4 C 137/2024-85 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se domáhala po žalovaném zaplacení částky 456 288,42 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnila tím, že s právní předchůdkyní žalobkyně žalovaný uzavřel smlouvu dne 6.12.2021, na jejímž základě poskytla žalovanému právní předchůdkyně žalobkyně – , právnická osoba, ., dříve , Anonymizováno, žalovanému částku 500 000 Kč. Před uzavřením smlouvy právní předchůdkyně žalobkyně zjišťovala majetkovou situaci žalovaného, a to prostřednictvím údajů, které jí poskytl, veřejných registrů. Na základě těchto údajů vytvořila skóring, kde zohlednila uvedený příjem žalovaného 50 000 Kč a jeho výdaje 17 522 Kč. Žalovaný se zavázal platit poskytnutou částku v 84 splátkách po 9 285 Kč. Úrok z poskytnuté částky byl sjednán ve výši 10,9% ročně. Jelikož žalovaný neplatil splátky řádně a včas, právní předchůdkyně žalobkyně úvěr zesplatnila ke dni 11.8.2023 a žádala po žalovaném zaplacení celé částky. Pohledávka byla následně postoupena na žalobkyni dne 30.11.2023. Žalovaný dlužnou částku neuhradil ani po zaslání předžalobní výzvy.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Na základě provedených důkazů soud ve věci dospěl k následujícímu skutkovému stavu. Dne 6.12.2021 uzavřel žalovaný s , Anonymizováno, smlouvu, na jejímž základě mu byla poskytnuta částka 500 000 Kč. Na základě této smlouvy poskytla , Anonymizováno, částku 500 000 Kč a žalovaný se zavázal ji vrátit společně s úrokem ve výši 10,9% ročně ve splátkách po 9 285 Kč ( návrh smlouvy a akceptace smlouvy ze dne 3.12.2021 a 6.12.2021 ). Součástí smlouvy byly i všeobecné obchodní podmínky, produktové podmínky a sazebník poplatků. Z protokolu o ověření úvěruschopnosti klienta a informací v žádosti o spotřebitelský úvěr soud zjistil, že s ohledem na to, že dne 3.12.2021 zažádal , Jméno žalovaného, o poskytnutí úvěru ve výši 500 000 Kč, kdy uvedl a právní předchůdkyně žalobkyně počítala, že má příjem 50 000 Kč z podnikatelské činnosti, výdaje 7 615 Kč na splátky jiných závazků, výdaje na bydlení 4 047 Kč včetně hypotéky, výdaje na živobytí ve 3 860 Kč, ostatní výdaje ve výši 2 000 Kč. Z výpisu BRKI soud zjistil, že žalovaný měl nesplacený osobní úvěr ve výši 90 655 Kč, kdy splátka činila 7 615 Kč. Dále soud z výpisu zjistil, že žalovaný žádal o úvěr ve výši 250 000 Kč, ale byl třikrát odvolán. Z výpisu z účtu č. , č. účtu, soud zjistil, že dne 6.12.2021 poskytla , Anonymizováno, žalovanému částku 500 000 Kč. V souladu s bodem 7.1 a 7.2 všeobecných obchodních podmínek právní předchůdkyně žalobkyně s účinností ke dni 11.8.2023 zesplatnila pohledávku žalovaného ( dopis o zesplatnění s dokladem o odeslání ). Ze smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 30.11.2023 soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na žalobkyni s účinností od 1.12.2023. Z předžalobní výzvy soud zjistil, že žalovaný byl vyzván k úhradě dlužných částek do 12.3.2024. Z transakční historie a sdělení žalobkyně vyplynulo, že žalovaný uhradil částku 113 924,81 Kč.4. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.5. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.6. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.7. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.8. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.9. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.10. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.11. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.12. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.13. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.14. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně konformním právním řádu jako významovém celku; povinnost soudů nalézat právo neznamená pouze vyhledávat přímé a výslovné pokyny v zákonném textu, ale též povinnost zjišťovat a formulovat, co je konkrétním právem i tam, kde jde o interpretaci abstraktních norem a ústavních zásad (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 21/96, Sb.n.u. sv. 7, str. 87, Pl. ÚS 19/98, Sb.n.u. sv. 13, str. 131, Pl. ÚS 3/06, I. ÚS 50/03, IV. ÚS 611/05, dostupné na www.usoud.cz). Jinými slovy řečeno, soudy musí při své činnosti postupovat tak, aby interpretační a aplikační právní problémy řešily s maximální mírou racionality. Jestliže interpretace právní normy za použití jazykové metody výkladu vede k nerozumným výsledkům, zakládajícím neodůvodněnou nerovnost mezi subjekty, je na místě použít další výkladové metody, jako je metoda výkladu systematického, logického, teleologického či historického, kte