13 C 237/2024-36 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 15 278,07 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, se žalovaným uzavřela dne 1. 10. 2014 smlouvu o zápůjčce č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč. Žalovaný se ve smlouvě zavázal kromě jistiny ve výši 11 000 Kč zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně částku ve výši 9 196 Kč, jež je součtem kapitalizovaného úroku za půjčené peněžní prostředky za sjednanou dobu řádného trvání smlouvy ve výši 1 405 Kč s úrokovou sazbou ve výši 19,98 % ročně, poplatku za zpracování zápůjčky ve výši 2 090 Kč a poplatku za hotovostní inkaso splátek ve výši 5 701 Kč, přičemž celkovou částku se žalovaný zavázal právní předchůdkyni žalobkyně splatit v 60 týdenních splátkách po 337 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z údajů, které jí sdělil žalovaný (o svých rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrech), přičemž tyto údaje byly dále ověřeny oproti dokladům vyžádaným od žalovaného, jež jsou obsahem Zákaznické karty. Předchůdkyně žalobkyně konkrétně vycházela z pracovní smlouvy žalovaného, z výplatních pásek, z nájemní/podnájemní smlouvy, rovněž bylo ověřeno, že proti žalovanému není vedeno insolvenční řízení. Doklady však žalobkyně nemá k dispozici. Žalobkyně v té souvislosti odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 5 Co 231/2020-97 ze dne 31. 7. 2020, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však sjednané splátky řádně nehradil. Celkem žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil částku 3 346 Kč a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 9 178 Kč na jistině a 7 672 Kč na poplatcích. Následně byla pohledávka za žalovaným na základě smlouvy o postoupení pohledávek postoupena na žalobkyni a tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem. Poté žalovaný uhradil celkem 1 571,93 Kč (dne 16. 11. 2022 částku 95,46 Kč, dne 2. 1. 2023 částku 885,06 Kč, dne 1. 3. 2023 částku 514,52 Kč a dne 21. 8. 2023 částku 49,89 Kč). V žalobě pak žalobkyně požadovala kromě dlužné jistiny ve výši 9 178 Kč a poplatků ve výši 6 100,07 Kč, rovněž kapitalizovaný úrok ve výši 14 362,63 Kč (tj. ve výši 19,98 % ročně z částky 9 178 Kč od 25. 11. 2015 do 15. 5. 2017 a z aktuální dlužné jistiny od 16. 5. 2017 do 21. 8. 2023), kapitalizovaný zákonný úrok z prodlení ve výši 5 770,53 Kč (tj. ve výši 8,05 % ročně z částky 9 178 Kč od 3. 12. 2015 do 15. 5. 2017 a z aktuální dlužné jistiny od 16. 5. 2017 do 21. 8. 2023), úrok ve výši 19,98 % z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení a zákonný úrok z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 9 178 Kč od 22. 8. 2023 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, byla dne 1. 10. 2014 uzavřena smlouva o zápůjčce, na základě níž právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku ve výši 11 000 Kč, kdy tato částka byla žalovanému vyplacena v hotovosti v den podpisu smlouvy, což žalovaný stvrdil svým podpisem. Žalovaný se zavázal částku 11 000 Kč společně s poplatkem ve výši 9 196 Kč (tvořeným úrokem ve výši 1 405 Kč, poplatkem za administrativní činnost ve výši 2 090 Kč a poplatkem za hotovostní režim splátek ve výši 5 701 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit v 60 týdenních splátkách po 337 Kč. Součástí smlouvy byly smluvní podmínky smlouvy o zápůjčce. Z doloženého přehledu plateb vyplývá, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil celkem částku 3 346 Kč.Pohledávku za žalovaným postoupila právní předchůdkyně žalobkyně smlouvou o postoupení pohledávek ze dne , datum, na žalobkyni. O tomto postoupení byl žalovaný vyrozuměn dopisem ze dne 15. 5. 2017, v němž byl současně vyzván k úhradě dlužné částky do 10 dnů od doručení této výzvy. Dle podacího lístku byl tento dopis byl odeslán žalovanému dne 15. 6. 2017.Předžalobní výzvou ze dne 28. 3. 2024 vyzvala žalobkyně žalovaného k úhradě dlužné částky, a to nejpozději do 12. 4. 2024. Výzva byla odeslána dne 28. 3. 2024, což žalobkyně doložila podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o zápůjčce tak, jak tento typ smlouvy upravuje § 2390 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Přenechá-li zapůjčitel vydlužiteli zastupitelnou věc tak, aby ji užil podle libosti a po čase vrátil věc stejného druhu, vznikne smlouva o zápůjčce.“Na zamýšlený smluvní vztah (s ohledem na datum uzavření smluv) dopadá úprava obsažená v zákoně číslo 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru a změně některých zákonů, účinném do 30. 11. 2016 (dále jen zákon o spotřebitelském úvěru), neboť žalobkyně (resp. její právní předchůdkyně) je podnikatelkou a žalovaný ve smlouvě vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu půjčka byl poskytována v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „Věřitel před uzavřením smlouvy, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, či změnou takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru, je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, a to na základě dostatečných informací získaných i od spotřebitele, a je-li to nezbytné, nahlédnutím do databází umožňujících posouzení úvěruschopnosti spotřebitele. Věřitel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud je po posouzení úvěruschopnosti spotřebitele s odbornou péčí zřejmé, že spotřebitel bude schopen spotřebitelský úvěr splácet, jinak je smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, neplatná.“Výše citované ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru je legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).Žalobkyně přitom ničím neprokázala, že její právní předchůdkyně dostála své povinnosti zkoumat před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného, nebo