20 C 159/2024-37 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 35 837,07 Kč s příslušenstvím z titulu Smlouvy o úvěru č. , hodnota, , kterou žalovaná uzavřela s předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „předchůdkyně žalobkyně“). Na základě této smlouvy poskytla předchůdkyně žalobkyně žalované částku ve výši 18 000 Kč a žalovaná se ji zavázala vrátit společně s částkou 15 460 Kč (3 240 Kč poplatek za hotovostní inkaso, 2 487 Kč poplatek za administrativní zpracování, 8 820 Kč poplatek za poskytnutí úvěru a 913 Kč jakožto kapitalizovaný úrok) v pravidelných 14měsíčních splátkách po 2 390 Kč. Žalovaná však uhradila pouze 7 300 Kč, a proto žalobkyně požaduje zaplacení částky 35 837,07 Kč, kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 1 468,70 Kč (zákonný úrok z prodlení do 11. 7. 2023), kapitalizovaný úrok ve výši 795,03 Kč (od 29. 3. 2023 do 11. 7. 2023), zákonný úrok z prodlení z částky 14 860,18 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně a úrok 8 % ročně z částky 14 282,55 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení. Předmětné pohledávky byly na žalobkyni postoupeny na základě Smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, , když toto postoupení bylo žalované písemně oznámeno dopisem. Ke zkoumání úvěruschopnosti žalobkyně uvedla, že s odbornou péčí byla posouzena schopnost žalované splácet, a to především na základě zhodnocení informací požadovaných a získaných od žalované, když tyto informace byly zaznamenány v zákaznické kartě klienta.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byla nečinná. Soud následně nařídil jednání, na kterém provedl listinné důkazy, které ke svým tvrzením doložila žalobkyně, a z těchto důkazů soud zjistil následující skutečnosti.3. Ze Smlouvy o úvěru č. , hodnota, ze dne 28. 1. 2022 soud zjistil, že předchůdkyně žalobkyně a žalovaná podepsaly tuto smlouvu, přičemž zde bylo uvedeno, že žalované byla poskytnuta částka 18 000 Kč, a to v hotovosti v den uzavření smlouvy. Současně s poskytnutou půjčkou se žalovaná ve smlouvě zavázala zaplatit částku ve výši 15 460 Kč v 14měsíčních splátkách po 2 390 Kč. Z žádosti o úvěr ze stejného dne jako smlouva o úvěru soud zjistil, že žalovaná je zaměstnaná s příjmem 27 130 Kč, výdaje na bydlení činí 1 000 Kč, když bydlí u rodičů, další výdaje činí 9 090 Kč a splácí 900 Kč měsíčně již existující úvěr. Měla předložit výplatní pásky a pracovní smlouvu. Současně žalovaná uvedla, že je rozvedená, má 2 vyživované děti a má dosažené základní vzdělání. Z výplatních pásek ze srpen, září a listopad soud zjistil, že průměrná vyplacená mzda činí 25 242 Kč, s tím, že základní mzda činila průměrně 14 950 Kč, zbývající část tvořily odměny. Výplatní páska za říjen nebyla předložena. Z pracovní smlouvy ze dne , datum, včetně dodatku č.1 ze dne , datum, soud zjistil, že žalovaná je zaměstnaná na dobu neurčitou.4. Z transakční historie soud zjistil, že žalovaná za celou dobu zaplatila předchůdkyni žalobkyně částku 7 300 Kč, a to v období leden až březen 2022.5. Žalovaná byla vyzvána k uhrazení dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, která ji byla odeslána téhož den.6. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 15. 8. 2023 včetně seznamu postoupených pohledávek, soud zjistil, že předmětná pohledávka byla postoupena na současnou žalobkyni, ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“.7. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 a následující zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). Žalovaná na základě smlouvy obdržela od předchůdkyně žalobkyně částku 18 000 Kč, kterou měla zaplatit společně s dalšími 15 460 Kč v 14měsíčních splátkách po 2 390 Kč.8. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, dále jen „ZoSÚ“, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.9. V rámci výše popsaných smluvních vztazích žalovaná vystupovala jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé ZoSÚ, účinného do 28. 5. 2022, vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.10. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020. Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.11. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila žádost o úvěr, pracovní smlouvu s dodatkem a výplatní pásky, ze kterých byl prokázán průměrný příjem ve výši 25 242 Kč, tedy nižší, než jaký byl uveden v žádosti. Současně bylo prokázáno, že velká část mzdy je tvořena odměnami, když průměrná základní mzda činí 14 950 Kč. Současně nebyla předložena výplatní páska za říjen, když není zřejmé, z jakého důvodu, zda například byla páska ztracená nebo se tak stalo úmyslně z důvodu, že na této pásce nejsou odměny. Dále se předchůdkyně žalobkyně vůbec nezabývala výdajovou stránkou, když se spokojila v podstatě s pouhým tvrzením, že za bydlení žalovaná platí 1 000 Kč, když bydlí u rodičů, avšak toto nijak nezkoumala, ani neřešila, zda další výdaje ve výši 9 000 Kč odpovídají výdajům pro tři osoby, když sama žalovaná uvedla, že má vyživovací povinnost ke 2 dětem, což odpovídalo cca životnímu minimu v té době. Je tedy zřejmé, že výdaje zjišťovány a prověřovány nebyly,