20 C 154/2024-40 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 23 388,01 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované částku ve výši 15 000 Kč a žalovaná se zavázala vrátit částku ve výši 27 888 Kč (jistinu ve výši 15 000 Kč, 1 444 Kč jakožto úrok, 7 350 Kč poplatek za uzavření smlouvy, 1 394 Kč za vyhodnocení případu, 2 700 Kč jako poplatek za splátky v hotovosti) a to v pravidelných 14měsíčních splátkách. Než byl úvěr žalované poskytnut, předchůdkyně žalobkyně zkoumala úvěruschopnost, a to mimo jiné v bankovního účtu žalované, deklarovaných informací od žalované, oznámením České správy sociálního zabezpečení a nahlédnutím do veřejných registrů. Předmětná pohledávka byla na žalobkyni postoupena na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, .2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 23. 3. 2021 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalované byla poskytnuta částka 15 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit částku ve výši 12 888 Kč v 14měsíčních splátkách po 1992 Kč. Z žádosti o úvěr ze stejného dne jako smlouva o úvěru soud zjistil, že žalovaná je starobní důchodkyně, když důchod činí 15 969 Kč, když výše byla zjištěna z oznámení o zvýšení důchodu ze dne 10. 12. 2020. Dále soud zjistil, že žalovaná má jednu exekuci, na kterou splácí 100 Kč měsíčně a uvedla, že za poplatky spojené s bydlením zaplatí 3 860Kč a dále 2 000 Kč jako běžné výdaje.4. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná zaplatila na předmětnou pohledávku částku 13 500 Kč.5. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, která ji byla odeslána následující den.6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek (pohledávka č. , hodnota, ) soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná na základě smlouvy obdržela od předchůdkyně žalobkyně částku 15 000 Kč, kterou měla zaplatit společně s dalšími 12 888 Kč v 14měsíčních splátkách po 1 992 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaná vystupovala jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.11. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila žádost o úvěr, potvrzení o důchodu a poštovní poukázku, ze které bylo prokázáno, že žalovaná hradí 100 Kč na exekuci. Tímto byl prokázán příjem žalované. Nebyly však dostatečně zkoumány výdaje, se jednalo jen o tvrzení žalované, a především byla prokázána splátka 100 Kč jakožto exekuce. S ohledem na extrémně nízkou splátku, se měla žalobkyně dále zajímat, jak vysoký je celkový dluh a proč žalovaná nesplácí výše, když dle tvrzení by ji měla zůstávat dostatečně vysoká částka na mnohonásobně vyšší splátku. Je tedy zřejmé, že výdaje zjišťovány a prověřovány nebyly, z tohoto důvodu soud považuje provedené posouzení úvěruschopnosti žalované za zcela nedostatečné. Soud si je vědom toho, že ust. § 86 zákona č. 257/2016 Sb. je normou s relativně neurčitou hypotézou a zákon nestanoví konkrétní způsob posuzování úvěruschopnosti spotřebitele. Pokud však má být zachován smysl a účel citované úpravy, je třeba, aby žalobkyně zjistila (tedy nejen z prostého sdělení žadatele) řádně a s odbornou péčí, na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací na straně jedné příjmy a na straně druhé pak alespoň základní, pravidelné a nezbytné výdaje, které lze u každého spotřebitele rozumně očekávat. Takovými výdaji jsou zejména náklady na bydlení, dopravu, stravování, drogerii a dosavadní dluhové zatížení klienta.12. Soud tedy na základě žalobkyní předložených podkladů konstatuje, že žalobkyně svou povinnost posoudit úvěruschopnost žalované řádně nesplnila, neboť její posouzení úvěruschopnosti je třeba považovat za zcela formální, jemuž nelze přiznat právní ochranu. Soud proto smlouvy posoudil jako absolutně neplatné.13. Podle § 2991 odst. 1, 2 o. z., kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí mimo jiné ten, kdo