210 C 4/2025-69 — Okresní soud v Kladně

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 27 890,50 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 27 890,50 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku.II. Co do částky 29 405,90 Kč, částky 330,93 Kč a co do zákonného úroku z prodlení ve výši 12,75 % ročně z částky 651,40 Kč od 23. 7. 2024 do zaplacení, se žaloba zamítá.III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.Odůvodnění1. Žalobkyně se u zdejšího soudu proti žalované zaplacení částky 57 296,40 Kč s příslušenstvím z titulu úvěru, poskytnutého žalobkyní žalované formou smlouvy o spotřebitelském úvěru jiného než na bydlení ze dne 22. 2. 2024. Žalobkyně se zavázala poskytnout žalované úvěr až do výše 80 000 Kč s možností postupného čerpání. Žalovaná úvěr vyčerpala ve výši 28 000 Kč, ale žalobkyni ho nesplatila. Pohledávka za žalovanou je tvořena jistotou ve výši 27 890,50 Kč, smluvním úrokem 28 754,50 Kč, poplatkem za vyplacení tranši úvěru ve výši 526,66 Kč, poplatkem za službu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, “ ve výši 98,82 Kč, poplatkem za službu „, Anonymizováno, , Anonymizováno, , Anonymizováno, “ ve výši 25,92 Kč. Dále žalobkyně po žalované nárokuje poplatek za vytvoření tranší úvěru ve výši 1,99% z vyplacené tranše a smluvní úrok ve výši 0,87% denně z nesplacené jistiny.2. Žalovaná se k jednání bez omluvy nedostavila, ačkoliv měla doručení řádně vykázáno. Soud proto postupoval podle § 101 odst. 3 o. s. ř. a jednal v její nepřítomnosti.3. Z předložené smlouvy o úvěru ze dne 22. 2. 2024 a Všeobecných smluvních podmínek bylo zjištěno, že žalobkyně poskytla žalované úvěr s možností čerpat až do výše až 80 000 Kč s postupným čerpáním, žalovaný vyčerpala 28 000 Kč. Úvěr byl splatný do 28. 6. 2025 s úrokem ve výši 0,866% denně (což v přepočtu znamená, že se jedná o úrok ve výši 316,09 % ročně). Smlouva byla uzavřena v elektronické podobě tak, že žalovaná se nejprve elektronicky registrovala jako zájemkyně o úvěr vyplněním formuláře na internetových stránkách , Anonymizováno, ., Anonymizováno, ., Anonymizováno, . V rámci toho vyplnila své identifikační údaje. Pod takto získanou elektronickou identitou pak elektronicky (kliknutím) vybrala požadovanou částku a vyjádřila i souhlas se smluvními podmínkami na předem připraveném předtisku smlouvy a obchodních podmínek. Z předložených dokumentů to samo o sobě nevyplývá, nicméně výplata finančních prostředků žalované byla prokázána bankovním výpisem žalobkyně. Tím byla potvrzena totožnost osoby, která registraci provedla, jakož i skutečnost, že podle sjednaných podmínek převzala půjčenou částku, jinak by totiž žalobkyně neměla důvod konkrétní osobě peníze zasílat a žalovaná neměla důvod peníze přebírat. Je tedy zřejmé, že důvodem plnění byl v dokumentaci popsaný úvěr.4. Žalovaná se kromě jistiny úvěru zavázala zaplatit poplatky, jak shora žalobkyně uvádí. Pro případ prodlení s vrácením úvěru se žalovaná zavázala zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně.5. Žalovaný netvrdila a ani jinak v řízení nevyšlo najevo, že by podle uzavřené smlouvy úvěr žalobkyni vrátila, soud proto vycházel z toho, že úvěr (v celém rozsahu) zaplacen nebyl.6. Podle § 2395 občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. (dále jen o. z.) se úvěrující smlouvou o úvěru zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.7. Podle § 2398 odst. 1 o. z. poskytne úvěrující úvěrovanému peněžní prostředky na jeho žádost v době určené v žádosti; neurčí-li úvěrovaný dobu plnění v žádosti, poskytne je úvěrující bez zbytečného odkladu.8. Podle § 2399 odst. 1 o. z. vrátí úvěrovaný úvěrujícímu poskytnuté peněžní prostředky v dohodnuté době, jinak do měsíce ode den, kdy byl o vrácení požádán.9. Smlouva o úvěru ke své platnosti nevyžaduje písemnou formu právního jednání, lze ji tedy uzavřít v libovolné formě (§ 559 o. z.). Proto se soud nezabýval tím, zda smlouva byla uzavřena elektronicky v písemné formě alespoň v souladu s § 562 o. z. Patrně nebyla, neboť ani podle tvrzení žalobkyně nebyly využity žádné elektronické služby důvěryhodné identifikace a autentizace žalovaného. Z předložených dokumentů také nevyplývá, že by k danému právnímu jednání došlo v elektronickém systému, v němž jsou záznamy prováděny systematicky a posloupně a jsou chráněny proti změnám. Z hlediska § 561 o. z. je také zřejmé, že smlouva nebyla žalovanou elektronicky podepsána uznávaným či jen zaručeným elektronickým podpisem.10. V daném případě nicméně není pochyb o tom, komu a za jakých podmínek byly finanční prostředky zapůjčeny, finanční prostředky převzala žalovaná, nedostatek písemné formy není relevantní.11. Protože žalovaná úvěr ve sjednané lhůtě nevrátila, shledal soud žalobu co do nesplacené jistiny úvěru ve výši 27 890,50 Kč po právu a uložil žalované povinnost dlužnou částku zaplatit.12. Dále soud žalované uložil povinnost zaplatit zákonný úrok z prodlení podle § 1968 a § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. Tento nárok vyplývá ze zákona a prováděcího předpisu.13. Podle § 2048 o. z. ujednají-li strany pro případ porušení smluvené povinnosti smluvní pokutu v určité výši nebo způsob, jak se výše smluvní pokuty určí, může věřitel požadovat smluvní pokutu bez zřetele k tomu, zda mu porušením utvrzené povinnosti vznikla škoda. Smluvní pokuta může být ujednána i v jiném plnění než peněžitém.14. Protože smluvní pokuta byla sjednána v souladu s § 122 zákona číslo 257/2016 Sb. o spotřebitelském úvěru a je požadována v zákonné výši, vyhověl soud návrhu i co do částky 2 889,72 Kč, představující smluvní pokutu. Ve zbytku ale soud žalobu zamítl.15. Smlouva byla uzavřena úvěrujícím jako podnikatelem a úvěrovanou jako spotřebitelkou (§ 420 a § 1810 a násl. o. z.), s ohledem na formulářový typ smlouvy a připojené obchodní podmínky je zjevné, že se jedná o smlouvu adhezní ve smyslu 1798 o. z., u níž neměla žalovaná jako úvěrovaná možnost jednat o konkrétních parametrech smlouvy či obchodních podmínek.16. V první řadě je třeba přihlížet k přirozenoprávním principům upraveným v § 1 až 8 o. z. Je třeba chránit dobré mravy a veřejný pořádek a neposkytovat ochranu zjevně nemravnému a nepoctivému jednání, a to i v případech, kdy se této ochrany výslovně dotčená osoba nedovolává (§ 547 o. z.).17. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.18. Naproti tomu podle § 580 o. z. je neplatné právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje. Podle § 586 o. z. je-li neplatnost právního jednání stanovena na ochranu zájmu určité osoby, může vznést námitku neplatnosti jen tato osoba. Nenamítne-li oprávněná osoba neplatnost právního jednání, považuje se právní jednání za platné.19. Podle § 1800 odst. 2 o. z. obsahuje-li smlouva uzavřená adhezním způsobem doložku, která je pro slabší stranu zvláště nevýhodná, aniž je pro to rozumný důvod, zejména odchyluje-li se smlouva závažně a bez zvláštního důvodu od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je doložka neplatná. Vyžaduje-li to spravedlivé uspořádání práv a povinností stran, soud rozhodne obdobně podle § 577.20. Podle § 577 o. z. je-li důvod neplatnosti jen v nezákonném určení množstevního, časového, územního nebo jiného rozsahu, soud rozsah změní tak, aby odpovídal spravedlivému uspořádání práv a povinností stran; návrhy stran přitom vázán není, ale uváží, zda by strana k právnímu jednání vůbec přistoupila, rozpoznala-li by neplatnost včas.21. Podle nového občanského zákoníku je ingerence soudu do soukromoprávních ujednání stran striktně vázána na míru, v jaké jsou chráněné zájmy (dobré mravy, účel zákona a veřejný pořádek) ujednáním stran dotčeny. Je-li porušení uvedených zájmů „zjevné“, jde o neplatnost absolutní a soud je povinen zakročit z úřední povinnosti podle § 588 o. z., tedy i bez námitky (návrhu) poškozené strany ve smyslu § 580 a 586 o. z., resp. § 2051 o. z. V případě adhezních smluv se stejným způsobem posoudí všechny „zvláště nevýhodné doložky“.22. Ze stejných principů vychází při ochraně spotřebitele i judikatura Soudního dvora EU. České právo je v tomto směru částečně transponovanou směrnicí č. 93/13/EHS. Základní povinností členského státu EU je zamezit zneužívajícím klauzulím, tyto nejsou pro spotřebitele závazné. Tento postulát směřuje i k národním soudům a k jejich povinnosti volit v rámci národního práva eurokonformní výklad tak, aby uvedeného účelu bylo dosaženo – viz např. rozhodnutí ve věci Radlinger (C-377/14), nebo Pohotovosť (C-76/10).23. Ve věci Banco Espaňol (C-618/10) Soudní dvůr uzavřel, že uvedená směrnice brání takové právní úpravě členského státu, která neumožňuje soudu, aby bez námitky podané spotřebitelem posoudil z úřední povinnosti v jakémkoli stadiu řízení zneužívající charakter klauzule o úrocích z prodlení