4 C 290/2024-21 — Okresní soud v Hodoníně

1. Žalobkyně se domáhala vyklizení nemovitých věcí nacházejících se v katastrálním území , adresa, , a to pozemku parc. číslo , hodnota, , jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, , rodinný dům (dále také jen „nemovitost“). Žalobkyně uvedla, že nemovitost je ve výlučném vlastnictví žalobkyně, když směnnou smlouvou ze dne 27. 7. 2023 nabyla od žalovaného spoluvlastnický podíl nemovitosti. Ke dni 27. 7. 2023 zanikl žalovanému právní titul k užívání nemovitosti; žalovaný ani přes výzvy žalobkyně nemovitost nevyklidil.2. Žalovaný se ve věci nijak nevyjádřil a v průběhu řízení byl zcela nečinný.3. Z provedeného dokazování soud učinil následující skutková zjištění. Žalobkyně je výlučnou vlastnicí pozemku parc. číslo , hodnota, , jehož součástí je stavba č.p. , Anonymizováno, , rodinný dům, v katastrálním území , adresa, (zjištěno z výpisu z katastru nemovitostí, LV č. , hodnota, pro k. ú. , adresa, ). Žalobkyně vyzývala žalovaného k vyklizení předmětné nemovitosti (předžalobní výzva ze dne 17. 9. 2024 s dodejkou ze dne 18. 9. 2024). Žalobkyně poskytla žalovanému dodatečnou lhůtu k vyklizení nemovitostí do 10. 11. 2024, a to na základě jeho žádosti, když žalovaný se s žalobkyní dohodl o tom, že dobrovolně odejde (e-mail ze dne 18. 9. 2024, 5. 10. 2024, 16. 10. 2024). Účastnickou výpovědí žalobkyně bylo zjištěno, že žalovaný nadále předmětnou nemovitost užívá a bydlí v ní a má v ní svoje věci.4. Při právním posouzení věci soud vycházel z § 1042 zákona č. 89/2012 Sb. občanského zákoníku: „Vlastník se může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje.“5. V řízení bylo prokázáno, že žalobkyně je výlučnou vlastnicí předmětné nemovitosti, včetně rodinného domu, který však spolu s ní užívá i žalovaný, aniž by k tomu měl jakýkoliv právní důvod. Na výzvy žalobkyně k vyklizení domu sice žalovaný reagoval přislíbením vyklizení, ale neučinil tak. Soud tedy dospěl k závěru, že žalovaný nemovitost užívá bez právního titulu a neprávem zasahuje do vlastnického práva žalobkyně, proto žalobě vyhověl. Co se týče lhůty k vyklizení, vyšel soud z návrhu žalobkyně a z § 160 o.s.ř. a stanovil patnáctidenní lhůtu k vyklizení.6. Žalobkyně byla v řízení úspěšná a má podle § 142 odst. 1 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení sestávají ze zaplaceného soudního poplatku ve výši 5 000 Kč a dále z nákladů spojených s tím, že byla v řízení zastoupena advokátem. Soud postupoval dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Advokát v řízení učinil čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, předžalobní výzva, žaloba, účast u jednání). Za každý z těchto úkonů jí podle § 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4. advokátního tarifu náleží odměna ve výši 1 500 Kč. Zároveň za každý z úkonů má podle § 13 advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2024 nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 300 Kč a za jednání soudu dne 20. 2. 2025 náleží nárok na paušální náhradu hotových výdajů ve výši 450 Kč dle advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025. Žalobkyně by měla v souvislosti s účastí u jednání též nárok na náhradu cestovních nákladů za cestu z , adresa, a zpět, tyto náklady však žalobkyně nevyčíslila a nedoložila soudu žádné doklady, přestože zástupce žalobkyně při jednání uvedl, že je vyčíslí ve lhůtě do tří dnů. Soud tak musel vycházet pouze z obsahu spisu a nepřiznal tak cestovné ani náhradu za promeškaný čas. Celkem náklady žalobkyně (bez náhrady za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z odměny a náhrad advokáta, když soudu nebylo známo, zda je zástupce žalobkyně plátce DPH) činí 12 350 Kč.