14 C 7/2025-27 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 13 892 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovanou uzavřela dne 8. 1. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalované částku ve výši 10 000 Kč, kterou se žalovaná zavázala splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázala vrátit částku ve výši 18 592 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalované, které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalované (příjmy byly konkrétně ověřeny dohodou o změně pracovní smlouvy a výplatními páskami a výdaje výpisy z bankovního účtu) a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Žalovaná přitom svým podpisem stvrdila, že poskytla úplné, přesné a pravdivé údaje. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaná mohla dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovanou uzavřena předmětná smlouva. Žalovaná však nehradila sjednané splátky řádně a včas a zůstala právní předchůdkyni žalobkyně dlužna 4 998,88 Kč na jistině úvěru, 244,26 Kč na smluvním úroku, 2 343,52 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 444,45 Kč na poplatku za administrativní činnost a vyhodnocení úvěru a 860,89 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení kapitalizovaného úroku za období od 9. 3. 2022 do 11. 7. 2023 z dlužné jistiny ve výši 1 292,17 Kč, kapitalizovaného zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 11. 7. 2023 ve výši 881,89 Kč, smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč, úroku ve výši 15 % ročně z částky 4 998,88 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 5 243,14 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení.Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listin předložených žalobkyní soud zjistil, že dne 8. 1. 2021 byla mezi žalovanou a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalované částku 10 000 Kč, která jí byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala tuto částku společně s úrokem ve výši 963 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 4 900 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 929 Kč a inkasním poplatkem ve výši 1 800 Kč (celkem 18 592 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.Z žádosti o úvěr ze dne 8. 1. 2021 podepsané žalovanou soud zjistil, že žalovaná měla být v té době zaměstnaná s měsíčním příjmem ve výši 17 299 Kč, k čemuž měly být předloženy výplatní pásky a pracovní smlouva. Dále žalovaná v žádosti uvedla, že bydlí ve vlastním, je vdaná a vyživuje jedno dítě. Její měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 9 520 Kč měsíčně a měsíční splátky stávajících půjček 929 Kč; celkem měsíční výdaje žalované měly činit 13 449 Kč. Z doložené dohody o změně pracovní smlouvy ze dne 30. 6. 2008 plyne, že žalovaná byla od 1. 7. 2008 zaměstnána na dobu neurčitou jako dělník v elektrotechnice u společnosti , právnická osoba, . Z výplatních pásek bylo zjištěno, že žalované byla v srpnu 2020 vyplacena mzda ve výši 18 386 Kč, v září 2020 jí byla vyplacena mzda ve výši 18 523 Kč a říjnu 2020 potom mzda ve výši 17 396 Kč. Z transakční historie je zřejmé, že žalovaná na dluh ze smlouvy uhradila celkem částku 9 700 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 2. 8. 2023 byla pohledávka za žalovanou postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalované oznámena dopisem ze dne 15. 8. 2023, jímž byla zároveň vyzvána k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 16. 11. 2023 byla žalovaná vyzvána předžalobní upomínkou ze dne 1. 11. 2023, jejíž odeslání dne 2. 11. 2023 žalobkyně prokázala podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s (její) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá posky