4 400 Kč, a to v hotovosti v 31 týdenních splátkách po 400 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly smluvní podmínky. V jejich čl. 6 bylo ujednáno, že v případě, že zákazník řádně a včas neuhradí splátku, má věřitel právo požadovat uhrazení celé zbylé částky půjčky včetně souhrnného poplatku v nejbližším termínu pro výběr týdenní splátky. Dle zákaznické karty žalovaná pobírala v době žádosti o půjčku mzdu ve výši 8 500 Kč a její celkové výdaje činily 4 500 Kč měsíčně. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni, o čemž byla žalovaná informována dopisem ze dne 6. 1. 2021, odeslaným dne 1. 2. 2021. Žalovaná byla vyzvána k úhradě dlužné částky rovněž předžalobní upomínkou ze dne 11. 11. 2021, odeslanou žalované dne 12. 11. 2021.4. Soud v dané věci aplikoval zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), neboť s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který s účinností od 1. 1. 2014 uvedený zákon zrušil, se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.5. Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky. Podle § 517 odst. 2 obč. zák., jde-li o prodlení s plněním peněžitého dluhu, má věřitel právo požadovat od dlužníka vedle plnění úroky z prodlení, není-li podle tohoto zákona povinen platit poplatek z prodlení; výši úroků z prodlení a poplatku z prodlení stanoví prováděcí předpis.6. Na základě předložených listinných důkazů vzal soud za prokázané, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla platně uzavřena smlouva o půjčce podle § 657 a násl. obč. zák. Soud žalobu posoudil jako důvodnou co do dosud nezaplacené části jistiny. Žalobu naopak zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení neuhrazené částky souhrnného poplatku. Ujednání o souhrnném poplatku považuje soud za neplatné a neurčité a jako takové v rozporu s § 37 odst. 1, § 39 a § 56 odst. 1 obč. zák. Z předložené smlouvy o půjčce ani ze smluvních podmínek není zřejmé, jakým způsobem dospěl věřitel při uzavírání smlouvy ke konkrétní výši souhrnného poplatku, jaké dílčí poplatky a za jaké služby související s poskytnutou půjčkou má být dlužník povinen uhradit a zda vůbec a jakým způsobem se do výše souhrnného poplatku promítá úroková sazba za poskytnutí půjčky, pročež ze smlouvy není zřejmé, zda byl úrok vůbec dohodnut a v jaké výši. Smlouva ani smluvní podmínky rovněž neobsahují ani případné ujednání, z něhož by bylo možné určit, v jakém poměru bude každá splátka započítána na případné dílčí složky souhrnného poplatku. I pokud tedy souhrnný poplatek v sobě obsahoval zčásti úrok, soud by nemohl posoudit, zda byl sjednán v přiměřené výši. Soud nezpochybňuje právo věřitele na úhradu nákladů vzniklých mu v souvislosti s poskytnutím půjčky a na přiměřenou odměnu za poskytnutí peněžních prostředků, nicméně tak musí již při uzavírání smlouvy ujednat dostatečně konkrétním způsobem, aby spotřebiteli bylo zřejmé, za jaké konkrétní služby má tento poplatek uhradit a za jakou odměnu mu věřitel peněžní prostředky poskytuje. Tento závěr je navíc posílen faktem, že se zde jedná o vztah mezi podnikatelem a spotřebitelem, v němž je třeba spotřebiteli jakožto slabší straně poskytnout zvýšenou ochranu. Ze všech uvedených důvodů považuje soud smluvní ujednání o povinnosti dlužníka zaplatit souhrnný poplatek za absolutně neplatné v souladu se shora uvedenými zákonnými ustanoveními (v této souvislosti lze poukázat rovněž na směrnici Rady ES č. 93/13 EHS, o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách).7. Nadto lze dále uvést, že i pokud by souhrnný poplatek představoval pouze úrok za půjčení peněžních prostředků, soud by konstatoval, že byl sjednán v nepřiměřené výši a tudíž v rozporu s dobrými mravy dle § 3 odst. 1 obč. zák. Nepřiměřenou a tedy odporující dobrým mravům je zpravidla taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Z databází časových řad ARAD ve vztahu k prosinci 2004, dostupných na www.cnb.cz, týkajících se úrokových sazeb úvěrů poskytovaných bankami domácnostem soud zjistil, že v době sjednání smlouvy o zápůjčce činila průměrná výše úrokových sazeb u půjček splatných do jednoho roku 13,85 % ročně. Vzhledem k tomu, že původní věřitelka požadovala na souhrnném poplatku - úroku – zhruba 92 % celé jistiny za rok, je zřejmé, že taková výše úroku zcela zásadně převyšuje obvyklou úrokovou míru.8. Na základě posuzované smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 8 000 Kč. Žalovanou uhrazenou částku 1 000 Kč soud započítal na dlužnou část jistiny, neboť jak už bylo řečeno, ujednání o povinnosti zaplatit souhrnný poplatek považuje soud za absolutně neplatné. S ohledem na § 457 obč. zák. platí, že pokud je smlouva (sic jen zčásti) neplatná, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co na základě takového neplatného ujednání dostal. V řízení o žalobě o vrácení plnění z (částečně) neplatné smlouvy soud proto může žalobkyni přiznat pouze vrácení toho, oč peněžité plnění přesahuje peněžité plnění poskytnuté jí podle smlouvy žalovanou, a to i v případě, že žalovaná započtení jím poskytnutého protiplnění nenavrhla (k tomu obdobně viz rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 29 Odo 52/2002, nebo ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2373/2007). Tím, že dojde k započtení částky, na kterou žalobkyně nemá od počátku nárok, do dlužné částky, na kterou naopak po právu nárok má, nemůže dojít k nezákonnému zmenšení majetkové podstaty žalobkyně.9. Žalobkyni proto vzniklo z titulu předložené smlouvy právo na zaplacení zbylé částky jistiny ve výši 7 000 Kč, a to včetně zákonného úroku z prodlení z této částky od 17. 8. 2005 do zaplacení, který žalobkyně požadovala ve výši odpovídající nařízení vlády č. 142/1994 Sb. ve znění nařízení vlády č. 163/2005 Sb. S ohledem na výše uvedené skutečnosti, kdy žalobkyně svůj nárok řádně doložila důkazy, a žalovaná skutečnosti tvrzené žalobkyní nijak nevyvrátila a proti zažalovanému nároku ničeho nenamítala, soud žalobě v uvedeném rozsahu vyhověl. Co do zbylé požadované částky 4 440 Kč a zákonných úroků z prodlení z této částky je žaloba nedůvodná a ohledem na částečnou neplatnost smlouvy, a proto ji soud v tomto rozsahu zamítl, jak vyplývá z II. výroku tohoto rozsudku.10. Soud pro úplnost poukazuje, že smlouva o půjčce byla sjednána za účinnosti zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a současně před uplynutím transpoziční lhůty pro provedení směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru. Soud se proto ani z úřední povinnosti nezabýval tím, zda a jak původní věřitelka posuzovala úvěruschopnost žalované, a to s ohledem na skutečnost, že v rozhodné době právní úprava uvedenou povinnost poskytovatele úvěru vůbec neupravovala (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 513/2010 nebo ze dne 20. 3. 2019, sp. zn. 33 Cdo 201/2018).11. Ohledně nákladů řízení rozhodl soud v souladu s § 142 odst. 2 o.s.ř., neboť žalobkyně měla ve věci pouze částečný úspěch a náleží jí tedy právo na náhradu nákladů řízení odpovídající rozdílu jejího úspěchu a neúspěchu ve věci. Žalo