16 C 85/2024-39 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 10 055,54 Kč s příslušenstvím s tím, že se žalovanou uzavřela dne 19. 6. 2023 smlouvu o úvěru č. , hodnota, a na základě této smlouvy poskytla žalované částku 7 000 Kč. Žalovaná se ve smlouvě současně zavázala kromě jistiny ve výši 7 000 Kč zaplatit žalobkyni poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč, poplatek za službu „Klidné spaní“ ve výši 220 Kč a poplatek za službu „Presto“ ve výši 165 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalované splácet spotřebitelský úvěr, k tomuto žalobkyně uvedla, že vycházela z údajů, které jí sdělila žalovaná, a dále nahlédla do příslušných registrů. Žalovaná však sjednané splátky řádně nehradila a dosud na úvěr nezaplatila ničeho. Žalobkyně proto dále požadovala smluvní pokutu ve výši 640,54 Kč a úrok z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 9 415 Kč od 3. 8. 2023 do zaplacení.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.3. Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovanou a žalobkyní byla dne 19. 6. 2023 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním, na jejímž základě se žalobkyně zavázala žalované poskytnout částku až do výše 7 000 Kč a žalovaná se zavázala společně s jistinou do 19. 7. 2023 zaplatit žalobkyni taktéž poplatek za poskytnutí úvěru ve výši 2 030 Kč a dále se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni za volitelnou službu „Klidné spaní“ částku 110 Kč měsíčně a za volitelnou službu „Presto“ částku 165 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly učiněny Všeobecné obchodní podmínky, Sazebník, Souhlas se zpracováním osobních údajů, Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru, kdy tyto dokumenty dále konkretizovaly obsah smlouvy. Totožnost žalované při uzavírání smlouvy byla ověřena prostřednictvím autorizační platby z bankovního účtu (viz dokument autorizace ověření totožnosti) a dále z kopie občanského průkazu žalované. Z přehledu bankovních transakcí plyne, že žalobkyně zaslala na účet žalované č. , č. účtu, dne 19. 6. 2023 částku 7 000 Kč. Postup žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti klientů byl popsán v dokumentu „Obecné principy posuzování a filozofie Společnost“, z něhož vyplynulo, že žalobkyně prověřuje klienta v řadě registrů (zejména v centrální evidenci exekucí, insolvenčním rejstříku, registru neplatných dokladů a dalších), dále vychází z informací poskytnutých klientem a výpočtu, který učiní na základě takto získaných poznatků. Z výpisu o posouzení úvěruschopnosti pak plynou konkrétní údaje o žalované, z nichž žalobkyně při posuzování úvěruschopnosti vycházela. Žalovaná v době poskytnutí úvěru měla žít v domácnosti s jednou další osobou. Co se týká příjmu žalované, tak při podání žádosti o úvěr uvedla částku 24 000 Kč měsíčně. Žalobkyně přitom vycházela z ověřeného čistého měsíčního příjmu 22 400 Kč. Stran měsíčních výdajů pak žalovaná uvedla, že tyto činí 11 700 Kč; žalobkyně zvažovala výdaje v minimální výši 4 555 Kč a dále také rezervu ve výši 500 Kč. Disponibilní příjem žalované dle výpočtu žalobkyně činil 15 700 Kč.4. Dle dokumentu „Identifikované příjmy“ činila výše ověřeného čistého měsíčního příjmu žalované 22 400 Kč, a to na základě „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací“.5. Předžalobní výzvou ze dne 30. 5. 2024 vyzvala žalobkyně žalovanou k úhradě dlužné částky, a to do tří dnů. Výzva byla téhož dne odeslána, což žalobkyně doložila podacím lístkem.6. Je zjevné, že mezi žalobkyní a žalovanou mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru tak, jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „občanský zákoník“): „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“7. Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava obsažená v zákoně č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), neboť žalobkyně je podnikatelem a žalovaná vystupovala jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by jí úvěr byl poskytován v souvislosti s její podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.8. Pro žalobkyni proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru (ve znění účinném do 31. 12. 2023) vyplývala následující povinnost: „Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“9. Způsob, jakým měla žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“10. Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“11. Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Členské státy, jejichž právní předpisy vyžadují, aby věřitelé posoudili úvěruschopnost spotřebitelů na základě vyhledávání v příslušné databázi, mohou tento požadavek zachovat.“ Výklad tohoto článku provedl Soudní dvůr Evropské unie ve svém rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 CA Consumer Finance s.a. versus Ingrid Bakkaus a další a uzavřel, že „musí být vykládán zaprvé v tom smyslu, že nebrání tomu, aby bylo posouzení úvěruschopnosti spotřebitele provedeno jen na základě informací uvedených spotřebitelem, za podmínky, že tyto informace budou dostatečné a jeho pouhá prohlášení budou podepřena doklady, a zadruhé, že neukládá poskytovateli úvěru povinnost provádět systematicky kontrolu informací poskytnutých spotřebitelem.“12. I podle rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 ze dne 25. 7. 2018, odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech (na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků).13. Z citovaného § 86 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru je patrné, že výchozím (nezbytným) krokem posouzení je „porovnání příjmů a výdajů“ a „způsob plnění dosavadních dluhů“ (pochopitelně pokud spotřebitel nějaké dluhy měl/má). Pokud tedy má poskytovatel postupovat v souladu se zákonem, je nutné, aby za účelem porovnání příjmů a výdajů, jejich výši zjistil, přesněji, aby za tímto účelem učinil potřebné kroky. Kvalitu a kvantitu těchto zjištění podrobněji vymezuje samotný zákon o spotřebitelském úvěru, a to v citovaném § 86 odst. 1, který hovoří o informacích „nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených.“14. Žalobkyně uvedla, že úvěruschopnost žalované zkoumala na základě jí poskytnutých informací, nahlédnutím do příslušných registrů a také na základě provedeného výpočtu disponibilního příjmu. Ke zkoumání příjmů žalované žalobkyně doložila toliko dokument „Identifikované příjmy“ bez toho, aniž by informace zde obsažené konfrontovala například s výplatními páskami žalované, eventuálně aktuálním potvr