27 C 221/2023-30 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalovaném zaplacení částky 25 918,16 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o kontokorentním úvěru ze dne 30. 1. 2014, na základě které žalobkyně poskytla žalovanému finanční prostředky ve výši úvěrového rámce 20 000 Kč formou přečerpání běžného účtu do záporného zůstatku. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 18,9 % ročně a spolu s poplatky za související služby žalobkyně dle aktuálního ceníku, a to vždy do jednoho roku od čerpání. V rozporu se smluvními podmínkami byl běžný účet žalovaného postižen exekučním příkazem a současně se žalovaný dostal do prodlení se splacením úvěru, což žalobkyně žalovanému oznámila přípisy ze dne 5. 3. 2022 a 4. 4. 2022. Žalovaný úvěr ani poté nesplatil, a proto žalobkyně využila svého práva plynoucího ze smlouvy a prohlásila celý úvěr za splatný ke dni 1. 6. 2022. Žalobkyni proto vzniklo právo na úhradu nezaplacené jistiny ve výši 21 218,22 Kč, kapitalizovaného úroku ve výši 18,9 % ročně za dobu od 1. 5. 2022 do 1. 6. 2022 ve výši 325,50 Kč, úroku ve výši 11,75 % ročně za dobu od 2. 6. 2022 do 20. 4. 2023 ve výši 2 107,96 Kč. Dále se žalobkyně domáhala zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně za dobu od 1. 2. 2022 do 20. 4. 2023 v kapitalizované výši 2 266,48 Kč, zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 21 218,22 Kč od 21. 4. 2023 do zaplacení a úroku ve výši 11,75 % ročně z částky 21 218,22 Kč od 21. 4. 2023 do zaplacení,2. Žalovaný se k podané žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a o. s. ř. soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Soud z žalobkyní předložených listin zjistil následující skutkový stav. Mezi účastníky byla dne 12. 11. 2014 uzavřena rámcová smlouva o finančních službách. Na základě smlouvy o účtu se žalobkyně zavázala vést žalovanému běžný účet č. , č. účtu, a současně byla mezi účastníky podepsána smlouva o kontokorentním úvěru na účtu.4. Mezi žalobkyní a žalovaným byla podepsána smlouva o kontokorentním úvěru, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalovanému úvěr ve výši úvěrového rámce 20 000 Kč formou povoleného přečerpání účtu do záporného zůstatku. Účastníci se současně dohodli na úrokové sazbě ve výši 18,9 % ročně a způsobu splácení. Žalovaný se zavázal úvěr splatit vždy do 1 roku ode dne, ve kterém úvěr po jeho úplném splacení začal žalovaný znovu čerpat. Žalovaný se současně zavázal splatit další ceny za související služby dle ceníku žalobkyně. Dle bodu 3.3 smlouvy, v případě pokud by žalovaný neuhradil dluh v prodlení, mohla žalobkyně požadovat okamžité splacení úvěru v plné výši. Dle bodu 6.3, mohli účastníci smlouvu okamžitě vypovědět bez udání důvodu. Nedílnou součástí smlouvy byly Všeobecné obchodní podmínky žalobkyně. Dle bodu 9.3 VOP, byla banka oprávněna smlouvu vypovědět nebo požadovat okamžité splacení úvěru i pokud obdrží exekuční příkaz.5. Z dokladu nazvaného „posouzení úvěruschopnosti klienta“ plyne, že žalobkyně vycházela při posuzování úvěruschopnosti žalovaného z částky jeho příjmu 8 564 Kč měsíčně, což bylo ověřeno potvrzením zaměstnavatele žalovaného o výši pracovního příjmu zaměstnance ze dne 24. 6. 2002. Dále měl být žalovaný lustrován v insolvenčním rejstříku s negativním záznamem, z informací z CBCB byla ověřena předchozí splátková morálka žalovaného, v interní evidenci klientů bylo ověřeno, že žalovaný neměl žádné relevantní negativní informace. Žalobkyně stanovila maximální hranici poměru splátkového zatížení k průměrnému příjmu. Žalovaný měl v žádosti o úvěr uvést, že má vlastní bydlení, uvedl měsíční platby v nulové výši a žádné vyživované osoby.6. Z výpisu z knih žalobkyně bylo zjištěno, že zůstatek úvěru ke dni 20. 4. 2023 byl tvořen nezaplacenou jistinou ve výši 21 218,22 Kč, úroky kapitalizovanými částkou 2 433,46 Kč a kapitalizovaným zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 266,48 Kč. Jakým způsobem byly vypočteny úroky, bylo zjištěno z dokumentu s názvem „přehled úroků“. Z dokladu s názvem „Zoznam splátok úvěru, spl. pohľadávok“ bylo zjištěno, že žalovaný na dluh ničeho neuhradil.7. Přípisem ze dne 5. 3. 2022 bylo žalovanému oznámeno, že jeho účet je blokován exekucí (banka obdržela exekuční příkaz) a současně vykazuje dluh po splatnosti 318 Kč, který vznikl přečerpáním úvěrového rámce kontokorentu. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu s tím, že jinak bude žalobkyně požadovat okamžité splacení dluhu a smlouva o kontokorentním úvěru může být vypovězena. Přípisem ze dne 4. 4. 2022 byl žalovaný upozorněn, že pokud nebude dluh uhrazen, bude úvěr ke dni 1. 6. 2022 zesplatněn a smlouva bude vypovězena. Přípisem ze dne 3. 6. 2022 bylo žalovanému oznámeno, že dne 2. 6. 2022 byla pohledávka z účtu převedena na evidenční účet pohledávek z nepovolených debetních zůstatků. Žalovaný byl vyzván k úhradě dluhu nejpozději do 30. 3. 2023 i předžalobní výzvou ze dne 15. 3. 2023 s tím, že jinak bude podána žaloba k soudu. Zásilka byla uložena na poště dne 23. 3. 2023.8. Podřazením zjištěného skutkového stavu pod shora citované zákonné ustanovení dospěl soud k závěru, že žaloba je důvodná toliko zčásti. V dané věci se jedná o nárok žalobkyně vyplývající z jí tvrzeného spotřebitelského úvěru. Žalobkyně měla na základě smlouvy o úvěru (o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru) žalovanému poskytnout částku ve výši úvěrového rámce 20 000 Kč formou přečerpání běžného účtu a v této smlouvě se dále měli účastníci dohodnout na úrocích a souvisejících poplatcích.9. Dle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, „věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“10. Předtím než poskytovatel poskytne spotřebiteli spotřebitelský úvěr, je povinen zkoumat úvěruschopnost spotřebitele dle § 9 zákona o spotřebitelském úvěru. Povinnost posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence, v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých, do veřejné sociální sítě narušených rodinných a sociálních vztahů atd. V neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr, snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěr, či jiné služby již dříve. Již gramatickým a logickým výkladem shora citovaného ustanovení lze dovodit, že dostatečným nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, respektive objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka a nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle z. č. 110/2006 o existenčním a životním minimu a o průměrných výdajích obyvatelstva (blíže viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).11. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně poskytla žalovanému částku celkem ve výši 21 218,22 Kč, kterou žalovaný načerpal. Dále bylo prokázáno, že k poskytnutí této finanční částky došlo na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru. Žalobkyně však řádně nezkoumala ve smyslu § 9 zákona o spotřebitelském úvěru schopnost žalovaného splatit předmětný úvěr, žalobkyně neověřila příjmy a výdaje žalovaného. Žalobkyně sice doložila potvrzení zaměstnavatele o výši pracovního příjmu zaměstnance (žalovaného) ze dne 24. 6. 2002, tento doklad o příjmu byl však vysoce neaktuální a neobsahoval relevantní informace k posouzení úvěruschopnosti žalovaného, neboť smlouva o kontokorentním úvěru byla účastníky podepsána až dne 12. 11. 2014. Jiné doklady k posuzování úvěruschopnosti žalobkyně ani přes výzvu nedoložila. Za situace, kdy žalobkyně nedoložila žádné konkrétní informace o zkoumání úvěruschopnosti a nepředložila k tomu žádné doklady od žalovaného, je zřejmé, že žalobkyně na splnění své povinnosti s odbornou péčí posuzovat úvěruschopnost žalovaného naprosto rezignovala. Nebylo ani řádně doloženo, že by proběhla lustrace žalovaného v registrech dlužníků. Za této situace se zde uplatní domněnka ve smyslu § 22 odst. 5 zákona o spotřebitelském úvěru, dle které „není-li prokázán opak, má se za to, že věřitel povinnosti podle § 5, 7 a 9 nesplnil.“ Na základě výše uvedeného soud dospěl k závěru, že ža