27 C 446/2022-64 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 21. 11. 2022 domáhala se žalobkyně přezkoumání rozhodnutí předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu ze dne 8. 9. 2022, [číslo jednací] (dále jen jako„ Rozhodnutí o rozkladu“), kterým předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu rozhodla o rozkladu žalobce ze dne 11. 2. 2021, jímž se žalobce domáhal zrušení výroků č. II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, tak, že podle § 90 odst. 5 správního řádu se rozklad zamítá, a napadené výroky II. a III. rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro severomoravskou oblast, ze dne 9. 2. 2021, [číslo jednací] vyř. - KuB, se potvrzují (Výrok I.), a že žádnému z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení o rozkladu (Výrok II.). Rozhodnutí o rozkladu je k dnešnímu dni pravomocné. Žalobkyně má za to, že o sporu mělo být rozhodnuto jinak, proto podává žalobu dle 5. části o.s.ř. Žalobce s žalovaným jako se spotřebitelem dne 9. 1. 2018 uzavřel Smlouvu o poskytování služeb elektronických komunikací [číslo], na jejímž základě žalovanému poskytoval připojení k síti internet a související služby (dále jen jako„ Smlouva“). V odstavci f) Smlouvy žalobce s žalovaným podle ustanovení § 63, odst. 1, písm. p) zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (Dále též jen jako„ ZEK“), sjednal úhradu za ukončení Smlouvy před uplynutím doby trvání, na kterou byla smlouva uzavřena, (dále též jen„ úhrada za předčasné ukončení smlouvy“). Součástí Smlouvy byly dle jejího textu i Všeobecné podmínky poskytování služeb elektronických komunikací [právnická osoba] a.s. pro spotřebitele (dále jen„ všeobecné obchodní podmínky“). Na základě Smlouvy žalobce žalovanému řádně poskytoval sjednané služby elektronických komunikací. Jelikož žalovaný soustavně nesplnil povinnost platit cenu za poskytované služby dle Smlouvy, žalobce v souladu se sjednanými smluvními podmínkami přistoupil k jednostrannému ukončení Smlouvy. Jelikož takto byla Smlouva ukončena před uplynutím doby trvání, na kterou byla uzavřena, domáhal se žalobce u Českého telekomunikačního úřadu návrhem mimo jiné také výše uvedené úhrady za předčasné ukončení smlouvy v částce 1 137 Kč s příslušenstvím (dále též jen„ Sporný nárok“). Týmž návrhem se žalobce domáhal také náhrady nákladů řízení. Český telekomunikačního úřad rozhodnutím ze dne 9. 2. 2021, č.j. ČTÚ-38 261/2020-638/VII vyř. - KuB, rozhodl o nadepsaném návrhu žalobce tak, že v části, kde se žalobce domáhal úhrady za předčasné ukončení smlouvy, návrhu nevyhověl (Výrok II.), což promítl i do rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (Výrok III). Proti výše uvedenému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu uplatnil žalobce dne 11. 2. 2021 rozklad, kterým se domáhal zrušení výroků II. a III. předmětného rozhodnutí a vrácení věci ČTÚ k novému projednání v prvním stupni. O rozkladu dle předchozího odstavce rozhodla předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu Rozhodnutím o rozkladu tak, jak je uvedeno v článku 1. této žaloby. Své rozhodnutí přitom založila na právním názoru, že ačkoli je třeba s navrhovatelem souhlasit, že„ finanční vypořádání za předčasné ukončení smlouvy“ není smluvní pokutou v zákonném slova smyslu, nelze zároveň přehlížet, že předmětný institut je svou povahou a důležitostí s institutem smluvní pokuty srovnatelný, neboť odpůrci coby účastníkovi z těchto ujednání plynou obdobné povinnosti a navrhovateli coby poskytovateli srovnatelná práva. Z uvedeného důvodu je tak nezbytné i na něj aplikovat nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 přinášející stanovisko ke spotřebitelským smlouvám a překvapivým ujednáním, která jsou často ukrytá ve všeobecných podmínkách. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu v Rozhodnutí o rozkladu dále uzavřela, že část ujednání o úhradě při předčasném ukončení smlouvy je obsažena přímo ve smlouvě, avšak další část ujednání, a to podmínky, které jsou podstatné pro vznik povinnosti k této úhradě, jsou obsaženy v jiném dokumentu, a to ve všeobecných obchodních podmínkách. V duchu výše uvedeného nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 dle ní nelze považovat za dostatečné, pokud součástí smlouvy je pouze obecná část pro spotřebitele nevýhodného ujednání a další jeho část, zvláště pak konkrétní podmínky, je třeba dohledávat v dalších smluvních dokumentech. Tímto způsobem koncipované ujednání je dle jejího názoru pro spotřebitele nepřehledné, což je v rozporu se zásadou poctivosti. Navíc jsou pak ony konkrétní podmínky (tj. podmínky, za nichž může navrhovatel ukončit smlouvu a které tedy znamenají důvody na straně zákazníka) ve všeobecných obchodních podmínkách dle odůvodnění Rozhodnutí o rozkladu rozesety na několika různých místech takovým způsobem, že snadno uniknou pozornosti průměrného spotřebitele, jímž odpůrce je. Z hlediska spotřebitele má tak jít o nepřehlednou, a tudíž překvapivou smluvní úpravu. Tato roztříštěnost má být nepředvídatelná ve smyslu ustanovení § 1753 odst. 1 NOZ. Sporné ujednání o úhradě za předčasné ukončení obsažené ve Smlouvě samotné (nikoliv v obchodních podmínkách) znělo následovně:„ Zákazník prohlašuje, že se zavazuje v případě ukončení této Smlouvy z důvodů na straně Zákazníka před uplynutím sjednané minimální doby trvání zaplatit poskytovateli v souladu s Podmínkami úhradu ve výši 20 % součtu měsíčních paušálů zbývajících do konce sjednané minimální doby trvání Smlouvy.“ Rozhodnutí o rozkladu je založeno na nesprávném právním posouzení věci, kdy je na zjištěný skutkový stav aplikována právní norma, která je nesprávně vyložena. Předsedkyně Rady Českého telekomunikačního úřadu své Rozhodnutí o rozkladu založila na právním názoru, že sporný nárok na úhradu částky 1 137 Kč z titulu úhrady za předčasné ukončení smlouvy je překvapivý, neboť je dle jejího názoru upraven zčásti ve smlouvě samé a zčásti ve všeobecných obchodních podmínkách. Tento názor je nesprávný zejména proto, že posuzované ujednání je ve všech rysech podstatných pro informované rozhodnutí spotřebitele upraveno již v samotné Smlouvě a pro žalovaného z tohoto důvodu nemohlo být překvapivé. Žalovaný se nadto prokazatelně seznámil i s plným zněním všeobecných obchodních podmínek a tyto podmínky podepsal, nelze tedy uvažovat o tom, že by pro něj bylo dané ujednání překvapivé. Překvapivost ujednání pak je vyloučena i povahou údajně chybějící definice, která je jednak upraven přímo zákonem a jednak ji lze v daných poměrech označit za notorietu, v každém případě pak tato definice představuje typický příklad ujednání technického a vysvětlujícího charakteru, pročež je zcela legitimně zahrnuta do všeobecných obchodních podmínek. Ustanovení § 4 odstavce 1. občanského zákoníku stanovuje, že:„ Má se za to, že každá svéprávná osoba má rozum průměrného člověka i schopnost užívat jej s běžnou péčí a opatrností a že to každý od ní může v právním styku důvodně očekávat.“ Ustanovení § 4 odstavce 2. občanského zákoníku stanovuje, že: „Činí-li právní řád určitý následek závislým na něčí vědomosti, má se na mysli vědomost, jakou si důvodně osvojí osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. To platí obdobně, pokud právní řád spojuje určitý následek s existencí pochybnosti.“ Ustanovení § 1753 občanského zákoníku určuje, že:„ Ustanovení obchodních podmínek, které druhá strana nemohla rozumně očekávat, je neúčinné, nepřijala-li je tato strana výslovně; k opačnému ujednání se nepřihlíží. Zda se jedná o takové ustanovení, se posoudí nejen vzhledem k jeho obsahu, ale i ke způsobu jeho vyjádření.“ Ustanovení § 65, odst. 3 zákona o elektronických komunikacích určuje, že:„ Podnikatel uvedený v odstavci 1 může ukončit smluvní vztah nebo nezřídit účastníkovi přístup k veřejně dostupné službě elektronických komunikací v případech, kdy účastník úmyslně uvedl nesprávné osobní nebo identifikační údaje nebo soustavně opožděně platil nebo soustavně neplatil cenu za služby uvedené ve vyúčtování ceny, a to pouze po prokazatelném upozornění účastníka. Soustavným opožděným placením se pro účely tohoto ustanovení rozumí zaplacení nejméně 2 po sobě jdoucích vyúčtování ceny po lhůtě splatnosti. Soustavným neplacením se pro účely tohoto ustanovení rozumí existence nejméně 3 nezaplacených vyúčtování ceny.“ Ústavní soud v odkazovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3512/11 ze dne 11. 11. 2013 judikoval, že:„ 28. Ve spotřebitelském právu je dodavatel ve fakticky výhodnějším postavení, neboť má odbornou převahu nad spotřebiteli, kterým své služby poskytuje. A proto kromě omezení vyplývajících z výše uvedeného principu rovností prostředků lze od dodavatele také očekávat (případně i vyžadovat), že se ve vztahu ke spotřebiteli bude chovat v obecné poloze poctivě. Nepostupuje-li tímto způsobem, zpronevěří se důvěře druhého účastníka smluvního vztahu v poctivost svého jednání, a takovému nepoctivému jednání nelze poskytnout právní ochranu (srov. § 265 obchodního zákoníku nebo § 6 nového občan