20 C 71/2024-41 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně požadovala po žalované zaplacení částky 40 751,25 Kč částku 40 751,25 Kč zákonný úrok z prodlení z částky 40 751,25 Kč od 1. 2. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně, kapitalizovaný úrok ve výši 4 405,36 Kč, kapitalizovaný úrok ve výši 2 640,68 Kč, úrok 15 % ročně z částky 40 751,25 Kč od 4. 5. 2023 do zaplacení, částku 8 007,74 Kč a zákonný úrok z prodlení z částky 8 007,74 Kč od 11. 8. 2023 do zaplacení ve výši 15 % ročně. Dále uvedla, že dne 20. 6. 2022 předchůdkyně žalobkyně, společnost , Anonymizováno, , Anonymizováno, , právnická osoba, (dále jen , Anonymizováno, ) uzavřela s žalovanou Smlouvu o revolvingovém úvěru č. , hodnota, , na základě které byla žalované poskytnuta platební karta s úvěrovým rámcem ve výši 40 000 Kč, když mohla čerpat až do úvěrového rámce ve výši 500 000 Kč. Žalovaná dále dodala, že dle informací od , Anonymizováno, celková žalovaným vyčerpaná částka činí 40 751,25 Kč. Na vyčerpanou částku žalovaná nic neuhradila. Před poskytnutím úvěru byla zkoumána úvěruschopnost žalované, když , Anonymizováno, vycházela z ověřených tvrzení žalované a prověřování žalované v interních databázích třetích subjektů a v SOLUS.2. Žalovaná se ve věci nevyjádřila a po celou dobu řízení byl nečinná. Následně soud nařídil jednání, na kterém provedl níže uvedené důkazy a zjistil z nich následující skutečnosti.3. Z žádosti/ smlouvy o revolvingovém úvěru č. , hodnota, soud zjistil, že žalovaná má bankovní účet, nemá děti, je majitelem domu/bytu, pracuje v zemědělství, když její příjem činí 22 000 Kč, celkový příjem domácnosti činí 70 000 Kč, výdaje domácnosti jsou ve výši 3 000 Kč, finanční závazky 7 000 Kč. Smlouva byla podepsána písemně v elektronické podobě. Součástí smlouvy byly specifické podmínky č. , hodnota, , dle kterých si žalovaná pořídila zboží v celkové hodnotě 13 636 Kč. Když o skutečnosti, že žalovaná si zakoupila zboží na splátky byla žalovaná informována dopisem ze dne 8. 7. 2022, ve kterém ji bylo rovněž sděleno, že jí bylo schváleno „, Anonymizováno, “ s úvěrovým rámcem 40 000 Kč. Součástí smlouvy byl formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru Revolvingový úvěr, kde byla uvedena výše 40 000 Kč, výše splátky, úroky náklady spotřebitelského úvěru a další technické údaje k úvěru.4. Z přehledu plateb k úvěru: , Anonymizováno, paní , jméno FO, soud zjistil, že žalovaná čerpala celkovou částku ve výši 39 530,51 Kč, když zbývající čerpané částky představují poplatky.5. Dopisem ze dne 27. 12. 2022 byla žalovaná informována o odstoupení od úvěrové smlouvy a současně byla vyzvána k zaplacení částky do 31. 1. 2023. Nebylo zjištěno, zda a kdy byl tento dopis žalované odeslán.6. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní výzvu ze dne 5. 6. 2023, která byla odeslána dne 13. 6. 2023.7. Ze Smlouvy o postoupení pohledávky ze dne , datum, , včetně seznamu postoupených pohledávek – příloha č. , hodnota, a z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 24. 2. 2021, soud zjistil, že pohledávka za poskytnutí peněžité částky byla postoupena ve smyslu § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, „dále jen o.z.“ na současnou žalobkyni.8. Soud vzal z předložených důkazních prostředků za prokázané, že mezi předchůdkyní žalobkyně a žalovanou byla podepsána smlouva o úvěru dle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), na základě kterého „smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky“. Žalované byl poskytnut úvěrový rámec až do 40 000 Kč, když z přehledu čerpání bylo zjištěno, že žalovaná postupně vybrala z účtu částku 39 530,51 Kč.9. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení mimo jiné platí, že poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy.10. Žalovaná vystupovala v rámci smluvního vztahu jako slabší strana – spotřebitel. Povinností žalobkyně před poskytnutím úvěru tedy bylo zkoumat schopnost žalované splácet úvěr.11. Pokud poskytovatel poskytne spotřebiteli úvěr, aniž by této své povinnosti dostál, je smlouva neplatná. Byť z § 87 odst. 1 věty druhé zákona č. 257/2016 Sb. (účinného v době podepsání smlouvy) vyplývá lhůta, v níž může spotřebitel uplatnit námitku neplatnosti úvěrové smlouvy, soud s odkazem na aktuální judikaturu konstatuje, že se zde jedná o neplatnost absolutní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 nebo rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2019, sp. zn. 27 Co 221/2019). Z uvedených soudních rozhodnutí plyne, že soud se musí z úřední povinnosti, tedy i bez návrhu žalovaného spotřebitele, zabývat otázkou, zda ze strany poskytovatele spotřebitelského úvěru byla před uzavřením smlouvy splněna jeho zákonná povinnost zkoumat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele. Porušení této povinnosti je nutno vykládat za použití § 588 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“) jakožto absolutní neplatnost smlouvy, když dané porušení povinnosti poskytovatele odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek s tím, že nedostatečné zjištění poměrů dlužníka má veřejnoprávní souvislosti a dotýká se společnosti jako celku.12. Soud poukazuje, že k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o spotřebitelském úvěru lze dospět i s ohledem na čl. 8 odst. 1 směrnice č. 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru, který stanoví, že členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Podle čl. 23 směrnice, členské státy stanoví pravidla pro sankce za porušení vnitrostátních předpisů přijatých na základě této směrnice a přijmou veškerá nezbytná opatření k zajištění jejich uplatňování. Stanovené sankce musí být účinné, přiměřené a odrazující. Ačkoliv se textu směrnice nelze přímo dovolávat ve vztahu mezi jednotlivci, národní soudy jsou v rámci tzv. nepřímého účinku směrnic povinny volit v rámci národního práva eurokonformní výklad (viz např. rozhodnutí Soudního dvora EU ve věci C-377/14, Radlinger, nebo C-76/10, Pohotovosť). Uvedenou interpretaci potvrzuje i rozsudek Soudního dvora ve věci C-679/18, OPR-Finance, ze dne 5. 3. 2020, dle kterého s ohledem na všechny předchozí úvahy je třeba na předběžné otázky odpovědět tak, že články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku 23. Články 8 a 23 směrnice 2008/48 musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době (bod 46 rozsudku). Možnost, aby soud sám rozhodl o nepoužití ustanovení vnitrostátního práva, jež by bylo v rozporu s právem Evropských společenství, byla připuštěna i v usnesení pléna Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. května 2021, sen. zn. 29 ICdo 3/2021.13. K otázce posouzení schopnosti žalované úvěr splatit žalobkyně předložila pouze vyplněnou žádost, jiný důkaz předložen ani oz