228 C 16/2025-56 — Okresní soud v Kladně

1. Žalobkyně se u zdejšího soudu domáhala po žalované zaplacení shora uvedené částky ve výši 22 641,04 Kč s odůvodněním, že mezi právním předchůdcem žalobkyně společností , právnická osoba, a žalovaným, byla uzavřena smlouva o úvěru, na základě které žalovaný čerpal úvěr ve výši 20 000 Kč, přičemž se zavázal vrátit tuto jistinu spolu se smluvním úrokem z prodlení ve výši 2 641 Kč. Uvedené měl vrátit nejpozději dne 9. 12. 2024, což nesplnil. Pro případ, že by soud neuznal nárok žalobce na zaplacení částky z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru, žádá žalobkyně dlužnou částku jako bezdůvodné obohacení.2. Žalovaný se ve věci samé nevyjádřil.3. Dne 27. srpna 2025 bylo ve věci podle § 101 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) jednáno v nepřítomnosti účastníků, když žalobkyně se omluvila prostřednictvím svého právního zástupce, žalovaný se bez omluvy nedostavil.4. Dne 8. 1. 2024 byla právní předchůdkyní žalobkyně společností , právnická osoba, vypracována smlouva o úvěru splatném ve splátkách č. , hodnota, . Dle té měl být žalovanému poskytnut úvěr ve výši 20 000 Kč, k tomu byla sjednána zápůjční úroková sazba 115,46 %, celkem měl vrátit ve splátkách po 2881,09 do 8. 1. 2025 na jistině a úrocích částku 34 573,08 Kč. Smlouva neobsahuje vlastnoruční podpis žalovaného a ani podpis elektronický (smlouva měla být uzavřena prostřednictvím internetové stránky předchůdkyně). Dne 8. 1. 2024 právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila částku ve výši 20 000 Kč na účet žalovaného (viz potvrzení o provedení transakce a zpráva , právnická osoba, .). Z listiny označené Předžalobní výzva k okamžité úhradě dluhu vystavené právní předchůdkyní žalobkyně bylo zjištěno, že po zneplatnění celého úvěru a ke dni 9. 12. 2024 činila dlužná jistina 5 896,92 Kč a dlužný smluvní úrok 2 641,04. Smlouvou o postoupení pohledávek, ve znění dodatku z 12. 12. 2024, byla pohledávka za žalovaným postoupena na žalobkyni a žalovanému byla tato skutečnost oznámena společně se zasláním výzvy k plnění ze dne 18. 1. 2025, odeslané téhož dne (viz smlouva o postoupení pohledávek vč. seznamu postoupených pohledávek – zde uvedena částka 22 641,04 Kč, oznámení o postoupení pohledávek a podací lístek). Jak v textu oznámení o postoupení pohledávky, tak i ve výzvě k úhradě před podáním žaloby, je dlužná částka specifikovaná jako neuhrazené jistina, poplatky, penále a úrok, vyčíslena na 14 987,95 Kč.5. Žalobkyně se na jednání ve věci nedostavila a připravila se tak o možnost poučení o povinnosti označit důkazy k prokázání svých tvrzení, zejména o uzavření smlouvy právě s žalovaným a k doložení aktuální výše dluhu. Jak plyne z ustálené judikatury, poučení podle § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.”) je poskytováno zásadně při jednání, přičemž lze po účastníkovi spravedlivě žádat, aby se takového jednání účastnil nebo aby v opačném případě nesl procesní následky své neúčasti. Soud není povinen poučení podle § 118a o. s. ř. sdělovat účastníkovi jinak či odročovat kvůli tomuto jednání (viz rozsudek NS ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3665/2009).6. Soud posoudil věc po právní stránce následujícím způsobem. Na danou věc aplikoval zák. č. 89/2012 Sb. občanský zákoník (dále jen „o. z.“) ve znění k datu právního jednání.7. Podle § 2991 odst. 1,2 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil. Bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.8. Podle § 1970 o. z. po dlužníkovi, který je v prodlení se splácením peněžitého dluhu, může věřitel, který řádně splnil své smluvní a zákonné povinnosti, požadovat zaplacení úroku z prodlení, ledaže dlužník není za prodlení odpovědný. Výši úroku z prodlení stanoví vláda nařízením (č. 351/2013 Sb.); neujednají-li strany výši úroku z prodlení, považuje se za ujednanou výše takto stanovená.9. Z hlediska právního hodnocení má soud za to, že zjištěný skutkový stav nelze právně zhodnotit ve smyslu uzavření jakékoli dohody mezi právní předchůdkyní žalobkyně a žalovaným, ať už v písemné, ústní či konkludentní podobě. Ve vztahu k písemně uzavřené smlouvě je zřejmé, že takovou smlouvu lze písemně uzavřít také prostřednictvím elektronických prostředků. I v případě elektronického uzavření smlouvy je ovšem podstatnou náležitostí právního jednání elektronický podpis jednající osoby. Elektronický podpis může být i tzv. prostý, ovšem z hlediska důkazní síly je tento podpis velmi slabý, neboť nezaručuje ani obsah podepsané listiny, ani identitu podepisující osoby. Tedy neprokazuje tvrzený obsah smlouvy, na kterém se strany údajně měly dohodnout, ani osobu jednajícího. Z pohledu praxe je zřejmé, že tímto způsobem může za žalovaného uzavřít smlouvu kdokoli, neboť stačí mít pouze přístup k bankovnímu účtu žalovaného. Nadto nebylo v řízení prokázáno, že soudu předložená smlouva byla uzavřena a podepsána právě v daném znění, když z elektronického dokumentu neplyne žádné zabezpečení proti pozdějším změnám. Dostatečnou míru věrohodnosti těchto vlastností poskytuje pouze kvalifikovaný elektronický podpis, všechny ostatní elektronické podpisy (včetně tzv. „prostého“) tyto záruky neposkytují a je třeba v řízení výše uvedené skutečnosti prokázat dalšími věrohodnými důkazy, které žalobkyně neoznačila ani soudu nepředložila. Písemná forma v řízení tak prokázána nebyla. Ve vztahu k jiné formě dohody dle soudu žalobkyně taktéž neunesla břemeno důkazní, neboť případná ústní či konkludentní dohoda mezi stranami je opřena o shodné důkazy, které dle soudu daná tvrzení neprokazují. Osobní podpis jednající osoby je historicky i právně etablovaný prostředek právního jednání, který je do určité míry originální a lze jej porovnávat či zkoumat, zatímco elektronická komunikace se naopak vyznačuje neosobní datovou stopou, u které je třeba o to více dbát na důvěryhodnost a průkaznost.10. Na druhou stranu bylo v řízení zjištěno, že právní předchůdkyně žalobkyně odeslala žalovanému na účet v jeho vlastnictví částku ve výši 20 000 Kč, přičemž za stavu, kdy nebyl zjištěn žádný právní důvod této transakce a žalovaný v řízení neuplatnil ani žádnou obranu, by žalobkyně podle § 2991 o. z. měla právo na vrácení těchto prostředků. Ve spotřebitelských vztazích je třeba postupovat vždy ve prospěch slabší strany, navíc ani žalobkyně by neměla těžit z protiprávního stavu, který svou činnosti (nebo spíše nečinností) vyvolala spoléhajíc na to, že druhá strana nebude hájit svá práva (§ 6 o. z.). Ačkoliv žalobkyně uváděla, že žalovaný na úhradu dluhu neuhradil ničeho, z předložených listinných důkazů vyplynul opak. V oznámení o postoupení pohledávky a výzvě k úhradu dluhu je uvedena celková výše dlužných částek (tedy nejen jistina) pouze 15 987,95 Kč. Je tedy zřejmé, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně musel něco uhradit. S ohledem na nečinnost žalobkyně soud při úvahách o tom, kolik mohl žalovaný na účet právní předchůdkyně uhradit, vycházel z předžalobní výzvy vyhotovené právní předchůdkyní žalobkyně ze dne 9. 12. 2024, z níž se podává, že po zesplatnění ke dni 9. 12. 2024 zbývalo žalovanému doplatit na jistině a smluvním úroku již jen 8 537,96. Aby se mohl dostat na takovou částku, když počáteční výše jistiny a smluvních úroků činila 34 573,08 Kč, musel by v mezidobí uhradit částku v celkové výši 26 035,12 Kč. Na základě předložených listinných důkazů tak soud uzavřel, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil minimálně tuto částku. Jak již bylo shora uvedeno, soud žalobu a nároky žalobkyně vyhodnotil jako důvodné pouze stran požadavku na vydání bezdůvodné obohacení ve výši 20 000 Kč. Vzhledem k tomu, že žalovaný právní předchůdkyni žalobkyně uhradil více, a v podstatě tak dluh přeplatil, byl soud nucen žalobu v plném rozsahu zamítnout.11. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. S ohledem na to, že ve věci byl zcela úspěšný žalovaný, kterému prokazatelně žádné náklady nevznikly, rozhodl soud tak, že náhradu nákladů řízené nepřiznal žádnému z účastníků.