27 C 207/2023-26 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 36 701,99 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou s žalovaným uzavřela dne 13. 4. 2019 právní předchůdkyně žalobkyně, společnost , právnická osoba, . Ta před uzavřením smlouvy řádně vyhodnotila schopnost žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě pracovní smlouvy i výplatních pásek žalovaného. Žalovaný v žádosti svým podpisem stvrdil, že jím poskytnuté informace jsou pravdivé a úplné. Právní předchůdkyně žalobkyně neměla důvod pochybovat o správnosti tvrzení žalovaného. Podle žalobkyně je přitom dostačující, když má poskytovatel úvěru k dispozici potřebné dokumenty při sepsání smlouvy a také pokud při posuzování výdajů postupuje dle ekonomického modelu. Na základě této smlouvy obdržel žalovaný v hotovosti finanční prostředky ve výši 23 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal vrátit jistinu spolu s úrokem ve výši 2 214 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 11 270 Kč, poplatkem za administrativní činnost a vyhodnocení úvěrového případu ve výši 2 132 Kč a poplatkem za možnost splácet v hotovosti v místě bydliště ve výši 4 140 Kč, a to vše ve 14 měsíčních splátkách po 3 054 Kč. Žalovaný nehradil sjednané splátky řádně a včas a věřitelce tím vzniklo právo na zaplacení dosud neuhrazené jistiny úvěru ve výši 13 505,76 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 764,87 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 6 378,53 Kč, úhrady za administrativní činnost ve výši 1 209,69 Kč a úhrady za možnost hotovostního inkasa splátek ve výši 2 343,14 Kč. Vedle toho se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení smluvní pokuty ve výši 12 500 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 9 015,27 Kč, kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 6 503,61 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 13 505,76 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení a úroku z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 14 270,63 Kč od 2. 4. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, , Anonymizováno, byla dne 13. 4. 2019 podepsána smlouva o úvěru č. , hodnota, – , právnická osoba, , na základě níž se právní předchůdkyně žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému částku 23 000 Kč, kterou žalovaný převzal v hotovosti v den podpisu smlouvy. Za to se žalovaný zavázal uhradit náklady v celkové výši 19 756 Kč, kdy tato částka sestávala z úroku ve výši 15 % ročně v pevné výši 2 214 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 11 270 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 2 132 Kč a inkasního poplatku ve výši 4 140 Kč, a to ve 14 měsíčních splátkách po 3 054 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána smluvní pokuta pro případ prodlení žalovaného ve výši 0,1 % z dlužné částky za každý den prodlení.4. Dle transakční historie žalovaný uhradil na svůj dluh celkem 18 554 Kč, naposledy hradil dne 12. 1. 2023.5. Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno dopisem ze dne 11. 5. 2023.6. Předžalobní upomínkou ze dne 23. 5. 2023 žalobkyně vyzvala žalovaného k úhradě dlužné částky 52 719,61 Kč nejpozději do 7. 6. 2023. Výzva byla žalovanému odeslána dle podacího lístku téhož dne.7. Žalobkyně dále doložila žalovaným podepsanou žádost o úvěr ze dne 13. 4. 2019 Žalovaný v ní uvedl, že je rozvedený a bydlí u rodičů. Je zaměstnán s příjmem 22 449 Kč, výdaje žalovaného sestávaly z nákladů na bydlení v částce 4 410 Kč, nákladů na dopravu, jídlo a osobní náklady ve výši 6 835 Kč. Disponibilní příjem žalovaného tak činil 11 204 Kč. Dle této žádosti měl žalovaný předložit výplatní pásky a pracovní smlouvy.8. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.9. Dle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením; neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.10. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.11. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.12. Podle § 580 odst. 1 o. z., neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.13. Podle § 2991 odst. 2 o. z. se bezdůvodně obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Dle § 2993 o. z., plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.14. Žalovaný vystupoval v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel, neboť ze smlouvy nevyplynulo, že by ji sjednal z pozice podnikatele. Povinností právní předchůdkyně žalobkyně před poskytnutím úvěru proto bylo zkoumat schopnost žalovaného splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva absolutně neplatná ve smyslu § 588 o. z., neboť dané porušení povinnosti poskytovatele zjevně narušuje veřejný pořádek. Soud se proto musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu spotřebitele, zabývat otázkou, zda poskytovatel úvěru před uzavřením smlouvy zkoumal tzv. bonitu spotřebitele (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2009, dále rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, C-76/10, Pohotovosť a zejména C-679/18, OPR-Finance, vztahujícímu se přímo k zákonu č. 257/2016 Sb.).15. Povinnost posouzení tzv. bonity spotřebitele chrání nejen samotného věřitele a ostatní poskytovatele, kteří poskytli úvěry již dříve, ale chrání rovněž spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně poskytuje ochranu také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. Tato povinnost přitom dopadá na všechny zamýšlené žádosti o úvěr, které spadají do působnosti daného zákona a poskytovatel se jí nemůže zprostit jen tím, že výše spotřebitelského úvěru není dle jeho názoru vysoká nebo smluvní vztah nepokládá za rizikový. Bez dostatečného posouzení bonity klienta nelze podle soudu učinit závěr o nerizikovosti smluvního vztahu v tom směru, že bude celý závazek bez problémů splacen. Stejně tak ani nelze paušálně tvrdit, že úvěry s nižší částkou jistiny nebo kratší dobou splatnosti jsou z hlediska jejich „návratnosti“ méně rizikové. Vždy je třeba přihlížet k celkové částce, tj. k poplatkům, které se dlužník podpisem smlouvy zavazuje