27 C 278/2023-30 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 6. 11. 2023 domáhala se žalobkyně na žalované zaplacení částky 18 240 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, , právnická osoba, , právnická osoba, , , právnická osoba, uzavřela se žalovanou dne 24. 5. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalované v hotovosti částku 22 000 Kč. Žalovaná se zavázala splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 4 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek 8 800 Kč, a to v hotovosti 60 týdenních splátkách po 669 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 7. 2022. Žalovaná však sjednané splátky řádně a včas nesplácela, když poslední splátka byla uhrazena dne 20. 10. 2022. Žalovaná uhradila pouze 22 900 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 18. 7. 2022 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 13 995,92 Kč, na úroku 0 Kč, na odměně za administrativní činnost 0 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 3 998,70 Kč a na poplatku za životní pojištění 245,38 Kč. Žalovaná dluh dosud neuhradila. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalované i kapitalizovaný úrok ve výši 2 581,41 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 1 854,46 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 2. 6. 2023. Pohledávka byla ke dni 1. 6. 2023 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaná se k žalobě nijak nevyjádřila a k jednání se bez omluvy nedostavila.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru, karty zákazníka, zařazení zákazníka do pojistného programu, potvrzení o zaplacení úplaty, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu, pracovní smlouvy, dvou výplatních pásek, pohybu na účtu, rozsudku na čl. 22-24.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 24. 5. 2021 mezi , právnická osoba, , právnická osoba, , právnická osoba, , SE a žalovanou jako zákazníkem. Žalované byl poskytnut úvěr ve výši 22 000 Kč, přičemž žalovaná současně potvrdila převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaná se zavázala vrátit jistinu a úrok ve výši 4 400 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 4 400 Kč a za hotovostní inkaso splátek 8 800 Kč, a to v hotovosti v 60 týdenních splátkách po 669 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 18. 7. 2022. Z karty zákazníka soud zjistil, že žalovaná dle svého tvrzení bydlí ve vlastním, žije v domácnosti s manželem a nemá nezaopatřené děti, pobírá mzdu ze zaměstnaní na dobu neurčitou a nemá žádné jiné zápůjčky a úvěry. Mzda činí 24 115 Kč. Výdaje na bydlení včetně inkasa činí 3 600 Kč a osobní výdaje 4 000 Kč. Při uzavření smlouvy žalovaná předložila bankovní výpis, pracovní smlouvu a 2 výplatní pásky. Z pracovní smlouvy soud zjistil, že žalovaná je zaměstnána od 1. 8. 2019 na dobu neurčitou u společnosti , právnická osoba, , právnická osoba, s.r.o. Z 2 výplatních pásek soud zjistil, že za měsíc březen 2021 činil čistý příjem žalované 24 115 Kč a za duben 2021 rovněž 24 115 Kč. Ze skutkových tvrzení žalobkyně vzal soud za zjištěno, že žalovaná dosud uhradila na dluh 22 900 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 1. 6. 2023 mezi , právnická osoba, , právnická osoba, , právnická osoba, , SE jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovanou ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové záv.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalované částku 22 000 Kč. Žalovaná tuto skutečnost ani nijak nerozporovala. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu, výplatní pásky a krátký výpis z účtu, avšak hlavně nijak nezkoumala výdajovou stránku žalované. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně skutečné náklady na bydlení žalované, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nevyžádala si např. doklad o vlastnictví domu či bytu, nájemní smlouvu či svolení s inkasem, nezkoumala dostatečně podrobně, zda žalovaná splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, když se zde spokojila pouze s prohlášením žalované, že žádné nemá. Předchůdkyně žalobkyně tedy zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalované, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalované jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřeb