217 C 9/2025-38 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 21 000 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že mezi účastníky byla dne 29. 5. 2024 uzavřena smlouva o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě které žalobkyně poskytla žalovanému úvěr ve výši 20 000 Kč, který se žalovaný zavázal zaplatit v měsíčních splátkách po 4 000 Kč. Protože žalovaný řádně úvěr neplatil, byl úvěr zesplatněn ke dni 4. 1. 2025. Za upomínání žalobkyně nárokuje po žalovaném náklady na upomínání ve výši 1 000 Kč. Žalovaný nic nezaplatil ani k předžalobní upomínce právního zástupce žalobkyně.2. Ve věci nebyl vydán platební rozkaz.3. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil, ač byl soudem vyzván.4. Dne 11. března 2025 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila a žalovaný se bez omluvy nedostavil, ač mu bylo předvolání řádně doručeno.5. Soud v řízení rozhodl na základě níže uvedených důkazů.:6. Výpisem z obchodního rejstříku byla prokázána právní osobnost žalobkyně.7. Z formuláře nazvaného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele bylo prokázáno, že žalobkyně posuzovala před poskytnutím úvěru tyto informace o příjmech a výdajích žalovaného: příjem ze zaměstnání ve výši 21 835 Kč, náklady bydlení ve výši 3 000 Kč, pravidelné finanční závazky, sázky, jednorázové závazky ve výši 0, splátka poskytovaného úvěru žalobkyni ve výši 4 000 Kč, k charakteru bydlení, počtu členů domácnosti, dalším životním nákladům se z formuláře nepodává žádné sdělení. Potvrzením o provedené platbě a ze smlouvy o poskytnutí spotřebitelského úvěru č., hodnota, bylo prokázáno, že žalobkyně na účet žalovaného (když totožnost účtu byla ověřena verifikační platbou) z titulu smlouvy o úvěru zaslala dne 29. 5. 2024 částku 20 000 Kč. Žalovaný se zavázal úvěr splatit spolu s úrokem ve výši 240 % ročně v pravidelných 12 měsíčních splátkách, kdy s poslední splátkou úroku je splatná i celá jistina. Dále pro případ prodlení se zaplacením se žalovaný zavázal zaplatit poplatek za emailovou upomínku ve výši 500 Kč za jednu a smluvní pokutu ve výši 0,1 % denně. Z emailových upomínek bylo doloženo, že žalobkyně upomenula žalovaného o zaplacení dlužných splátek úroku. Z předžalobní upomínky ve spojení s poštovním podacím archem bylo doloženo, že žalobkyně vyzvala žalovaného k zaplacení dluhu do 4.1. 2025, upomínkou danou k poštovní přepravě dne 21. 12. 2024, jak prokazuje podací lístek.8. Žalovaný v řízení ani netvrdil, že by žalobkyni cokoliv zaplatil.9. Při ústním jednání dne 11. 3. 2025 měl soud v úmyslu žalobkyni po kvalifikovaném poučení dle § 118 a) odst. 1,3 o.s.ř. vyzvat k doplnění tvrzení a prokázání, toho, zda a jak žalobkyně ověřovala získané údaje o pravidelném příjmu a výdajích žalovaného, když na výdajové stránce uváděná částka 3 000 Kč je zcela mimo realitu nákladů bydlení a pokrytí základních životních potřeb žalovaného v regionu Kladenska v roce 2024. Z formuláře se vůbec nepodává, jakého charakteru je bydlení žalovaného, zda žije v nájmu, či ve vlastním bydlení, zda s někým sdílí společnou domácnost. Žalobkyně se však ústního jednání neúčastnila.10. Podle § 86 odst. 1. zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zsu“) poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Podle odst. 2 poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoliv pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy. Podle § 87 odst. 1 zsu poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. K neplatnosti soud přihlédne i bez návrhu. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem. Podle § 75 zsu poskytovatel a zprostředkovatel je povinen provozovat svou činnost s odbornou péčí. Podle § 2 odst. 1 písm. b) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, ve znění pozdějších předpisů, odbornou péčí se rozumí úroveň zvláštních dovedností a péče, kterou lze od podnikatele ve vztahu ke spotřebiteli rozumně očekávat a která odpovídá poctivým obchodním praktikám nebo obecním zásadám dobré víry v oblasti jeho činnosti.11. Podle § 2991 odst. 1,2 občanského zákoníku, kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám. Podle ust. § 2993 občanského zákoníku, plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Plnily-li obě strany, může každá ze stran požadovat, aby jí druhá strana vydala, co získala; právo druhé strany namítnout vzájemné plnění tím není dotčeno. To platí i v případě, byl-li závazek zrušen.12. Z důvodové zprávy k zákonu č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen také „zsu“) je zřejmé, že zákon je transpozicí směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS. Z důvodové zprávy k § 86 zsu se podává, že poskytovatel je povinen posoudit úvěruschopnost spotřebitele s odbornou péčí. Posouzení úvěruschopnosti přitom směřuje ke schopnosti spotřebitele pravidelně sjednaný spotřebitelský úvěr splácet, a to s důrazem na příjmy a výdaje spotřebitele. Při získání relevantních informací za účelem posouzení úvěruschopnosti spotřebitele věřitel vychází především z informací dodaných spotřebitelem a další informace získává při respektování principu přiměřenosti nejvýše v rozsahu nezbytně nutném pro splnění této své povinnosti při maximálním respektování spotřebitelových práv na ochranu jeho osobních údajů. Stanoví se najisto, že věřitel smí poskytnout spotřebiteli spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet. Jedná se o posílení principu zodpovědného úvěrování a posílení ochrany spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoli s cílem jejich splacení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem…13. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky z 25. 7. 2018 sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 odborná péče věřitele při posouzení platební schopnosti spotřebitele vyžaduje, aby věřitel při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr nevyšel pouze z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech, na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázi dlužníků. Dle Nejvyššího soudu již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1. zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou např. státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. To ostatně dle Nejvyššího soudu ve svém rozhodnutí dovodil také Nejvyšší Správní soud v rozhodnutí sp. zn. 1 As 30/2015 ze dne 1.4.2015. V nálezu Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. US 4129/18 ze dne 26.2.2019, na který také žalobkyně odkazuje, se Ústavní soud taktéž zabýval splněním povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele dané ustanovením § 9 odst. 1. zákona č. 145/2010 a obiter dictum mimo jiné uvedl, že stávající účinná právní úprava zakotvená v § 86 zákona č. 257/2006 Sb., o spo