208 C 181/2024-45 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala zaplacení úvěru, poskytnutého ve výši 46 000 Kč, tedy jistiny ve výši 33 290,82 Kč, úroku za sjednanou dobu poskytnutí úvěru ve výši 1 232,83 Kč, úhrady za poskytnutí úvěru ve výši 14 490 Kč, za administrativní činnost ve výši 4 087,86 Kč, za inkaso v hotovosti ve výši 5 427,49 Kč, smluvní pokuty ve výši 23 000 Kč, úroku kapitalizovaného za dobu od 16. 2. 2023 do 22. 4. 2024 částkou 4 568,24 Kč, zákonného úroku kapitalizovaného za dobu od 16. 2. 2023 do 22. 4. 2024 částkou 8 330,05 Kč, úroku ve výši 8 % ročně z částky 34 523,65 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení a zákonného úroku ve výši 15 % ročně z částky 34 523,65 Kč od 23. 4. 2024 do zaplacení. To vše s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a žalovaným byla uzavřena smlouva o úvěru, žalovaný ale poskytnutý úvěr nevrátil a nezaplatil ani další sjednané nároky.2. Žalovaný se ve věci nevyjádřil, k jednání se, ač řádně předvolán, bez odůvodněné a včasné omluvy nedostavil, proto soud věc projednal a rozhodl v jeho nepřítomnosti (§ 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, /dále jen „o. s. ř.“/).3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 15. 12. 2021 bylo zjištěno, že právní předchůdce žalobkyně , právnická osoba, . poskytl žalovanému úvěr ve výši 46 000 Kč. Úvěr byl splatný ve 14 měsíčních splátkách po 6 108 Kč, přičemž první splátka byla splatná do měsíce od podpisu smlouvy. Smlouva byla uzavřena v listinné formě, žalovaný smlouvu vlastnoručně podepsal, svůj podpis nijak nezpochybňoval. Výplata finančních prostředků dne 15. 12. 2021 byla prokázána podpisem žalovaného na smlouvě, kde potvrdil převzetí peněz v hotovosti.4. Žalovaný se kromě jistiny úvěru zavázal zaplatit náklady spotřebitelského úvěru výši 39 512 Kč, které sestávaly z úroku ve výši 2 333 Kč, částky za poskytnutí úvěru ve výši 22 540 Kč, nákladů na vyhodnocení úvěru ve výši 6 359 Kč a poplatku za inkaso plateb v hotovosti v místě bydliště ve výši 8 280 Kč. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaný zavázal zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1, % denně a náklady na vymáhání.5. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že je zaměstnaný, jeho celkový měsíční příjem činí 23 468 Kč a celkové měsíční výdaje činí 10 836 Kč. Žalovaný bydlí u rodičů, je svobodný a nemá vyživovací povinnost. Z předložené pracovní smlouvy soud zjistil, že byla uzavřena dne 1. 11. 2018 mezi společností , právnická osoba, , na straně zaměstnavatele, a žalovaným, na straně zaměstnance, a to na dobu neurčitou. Z předložené výplatní pásky bylo zjištěno, že žalovaný měl v říjnu 2021 čistý příjem ve výši 22 703 Kč.6. Z přehledu úhrad bylo zjištěno, že žalovaný uhradil dne 16. 12. 2021 částku 6 108 Kč, dne 11. 1. 2022 částku 6 000 Kč, dne 14. 2. 2022 částku 3 000 Kč, dne 11. 4. 2022 částku 6 000 Kč, dne 21. 11. 2023 částku 875 Kč a dne 8. 12. 2023 částku 5 000 Kč. Celkem tak žalovaný na úvěr uhradil 26 983 Kč.7. Podle smlouvy o postoupení pohledávek, seznamu postoupených pohledávek a oznámení o postoupení pohledávky byla uvedená pohledávka postoupena na žalobkyni.8. Z předžalobní výzvy ze dne 10. 9. 2024 včetně podacího lístku bylo zjištěno, že žalovaný byl k úhradě dlužné částky před podáním žaloby vyzván.9. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.10. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.11. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.12. Protože žalovaný úvěr ve sjednané lhůtě nevrátil, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru ve výši 19 017 Kč (částka 46 000 Kč – uhrazených 26 983 Kč) po právu a uložil žalovanému povinnost dlužnou částku žalobkyni, na kterou byla pohledávka podle § 1879 a násl. o. z. postoupena, zaplatit.13. Dále soud žalovanému uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb., a to od 16. 2. 2023. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.14. Podle § 1802 o. z. mají-li být u adhezní smlouvy plněny úroky a není-li jejich výše ujednána, platí dlužník úroky ve výši stanovené právním předpisem. Nejsou-li úroky takto stanoveny, platí dlužník obvyklé úroky požadované za úvěry, které poskytují banky v místě bydliště nebo sídla dlužníka v době uzavření smlouvy.15. Úrok byl sjednán pevnou částkou ve výši 2 333 Kč za celou dobu trvání úvěru, tato částka je ve výši odpovídající roční úrokové sazbě 4,3 %, tedy přiměřená. Proto i co do výše 2 333 Kč za smluvní úrok bylo žalobě vyhověno.16. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.17. Protože smluvní pokuta je řádně sjednaná a požadovaná ve výši odpovídající zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, bylo i do této částky žalobě vyhověno a přiznána smluvní pokuta ve výši 23 000 Kč.18. Žalobkyně dále požadovala úrok ve výši 8 % ročně z nesplacené jistiny. Ve smlouvě je sice v textu uvedena úroková sazba 8 % ročně, ale v základních ujednáních smlouvy je jednoznačně uvedeno, že dlužník se zavazuje uhradit úrok v celkové výši 2 333 Kč. Proto co do dalšího smluvního úroku byla žaloba zamítnuta.19. Žalobkyně dále požadovala úhradu za inkaso plateb, které bylo sjednáno celkovou částkou 8 280 Kč za 14 splátek. Protože žalovaný uhradil pouze 6 splátek a dále už hotovostní inkaso nepokračovalo, přiznal soud žalobkyni jen úhradu těchto plateb v celkové výši 3 548 Kč. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.20. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovaným jako spotřebitelem (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaný možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.21. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).22. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.23. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.24. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.25. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.26. Z uvedeného vyplývá, že podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.27. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámc