4 C 210/2024-132 — Okresní soud v Kutné Hoře

1. Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 34 490,09 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o půjčce ze dne 7.7.2021 č. , hodnota, , na jejímž základě právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, .. poskytla žalovanému částku 50 000 Kč s tím, že žalovaný se zavázal částku splácet ve splátkách po 1 185 kč měsíčně s úrokem 11,9% ročně a měsíčním poplatkem za pojištění ve výši 75 Kč. Jelikož žalovaný porušil podmínky splácení úvěru, došlo k zesplatnění úvěru. Následně došlo k fúzi mezi , právnická osoba, . a , právnická osoba, .. Následně , právnická osoba, . uzavřela s , Anonymizováno, smlouvu o postoupení pohledávek a následně , Anonymizováno, a žalobkyní druhou smlouvu o postoupení pohledávek ze dne 5.3.2024. Právní předchůdkyně žalobkyně před uzavřením smlouvy zkoumala příjmy a výdaje žalovaného tak, že zkontroloval bankovních a nebankovních registrů a veřejných rejstříků – exekuce, insolvence. Źalobkyně doplnila, že žalovaný ve dnech 14.6.2024 a 15.7.2024 zaplatil 2 200 Kč.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil.3. Soud se v prvé řadě zabýval otázkou své mezinárodní příslušnosti za situace, kdy žalovaný je subjektem cizího práva, když tato skutečnost zakládá cizí prvek ve smyslu nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) číslo 1215/2012 (dále jen „nařízení Brusel I bis“), a dospěl k závěru, že zdejší soud je s ohledem na úpravu obsaženou v čl. 18 odst. 2 nařízení Brusel I bis mezinárodně příslušným ve věci rozhodnout, když žalovaný má trvalý pobyt na území České republiky.4. Soud z provedených důkazů zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyně , právnická osoba, . uzavřela s žalovaným smlouvu č. , hodnota, dne 7.7.2021 ( na základě návrhu a následné akceptace, formuláře pro standartní informace o spotřebitelském úvěru, rámcové smlouvy o poskytování bankovních, platebních a investičních služeb ), na jejímž základě měla poskytnout žalovanému částku 50 000 Kč, kterou měl žalovaný splácet po 1 185 Kč měsíčně s úrokovou sazbou 11,9% ročně. Součástí smlouvy byly obchodní podmínky , právnická osoba, . a sazebník. V žádosti žalovaný uvedl, že je rozvedený, bydlí v pronájmu, má středoškolské vzdělání, je zaměstnaný s čistým příjmem 38 500 Kč, výdaje na bydlení uvedl 12 000 kč, na živobytí 5 000 Kč. Splátky u jiných poskytovatelů uvedl 4 056 Kč. Z výpisu BRKI soud zjistil, že žalovaný měl závazek se splátkou 4 056 kč měsíčně a kontokorentní úvěr ve výši 5 000 Kč. Z výpisu z účtu žalovaného od 2.7.2021 do 31.7.2021 soud zjistil, že dne 7.7.2021 byla připsána částka 50 000 Kč na účet žalovaného. Z výpisu z účtu za období od 12.11.2022 do roku 2023 soud zjistil, jak bylo žalovaným spláceno. Dne 9.7.2021 byla přisána částka 260 000 Kč a dne 12.7.2021 bylo odesláno z účtu žalovaného 270 000 Kč jako refinancování do jiné banky. Z dokladu totožnosti žalovaného soud zjistil, že byla právní předchůdkyní žalobkyně učiněna kopie takového dokladu. Z obchodního rejstříku soud zjistil, že došlo k fúzi , právnická osoba, . a , právnická osoba, . ke dni 14.9.2021. Žalovaný byl dne 15.12.2023 výzvy k zaplacení celého úvěru ve výši 36 184,82 Kč. Z přehledu plateb soud zjistil, že žalovaný uhradil celkem 28 005,04 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek mezi , právnická osoba, . a , Anonymizováno, s přílohou seznamu pohledávek soud zjistil, že pohledávka za žalovaným byla postoupena na , Anonymizováno, Dopisem ze dne 12.3.2024 byl žalovaný vyrozuměn o postoupení pohledávky na, Anonymizováno, , Anonymizováno, Ze smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 5.3.2024 soud zjistil, že pohledávky za žalovaným byla z , Anonymizováno, postoupena na , Jméno žalobkyně, . a seznamu postoupených pohledávek, o čemž byl žalovaný dopisem ze dne 15.4.2024 vyrozuměn. Z výzvy k úhradě dluhu ze dne 15.4.2024 soud zjistil, že žalovaný byl žalobkyní vyzván k zaplacení dlužné částky5. Podle § 2395 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), smlouvou o úvěru se úvěrující zavazuje, že úvěrovanému poskytne na jeho požádání a v jeho prospěch peněžní prostředky do určité částky, a úvěrovaný se zavazuje poskytnuté peněžní prostředky vrátit a zaplatit úroky.6. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.7. Podle § 86 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění do 23. 4. 2020 (dále jen „zákon č. 257/2016 Sb.“), poskytovatel před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru nebo změnou závazku z takové smlouvy spočívající ve významném navýšení celkové výše spotřebitelského úvěru posoudí úvěruschopnost spotřebitele na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Poskytovatel poskytne spotřebitelský úvěr jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet.8. Podle § 86 odst. 2 zákona č. 257/2016 Sb. poskytovatel při posouzení úvěruschopnosti spotřebitele posuzuje zejména schopnost spotřebitele splácet sjednané pravidelné splátky spotřebitelského úvěru, a to na základě porovnání příjmů a výdajů spotřebitele a způsobu plnění dosavadních dluhů. Hodnotu majetku přitom zohledňuje tehdy, jestliže ze smlouvy o spotřebitelském úvěru vyplývá, že spotřebitelský úvěr má být částečně nebo úplně splacen výnosem z prodeje majetku spotřebitele, nikoli pravidelnými splátkami, nebo jestliže z finanční situace spotřebitele vyplývá, že bude schopen splácet spotřebitelský úvěr bez ohledu na své příjmy.9. Podle § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. poskytne-li poskytovatel spotřebiteli spotřebitelský úvěr v rozporu s § 86 odst. 1 větou druhou, je smlouva neplatná. Spotřebitel může uplatnit námitku neplatnosti v tříleté promlčecí lhůtě běžící ode dne uzavření smlouvy. Spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem.10. Podle § 2991 odst. 1 o. z. kdo se na úkor jiného bez spravedlivého důvodu obohatí, musí ochuzenému vydat, oč se obohatil.11. Podle § 2991 odst. 2 o. z. bezdůvodně se obohatí zvláště ten, kdo získá majetkový prospěch plněním bez právního důvodu, plněním z právního důvodu, který odpadl, protiprávním užitím cizí hodnoty nebo tím, že za něho bylo plněno, co měl po právu plnit sám.12. Předmětnou smlouvu soud posuzoval dle ustanovení o. z. jako smlouvu o úvěru. Zároveň se však jedná o spotřebitelský úvěr ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb.13. Soud se v prvé řadě zabýval tím, zda porušení povinnosti věřitele podle § 86 odst. 1 a 2 zákona č. 257/2016 Sb. spočívající v nedostatečném zkoumání úvěruschopnost dlužníka vede k relativní neplatnosti právního jednání, které se podle § 586 odst. 1 o. z. může dovolat pouze osoba, pro jejíž ochranu zájmu je tato neplatnost stanovena, anebo k absolutní neplatnosti právního jednání, ke které soud přihlíží podle § 588 o. z. bez návrhu.14. Povinnost věřitele poskytující spotřebitelský úvěr posuzovat s odbornou péčí úvěruschopnost spotřebitele byla stanovena již v předchozí právní úpravě v § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 30. 11. 2016. Tento postup zahrnoval povinnost věřitele ověřit podstatné informace poskytnuté spotřebitelem svědčící o jeho schopnosti splácet sjednaný úvěr (k tomu srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2007, sp. zn. 32 Odo 1726/2006, ze dne 22. 4. 2009, sp. zn. 32 Cdo 241/2009, rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 9. 2009, č. j. 1 Afs 94/2009 – 56). Věřitel tak byl povinen náležitě aktivně zjišťovat schopnost spotřebitele splácet úvěr a požadovat doklady k jeho tvrzení, nikoliv se spokojit pouze s jeho ničím nedoloženými prohlášeními. Rozhodovací praxe se přitom ustálila na závěru, že nesplnění této povinnosti věřitele podle předchozí právní úpravy vedla k absolutní neplatnosti právního jednání (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018), a to přestože tento následek § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 výslovně nestanovil.15. Soud si je vědom, že s účinností nové právní úpravy § 87 odst. 1 zákona č. 257/2016 Sb. a podle jeho striktně jazykového výkladu by se na první pohled mohlo dospět k závěru, že došlo ke změně v následku porušení této povinnosti (z absolutní neplatnosti právního jednání na relativní neplatnosti právního jednání). V tomto ohledu je ovšem namístě podotknout, že obecné soudy jsou vázány smyslem a účelem zákona, tj. jeho teleologickým výkladem. Ústavní soud totiž v usnesení pléna ze dne 3. 4. 2007, sp. zn. Pl. ÚS 92/06 stanovil, že „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, pokud to vyžaduje účel zákona, historie jeho vzniku, systematická souvislost nebo některý z principů, jež mají svůj základ v ústavně