14 C 129/2024-33 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala zaplacení 22 835,69 Kč s příslušenstvím s tím, že mezi žalovaným a společností , právnická osoba, . byla dne 1. 9. 2022 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému 15 000 Kč. Tuto částku se žalovaný zavázal splatit společně se sjednaným úrokem a s měsíčním poplatkem za pojištění schopnosti splácet ve výši 91 Kč, a to v 48 měsíčních splátkách po 993 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací a z dokladů získaných od žalovaného. Informace zjištěné od žalovaného byly zaznamenány v dokumentu Hodnocení klienta. Co se týče posuzování výdajů žalovaného, zde právní předchůdkyně žalobkyně kromě údajů od žalovaného kalkulovala i s částkou životního minima. Dále prověřila žalovaného v registrech SOLUS, NRKI a ISIR. V souvislosti s posuzováním úvěruschopnosti žalovaného žalobkyně poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2023, sp. zn. 33 Cdo 1819/2023, dle něhož není smlouva o spotřebitelském úvěru neplatná, v případě, kdy spotřebitel v době uzavření smlouvy úvěruschopný byl, byť poskytovatel úvěru úvěruschopnost spotřebitele řádně neposoudil. Žalovaný však poskytnutý úvěr řádně a včas nesplácel, v důsledku čehož došlo v souladu se smlouvou k zesplatnění úvěru ke dni 26. 1. 2023. Žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem pouze 993 Kč. Žalobkyně se tak žalobou domáhala zaplacení dlužné jistiny ve výši 14 933,03 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 2 481,88 Kč, poplatku za pojištění 273 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 147,78 Kč, úroků ve výši 29,91 % ročně z částky 14 933,03 Kč od 27. 1. 2023 do zaplacení a zákonných úroků z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 17 414,91 Kč od 6. 2. 2023 do zaplacení.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že účastníci sjednali dne 1. 9. 2022 návrh na uzavření smlouvy o úvěru/smlouvu o úvěru č. , hodnota, , v němž se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši 15 000 Kč a žalovaný se zavázal jej splatit při sjednaném úroku ve výši 66,80 % ročně v 48 pravidelných měsíčních splátkách po 993 Kč (tj. včetně pojištění). Smlouva byla uzavřena elektronicky v souladu s odstavci 1.2 a 1.3 smlouvy. Z odstavce 6.1. smlouvy vyplývá povinnost žalovaného uhradit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 249 Kč za každou splátku, s níž se ocitne v prodlení delším než 30 dnů, maximálně 2 999 Kč za každý kalendářní rok. Dle odstavce 6.5. smlouvy je žalovaný v případě, že po zesplatnění neuhradí novou jistinu úvěru, povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně z dlužné nové jistiny až do jejího úplného zaplacení. Z odstavce 2.2. smlouvy vyplývá také to, že sjednaný úrok za poskytnutí úvěru běží od data poskytnutí úvěru až do skutečného vrácení jistiny, a to i po zesplatnění úvěru (podle bodu 6.3 smlouvy k zesplatnění postačuje, dostane-li se dlužník do prodlení s úhradou kterékoli splátky nebo její části delší než 65 dnů), kdy tento úrok přirůstá pouze k původní nesplacené jistině zahrnuté při zesplatnění do nové jistiny úvěru, a to až do úplné úhrady. V příloze č. 1 smlouvy o úvěru bylo mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným sjednáno pojištění schopnosti splácet úvěr, kdy žalovaný se zavázal hradit pojistné ve výši 91 Kč měsíčně.4. Z hodnocení klienta ze dne 1. 9. 2022 plyne, že žalovaný měl mít pravidelný měsíční příjem ve výši 17 028 Kč. Výdaje žalovaného byly v hodnocení klienta vyčísleny částkou 8 188 Kč s tím, že částka 4 620 Kč představovala životní minimum a částku ve výši 3 568 Kč tvořily náklady na bydlení. Jiné výdaje ve formuláři uvedeny nebyly. Dále je zde uvedeno, že žalovaný je svobodný, žije v domácnosti sám a bydlí ve vlastním domě/bytě.5. Dle výpisu z registru SOLUS neměl žalovaný v registru záznam. Ve výpisu NRKI, kde platí čím vyšší skóre, tím lepší platební morálka, bylo žalovanému přiřazeno skóre 301, tj. žalovaný byl zařazen do I. kategorie (vyšší riziko, úvěr je výrazněji limitován výší vyplacené částky, případně zamítán).6. Dle dokladu o vyplacení úvěru byla částka 15 000 Kč vyplacena dne 2. 9. 2022 na účet žalovaného uvedený ve smlouvě. Dle doložené platební historie byl úvěr žalovanému poskytnut 2. 9. 2022; žalovaný uhradil jedinou splátku ve výši 993 Kč, a to dne 14. 9. 20227. Dopisem ze dne 26. 1. 2023 předchůdkyně žalobkyně oznámila žalovanému, že s ohledem na jeho prodlení s úhradou splátky úvěru o délce 65 dnů, došlo tímto dnem k okamžitému zesplatnění všech závazků vyplývající ze smlouvy. Tímto zároveň žalovaného vyzvala k okamžité úhradě dosud nesplacené části úvěru, běžných úroků přirostlých ke dni zesplatnění úvěru, smluvních pokut a náhrady nákladů vzniklých v souvislosti s prodlením, a měsíčních úhrad za pojištění schopnosti klienta splácet úvěr, tj. částky v celkové výši 18 585 Kč.8. Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 29. 6. 2023 s účinností ke dni 29. 8. 2023 na žalobkyni, jak vyplývá ze společného prohlášení smluvních stran o postoupení pohledávek a z přílohy č. 1 tohoto prohlášení. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 20. 9. 2023, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů po obdržení tohoto dopisu. Dle podacího lístku byl tento dopis odeslán žalovanému dne 20. 9. 2023.9. Předžalobní výzvou ze dne 3. 11. 2023 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení dluhu nejpozději do 18. 11. 2023; dle poštovního podacího lístku byla výzva odeslána 6. 11. 2023.10. Je zjevné, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“11. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť žalobkyně je podnikatelkou a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.12. Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“13. Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit, je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“14. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“15. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyža