210 C 172/2024-32 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se žalobou domáhala zaplacení shora uvedené částky po žalovaném. Uvedla, že mezi žalobkyní a žalovaným došlo dne 17. 1. 2023 k uzavření Smlouvy o úvěru. Na základě smlouvy poskytla žalobkyně žalovanému peněžní prostředky ve výši 23 000 Kč v a žalovaný se zavázal zaplatit věřiteli kromě jistiny i poplatek ve výši 18 814 Kč. Celkovou dlužnou částku 41 814 Kč se žalovaný zavázal uhradit v hotovosti v týdenních splátkách po 697 Kč, takto žalovaný uhradil pouze 9 000 Kč, více již nesplatil.2. Žalobkyně proto požaduje úhradu celé dosud neuhrazené dlužné částky, která činí 32 814 Kč. Dále žádá přiznat zákonný úrok z prodlení z dlužné částky ode dne 13. 3. 2024, což je den následující po splatnosti celého úvěru, až do zaplacení.3. Ve věci se konalo dne 8. 1. 2025 jednání, žalobkyně se z nařízeného jednání omluvila, žalovaný se bez omluvy nedostavila, soud proto jednal v nepřítomnosti účastníků v souladu s ust. 101 odst. 3 o.s.ř.4. Ze smlouvy o úvěru ze dne 17. 1. 2023, uzavřené mezi žalobkyní a žalovaným, vzal soud za prokázané, že žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 23 000 Kč, který se žalovaný zavázal, navýšený o poplatek 18 814 Kč, žalobkyni splácet formou týdenních splátek po 697 Kč. Zavázal se uhradit částku ve výši celkem 41 814 Kč, s tím, že úrok z úvěru činí 70,89 % ročně.5. Z evidenční karty klienta bylo zjištěno, že žalobkyně při ověření schopnosti žalovaného splácet úvěr vycházela z tvrzení žalovaného, který uvedl, že je zaměstnán s čistým příjmem 30 450 Kč, žije sám, životní výdaje na bydlení činí 4 872 Kč a výdaje na domácnost tvoří celkem 9 492 Kč měsíčně.6. Z předžalobní výzvy neuvedeného data bylo zjištěno, že žalobkyně vyzvala žalovaného k uhrazení dluhu ve výši 32 814 Kč do 7 dnů od doručení shora uvedené upomínky, s tím, že potvrdila úhradu ze strany žalovaného ve výši 9 000 Kč.7. Soud po zhodnocení důkazů dospěl po provedeném dokazování k následujícímu skutkovému závěru. Žalovaný se žalobkyní uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 23 000 Kč, kterou se žalovaný zavázal splácet, navýšenou o souhrnný poplatek ve výši 18 184 Kč, v 60 týdenních splátkách. Úrok z úvěru byl ve smlouvě uveden ve výši 70.89 % ročně. Z uvedeného úvěru žalovaný žalobkyni splatil toliko částku 9 000 Kč, více již ničeho. Úvěruschopnost žalobkyně zkoumala dotazem na žalovaného. Skutečnost, že by si údaje od žalované ještě ověřovala, žalobkyně nikterak neprokázala a jelikož se k jednání nedostavila, nemohla být soudem poučena podle § 118a o. s. ř. o důkazní povinnosti ke svému tvrzení. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle ust. § 118a o. s. ř. je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle ust. § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).8. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zák. č. 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru (dále jen „SpÚ“), ve znění k datu právního jednání.9. Podle ust. § 86 odst. 1, 2 SpÚ poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.10. Podle ust. § 87 odst. 1 SpÚ poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.11. Dle ust. § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.12. Podle ust. § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.13. Podle ust. § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.14. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že dohoda žalobkyně a žalovaného je smlouvou o úvěru podle ust. § 2395 a násl. o. z., přičemž s ohledem na skutečnost, že žalovaný v daném právním jednání vystupoval jako spotřebitel (§419 o. z.) a žalobkyně jako podnikatel, tedy osoba vykonávající samostatnou výdělečnou činnost spočívající v poskytování půjček (§ 420 o. z.), na věc aplikoval také příslušná ustanovení o spotřebitelském úvěru. Z ust. §87 SpÚ, plyne, že věřitel je povinen s odbornou péčí posoudit schopnost spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr a pokud tak neučiní, je následkem neplatnost uzavřené smlouvy. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 uvedl, že věřitel nedostojí povinnosti postupovat s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr podle § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků.15. V dané věci přitom z listinných důkazů, předložených žalobkyní, nebylo prokázáno, že žalobkyně ověřovala osobní prohlášení žalovaného, neboť nejsou přiloženy žádné další listiny či záznamy, z kterých by bylo možno vzít za prokázané, že žalobkyně ověřila příjem žalovaného. Z hlediska platnosti smlouvy o úvěru uvedená skutečnost znamená, že předmětná smlouva je absolutně neplatná.16. Zákonodárce normoval v ust. § 87 SpÚ podmínku uplatnění námitky neplatnosti ve lhůtě tří let od uzavření úvěru, přičemž soud má za to, že koncepci námitky neplatnosti je třeba neaplikovat s ohledem na judikaturu Ústavního soudu a Evropského soudního dvora. Ustanovení je výsledkem transpozice směrnice Evropského parlamentu a rady č. 2008/48/ES ze dne 23. dubna 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru, cílem této směrnice bylo zajištění ochrany spotřebitele, zajištění rovné hospodářské soutěže mezi věřiteli a harmonizace vnitřního evropského trhu. Žádoucí výsledek směrnice vyslovil Soudní dvůr EU ve věci C-679/18, OPR-Finance, k předběžné otázce vznesené českým soudem právě k předmětné právní úpravě zákona o spotřebitelském úvěru, kde soudní dvůr uzavřel, že „články 8 a 23 směrnice musí být vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v článku 8 této směrnice, tj. povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele, a vyvodil důsledky, které z porušení této povinnosti vyplývají ve vnitrostátním právu, za podmínky, že sankce splňují požadavky tohoto článku (…) musí být rovněž vykládány v tom smyslu, že brání vnitrostátní úpravě, podle níž se sankce za porušení předsmluvní povinnosti věřitele posoudit úvěruschopnost spotřebitele, tj. neplatnost úvěrové smlouvy ve spojení s povinností tohoto spotřebitele vrátit věřiteli poskytnutou jistinu v době přiměřené jeho možnostem, uplatní pouze za podmínky, že spotřebitel tuto neplatnost namítne, a to v tříleté promlčecí době.“ Výše uvedená úprava českého zákonodárce tedy jde přímo proti účelu rovné hospodářské soutěže na vnitřním trhu EU, pokud ve vnitrostátním práv