22 C 20/2025-53 — Okresní soud v Hodoníně

Žalobkyně se domáhala zaplacení 19 388 Kč s příslušenstvím s tím, že právní předchůdkyně žalobkyně společnost , právnická osoba, ., se žalovaným uzavřela dne 15. 12. 2021 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě poskytla žalovanému částku ve výši 15 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splatit společně s úrokem a s poplatky, tj. celkem se zavázal splatit částku ve výši 27 888 Kč, ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Pokud jde o posouzení schopnosti žalovaného splácet úvěr, žalobkyně uvedla, že její právní předchůdkyně vycházela z informací získaných od žalovaného (ohledně jeho rodinných, majetkových, pracovních a jiných poměrů), které byly zaznamenány v žádosti o úvěr a následně ověřeny doklady získanými od žalovaného, a dále nahlédnutím do veřejných registrů. Příjmy byly konkrétně zkoumány dle pracovní smlouvy a výplatních pásek, výdaje dle výpisů z bankovního účtu. Žalobkyně také odkázala na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 7. 2020, č. j. 5 Co 231/2020-97, v němž soud dospěl k závěru, že je postačující, aby listiny, z nichž poskytovatel zápůjčky vycházel, měl k dispozici ke dni sepsání smlouvy o zápůjčce, když jejich poskytnutí potvrdil i sám žalovaný svým podpisem na zákaznické kartě, a tudíž není důvod pochybovat o tom, že tyto listiny byly skutečně předloženy. A dále žalobkyně poukázala i na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2021, č. j. 12 Co 367/2020-170, dle jehož závěrů je správné posoudit výdaje žalovaného dle ekonomického modelu v případě, kdy žalovaný neuvede měsíční platby domácnosti a rovněž, že je povinností žádajícího o úvěr uvést údaje v žádosti pravdivě. Žalovaný výslovně stvrdil, že právní předchůdkyně žalobkyně s odbornou péčí posoudila jeho schopnost spotřebitelský úvěr splácet a prohlásil, že poskytl úplné a pravdivé údaje nezbytné pro posouzení toho, zda je schopen spotřebitelský úvěr splácet. Přitom žalobkyně podotkla, že v případě uvedení nepravdivých či hrubě zkreslených údajů by se žalovaný mohl dopustit trestného činu úvěrového podvodu a že nepochybně není povinností úvěrující instituce prověřovat, zda se osoba žádající o úvěr dopouští pokusu o úvěrový podvod a zda jedná poctivě. Teprve po vyhodnocení získaných informací byla se žalovaným uzavřena předmětná smlouva. Žalovaný však nehradil sjednané splátky řádně a včas, když poslední splátku uhradil dne 31. 7. 2022, a zůstal právní předchůdkyni žalobkyně dlužen 6 599,78 Kč na jistině úvěru, 154,85 Kč na smluvním úroku, 3 086 Kč na poplatku za poskytnutí úvěru, 890,23 Kč na poplatku za administrativní činnost a na vyhodnocení úvěru a 1 157,14 Kč na inkasním poplatku. Dále žalobkyně požadovala zaplacení smluvní pokuty ve výši 7 500 Kč, kapitalizovaného úroku z dlužné jistiny za období od 16. 2. 2023 do 22. 4. 2024 ve výši 735,18 Kč, zákonného úroku z prodlení za období od prodlení do 22. 4. 2024 ve výši 1 412,46 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku z prodlení ve výši 15 % ročně z částky 6 754,63 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení.Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Za splnění podmínek uvedených v § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), soud rozhodl bez nařízení jednání.Z listinných důkazů předložených žalobkyní soud zjistil, že mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, . byla dne 15. 12. 2021 uzavřena smlouva o úvěru č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně poskytla žalovanému částku 15 000 Kč, která mu byla předána v hotovosti v den podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal tuto částku společně s úrokem ve výši 769 Kč, poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 7 350 Kč, náklady na vyhodnocení úvěru ve výši 2 077 Kč a inkasním poplatkem ve výši 2 700 Kč (tj. celkem 27 888 Kč) právní předchůdkyni žalobkyně vrátit ve 14 měsíčních splátkách po 1 992 Kč. Ve smlouvě byla dále sjednána pro případ prodlení žalovaného s úhradou splátek smluvní pokuta ve výši 0,1 % denně z částky, ohledně níž se žalovaný ocitne v prodlení s tím, že výše jedné smluvní pokuty může činit maximálně 500 Kč. Předpis splátek tvořil přílohu č. 1 smlouvy.Žalobkyně dále doložila žádost o poskytnutí spotřebitelského úvěru podepsanou žalovaným. Žalovaný zde uvedl, že je od 1. 10. 2021 zaměstnán na dobu určitou do 30. 9. 2022 s měsíčním příjmem ve výši 18 877 Kč, k čemuž předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky. Dále žalovaný v žádosti uvedl, že je svobodný, bydlí na městském úřadě, nevyživuje žádné dítě. Jeho měsíční náklady spojené s bydlením měly činit 3 000 Kč, náklady na dopravu, jídlo a osobní náklady částku 3 860 Kč měsíčně; celkem průměrné měsíční výdaje žalovaného měly činit 6 860 Kč. Z doložené pracovní smlouvy plyne, že žalovaný byl od 1. 10. 2021 zaměstnán na dobu určitou do 30. 9. 2022 se zkušební dobou v délce tří měsíců s tím, že za vykonanou práci mu náležela mzda stanovená samostatným mzdovým výměrem. Z výplatních pásek žalovaného za období 10/2021 a 11/2021 byla zjištěna průměrná výše čisté mzdy žalovaného v těchto měsících 18 877 Kč.Z transakční historie je zřejmé, že žalovaný hradil pravidelně splátky od prosince 2021 do července 2022, kdy každý měsíc splatil 2 000 Kč; tj. celkem žalovaný právní předchůdkyni zaplatil 16 000 Kč.Na základě smlouvy o postoupení pohledávek ze dne , datum, byla pohledávka za žalovaným s účinností ke dni , datum, postoupena na žalobkyni. Tato skutečnost byla žalovanému oznámena dopisem ze dne 14. 6. 2024, jímž byl zároveň vyzván k úhradě dlužné pohledávky vzniklé z titulu shora uvedené smlouvy. K úhradě dlužné částky nejpozději do 25. 9. 2024 byl žalovaný vyzván předžalobní upomínkou ze dne 10. 9. 2024, jejíž odeslání dne 11. 9. 2024 žalobkyně prokázala podacím lístkem.Je zjevné, že mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným mělo dojít k uzavření smlouvy o úvěru, tak jak ji upravuje § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku: „Smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.“Na zamýšlený smluvní vztah dopadá úprava zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, neboť právní předchůdkyně žalobkyně je podnikatelem a žalovaný vystupoval jako fyzická osoba, přičemž ze smlouvy nevyplývá, že by mu úvěr byl poskytován v souvislosti s (jeho) podnikatelskou činností a nic takového žalobkyně ostatně ani netvrdila.Pro právní předchůdkyni žalobkyně proto z § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru vyplývala následující povinnost: „(1) Poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.“Způsob, jakým měla právní předchůdkyně žalobkyně tuto povinnost splnit je blíže rozveden v navazujícím odst. 2 téhož ustanovení: „(2) Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.“Zároveň je třeba při hodnocení postupu poskytovatele úvěru vzít v úvahu § 75 zákona o spotřebitelském úvěru, který obecně stanoví, že „Poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí.“Výše citovaná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru jsou legislativní transpozicí v režimu tzv. „maximální harmonizace“ (unijní opatření zcela pokrývají věcnou působnost úpravy a členské státy nemohou mít vlastní předpisy přísnější ani mírnější) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále také jen „Směrnice“) do českého právního řádu. Povinnost posoudit úvěruschopnost spotřebitele je zakotvena již v samotné preambuli Směrnice (bod 26.) a dále je rozvedena v článku 8 Směrnice: „1. Členské státy zajistí, aby před uzavřením úvěrové smlouvy věřitel posoudil úvěruschopnost spotřebitele na základě dostatečných informací získaných případně od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, na základě vyhledávání v příslušné databázi. Člens