27 C 420/2022-65 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 1. 11. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 29. 8. 2022, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobkyně ze dne 2. 6. 2021, jímž se žalobkyně domáhala zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobkyně s účastníkem jako se spotřebitelem uzavřela smlouvu, na jejímž základě účastníkovi poskytovala připojení k síti internet a související služby (smlouva [číslo] uzavřená dne 16. 10. 2017; dále jen jako„ Smlouva“). Účastník ale nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby, a žalobkyně proto přistoupila k jednostrannému ukončení smlouvy. Jelikož takto Smlouva byla ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhala se žalobkyně u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také úhrady za předčasné ukončení smlouvy ve smyslu ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů, v částce 439 s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Žalobkyně uplatnila úhradu za předčasné ukončení smlouvy podle písm. f) Smlouvy, ve kterém je uvedeno:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Týmž návrhem se žalobkyně domáhala také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikační úřad, odbor pro severomoravskou oblast rozhodnutím ze 31. 5. 2021, [číslo jednací]. vyř. - MaJ, rozhodl o nadepsaném návrhu žalobkyně tak, že v části, kde se žalobkyně domáhala úhrady za předčasné ukončení smlouvy návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnila žalobkyně dne rozklad ze dne 2. 6. 2021, kterým se domáhala zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy dle písm. f) smlouvy je neurčitým ujednáním, neboť není jednoznačně stanoveno, za jaké konkrétní období (resp. není znám počátek účtování) se úhrada ve výši 20 % měsíčních paušálů do konce sjednané minimální doby trvání vyúčtuje. Jak vyjádřila v odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu, výkladový problém zde činí formulace„ měsíčních paušálů zbývajících“, když toto ujednání připouští více výkladů a je velmi nejasné. Dané ujednání dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu neodpovídá ani na otázku, zda se do výpočtu odškodnění za předčasné ukončení smlouvy zahrnou i dříve splatné měsíční paušály, které účastník ještě neuhradil. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu konečně uvedla, že smluvní ujednání musí být natolik určité, aby dávalo jasnou odpověď na otázku, co je obsahem práv a povinností účastníků smluvního vztahu bez toho, aby byl jejich výklad předmětem otevřené diskuse či dokonce aby odpověď ze smlouvy vůbec nevyplývala. Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována nesprávná právní norma, tj. právní norma, která se na něj nevztahuje. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu svou argumentaci v namítaném Rozhodnutí o rozkladu opírá o právní názor, že předmětné ustanovení smlouvy je neurčité, neboť – jak je uvedeno výše – umožňuje hned několik výkladů, které se liší tím, od kdy mají být počítány„ zbývající měsíční paušály“ tvořící dle smlouvy i zákona základ pro výpočet úhrady za předčasné ukončení závazku. Neurčitost je v právním řádu České republiky koncipována jako kategorie vůle (nikoliv jejího vyjádření) odlišná od pouhé nevhodně zvolené formulace. Vyjádří-li se někdo neurčitě, nebyla nejspíš určitá ani jeho vůle, tj. jednající přesně neví, jaké právní následky si přeje (viz Zuklínová, M. in Švestka J., Dvořák, J., Fiala, J., aj. Občanský zákoník: Komentář, Svazek I, (1 – 645). Praha: Wolters Kluwer (ČR), 2014, k § 553). Pokud by bylo zkoumané ustanovení neurčité, nepomohla by mu ani přesnější formulace ve Smlouvě, neboť vůle jednajícího by nebyla utvořena (např. ujednání o tom, že prodávající prodává buď svůj dům nebo svou chatu, přičemž obě nemovitosti jsou přesně identifikované, ale není dáno určení která varianta se má použít). O takový případ se v projednávané věci nejedná, neboť dané ustanovení zjevně směřuje ke konkrétnímu hospodářskému cíli. Je-li Rozhodnutí o rozkladu založeno na stanovisku, že formulace ujednání o úhradě za předčasné ukončení smlouvy ve smluvním vztahu mezi žalobkyní a účastníkem připouští různé varianty výkladu, přičemž není zřejmé, která by se měla uplatnit, jedná se v projednávané věci o typický případ kategorie právního jednání připouštějícího různé výklady tak, jak je předpokládáno v § 557 občanského zákoníku, a pro spotřebitelské smlouvy speciálně v § 1812 odst. 1 občanského zákoníku. S touto kategorií právního jednání spojuje zákon jasně daná pravidla výkladu, zajišťující také ochranu spotřebitele. Těmito pravidly se musí správní orgán při aplikaci práva bezvýhradně řídit a jejich prostřednictvím poskytovat ochranu slabší straně smluvního vztahu. Pokud by v těchto zákonem výslovně ošetřených případech správní orgán (nebo i soud) koncipoval vlastní pravidla ochrany spotřebitele, jednal by nezákonně a zároveň by překračoval svou pravomoc, neboť by tak zasahoval do sféry moci zákonodárné. Smluvními stranami Smlouvy obsahující sporné ujednání jsou na jedné straně podnikatel a na druhé straně spotřebitel. Při výkladu daného ustanovení je tedy nezbytné aplikovat mimo jiné zákonná ustanovení vztahující se ke spotřebitelským smlouvám a k ochraně slabší smluvní strany. Ochrana slabší smluvní strany ale při aplikaci práva nemůže být bezbřehá. Z respektu k ústavnímu pořádku plyne nutný závěr, že soudní moc (i moc výkonná, je-li jí zákonem svěřeno rozhodování soukromoprávních sporů, jako je tomu v posuzovaném případě) musí respektovat ochranný model vytvořený mocí zákonodárnou a její úloha v procesu ochrany slabší smluvní strany se musí odehrávat v tomto režimu. Zákonodárce občanskoprávní ochranný model založil na svobodném a odpovědném jednotlivci, kterého je potřeba chránit v hraničních situacích, které atakují potřebu, nikoliv poptávku skutečné ochrany, v případech, kdy by její odepření mohlo vést k neúnosnému napětí mezi formální a materiální smluvní svobodou. Možnosti rozšiřování ochrany následkem široce zastoupených úvah o rozsáhlé kontrole smluv pod heslem ochrany slabší smluvní strany a sílících sociálních vlivů ve smluvním právu jsou velmi omezeny (viz Janoušek, M. Ochrana slabší smluvní strany v občanském zákoníku. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2018, str. 151). Jakkoliv je tedy v mnoha ohledech společensky prospěšné při výkladu smluv chránit slabší smluvní stranu, například spotřebitele, veškerý takový výklad musí respektovat zákonná výkladová pravidla. Zákonná výkladová pravidla pak i pro posuzovaný případ založený v prvé řadě na regulaci dle zákona o elektronických komunikacích normuje občanský zákoník, jak v rozsudku č.j. 33 Cdo 3608/2018-114 o obdobné právní otázce judikoval Nejvyšší soud ČR:„ To, že je upravena citovaným zákonem, který v oblasti elektronických komunikací reguluje trh, čímž do právního poměru smluvních stran vsazuje prvek veřejnoprávní, nevylučuje použití občanského, příp. obchodního zákoníku jako legislativního základu všech občanskoprávních (obchodních) vztahů založených na zásadách právní rovnosti a autonomie vůle jejich subjektů, korigovaných a doplňovaných ustanoveními na ochranu spotřebitele (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09).“ V posuzovaném případě tedy při výkladu sporného ustanovení spotřebitelské smlouvy musí být respektovány zákonem zakotvené postupy výkladu právních jednání a ochrana slabší straně musí být poskytována zásadně jen jejich prostřednictvím. Jedním ze základních principů výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy,