18 C 59/2024-97 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 17. 2. 2024 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 362 700 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 16. 2. 2024 do zaplacení a úrokem z prodlení z úroků z prodlení ode dne 17. 2. 2024 do zaplacení. Žalobu odůvodnila tak, že dne 25. 4. 2015 podala k Finančnímu úřadu pro hlavní město Prahu přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2015. Po provedené daňové kontrole jí byla doměřena daň, proti čemuž podala odvolání, o kterém rozhodlo Odvolací finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 7. 10. 2022. Žalobkyně proti tomuto rozhodnutí podala žalobu, kterou projednával Krajský soud v Ostravě pod sp. zn. , spisová značka, a která nebyla ke dni podání této žaloby vyřízena. Dosavadní délka řízení tak činila 8 let a 9 měsíců (od 25. 4. 2015 do 17. 2. 2024) a dle názoru žalobkyně jde o dobu nepřiměřeně dlouhou. Žalobkyně dne 15. 8. 2023 požádala žalovanou o přiznání zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb., což žalovaná přípisem ze dne 5. 2. 2024 odmítla. Žalobkyně svým jednáním nepřispěla k průtahům řízení. Co se týče průtahů řízení odkázala na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, sp. zn. 2 Afs 144/2004, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 12. 2017, sp. zn. 3 Afs 5/2017. Co se týče výše zadostiučinění odkázala na stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, přičemž zohlednila výši inflace a požaduje tedy zadostiučinění ve výši 18 000 Kč za první dva roky, 108 000 Kč za dalších šest let a 13 500 Kč za zbývajících devět měsíců. Takto vypočtené odškodné ve výši 139 500 Kč žalobkyně zvýšila o 30 %, neboť se jednalo o mimořádné průtahy. Daňové řízení bylo vedeno o 13 556 641 Kč, přičemž vlastní kapitál žalobkyně za rok 2014 činil 205 000 Kč, a proto byl význam předmětu řízení pro žalobkyni existenční a s ohledem na uvedené zvyšuje požadavek na odškodnění o 260 %. Žalobkyně tedy požaduje po žalované zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 362 700 Kč.2. Žalovaná se k žalobě vyjádřila tak, že uplatněný nárok v celém rozsahu neuznává. S ohledem na změnu sídla žalobkyně došlo ke dni 21. 2. 2016 ke změně místní příslušnosti správce daně. Dne 29. 5. 2015 podala žalobkyně přiznání k dani z přidané hodnoty za zdaňovací období 1. čtvrtletí 2015, ve kterém vykázala vlastní daň ve výši 0 Kč. Správce daně pojal pochybnosti o správnosti údajů, a tak dne 19. 6. 2015 přistoupil k zajištění DPH prostřednictvím zajišťovacího příkazu a dne 14. 7. 2015 zahájil daňovou kontrolu. Dne 6. 10. 2021 byla žalobkyně seznámena s výsledkem kontrolního šetření a byla jí stanovena lhůta, v níž mohla vznést výhradu k dosavadnímu kontrolnímu zjištění, kterou však žalobkyně nevyužila. Daňová kontrola byla ukončena dne 29. 11. 2021 a správce daně dne 1. 12. 2021 vydal dodatečný platební výměr, proti kterému se žalobkyně dne 7. 1. 2022 odvolala. O odvolání žalobkyně rozhodlo Odvolací finanční ředitelství dne 7. 10. 2022 tak, že odvolání zamítlo a potvrdilo dodatečný platební výměr. Proti rozhodnutí o odvolání podala žalobkyně žalobu ke Krajskému soudu v Ostravě, o které bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 22. 5. 2024 tak, že žaloba byla zamítnuta. K průběhu daňové kontroly uvedla, že žalobkyně ve zdaňovacím období vykázala pouze intrakomunitární transakce a správci daně nezbylo, vzhledem k pochybnostem o deklarovaných transakcích a nedostatečnosti důkazních prostředků předložených žalobkyní než tvrzení žalobkyně ověřit prostřednictvím mezinárodního dožádání. Tato skutečnost měla zásadní vliv na délku trvání předmětné daňové kontroly. K tomu žalovaná předložila tabulku s přehledy žádostí o mezinárodní spolupráci a jejich vyřízením. Zjištěné skutečnosti pak nasvědčovaly tomu, že se prověřované transakce neuskutečnily v souladu s tvrzením žalobkyně. Žalovaná dále upozornila, že správce daně zjistil, že došlo ze strany žalobkyně k pozměnění v daňovém řízení předkládaných důkazních prostředků. Tato skutečnost založila pochybnost o důkazních prostředcích předkládaných žalobkyní. Žalobkyně v průběhu daňové kontroly odmítala ústní komunikaci se správcem daně a správci daně tak nezbylo než rozsáhlým dokazováním shromáždit důkazy k objasnění skutkového stavu. Žalobkyně byla správcem daně opakovaně vyzývána k prokázání tvrzených skutečností. Žalobkyně na výzvy reagovala především v rovině tvrzení s odkazy na judikaturu Nejvyššího správního soudu a Soudního dvora Evropské unie a předložením důkazních prostředků, které již byly dříve prezentovány a které správce daně již dříve zpochybnil. Od dubna 2018 začala žalobkyně předkládat další důkazní prostředky, které bylo zapotřebí prověřit, a to zpravidla formou žádostí o mezinárodní spolupráci. Správce daně následně vydal rozhodnutí o stanovení lhůty k vyjádření k dosavadnímu výsledku kontrolního zjištění, kterou žalobkyně nevyužila. Správce daně tak přistoupil k vyhotovení zprávy o daňové kontrole, která byla spolu s oznámením o ukončení daňové kontroly doručena žalobkyni dne 29. 11. 2021. Žalobkyně podala v průběhu daňové řízení několik podnětů na nečinnost, které nebyly shledány jako důvodné, a také několik žalob proti nezákonnému zásahu státního orgánu, které byly zamítnuty či odmítnuty. Dále byla v průběhu daňového řízení vedena dílčí řízení o zajištění, v průběhu kterých žalobkyně brojila proti jednotlivým rozhodnutím správce daně i dalších orgánů. Co se týče celkové délky řízení, tak upozornila, že otázku přiměřenosti délky řízení je třeba posuzovat vždy s ohledem na konkrétní případ a v kontextu celého řízení. Upozornila, že není pravdivé tvrzení žalobkyně o datu podání přiznání k dani, když žalobkyně předmětné přiznání podala 29. 5. 2015 a nikoliv dne 25. 4. 2015. Dále odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. 28 Cdo 3787/2023, který se zabýval okamžikem vzniku nejistoty daňového subjektu o výsledku daňového řízení a který došel k závěru, že nejistota o výsledku daňového řízení nemohla být dána od okamžiku podání daňového přiznání do dne, kdy bylo oznámeno zahájení daňové kontroly příslušným správcem daně. První procesní úkon správce daně, který mohl vyvolat určitou obavu ohledně správnosti tvrzené daně a vyvolat tak v žalobkyni nejistotu z pohledu odškodňovacího zákona, bylo až vydání zajišťovacího příkazu dne 19. 6. 2015. Žalobkyně v žalobě netvrdí existenci žádného konkrétního průtahu, podanou žalobou se domáhá přiznání zadostiučinění za nepřiměřenou délku, nikoliv za jednotlivé průtahy. Dle názoru žalované tak v řízení nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu, neboť namítaná celková délka řízení byla s ohledem na charakter řízení přiměřená. Co se týče tvrzené nemajetkové újmy odkázala mj. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4739/2009, a na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 5 Afs 58/2009. Žalovaná dále odmítla možnost analogického použití lhůt dle správního řádu, k čemuž odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 8. 2022, sp. zn. 7 Afs 39/2022. Odkázala na rozsáhlou judikaturu týkající se nemožnosti navýšit požadovanou výši nemajetkové újmy o inflaci.3. Podáním ze dne 3. 6. 2025 žalobkyně shrnula průběh daňové kontroly a uvedla, že nesouhlasí s žalovanou, že by délka daňové kontroly byla zapříčiněna složitostí věci a nespolupracujícím jednáním žalobkyně. Namítla, že daňovou kontrolu měl dokončit původní správce daně, když změna místní příslušnosti měla zásadní vliv na délku daňové kontroly. Daňový subjekt v ústních jednáních poskytl všechna tvrzení a důkazy, které považoval za zásadní pro unesení svého důkazního břemene a správce daně se o své vůli rozhodl je prověřovat cestou mezinárodních dožádání, přičemž dle nařízení Rady mají zahraniční orgány stanovenou tříměsíční lhůtu na odpověď. Správce daně způsobil prodloužení řízení i tím, že mezi jednotlivými mezinárodními dožádáními byly značné časové prodlevy. Nekontaktnost odběratelů nelze přičítat k tíži žalobkyně. Daňový subjekt není v daňovém řízení povinen vypovídat a neprocesní vyžadování ústních informací podstatně prodloužilo předmětné řízení. Daňový subjekt předkládal doklady postupně, a to podle pochybností, které správce daně formuloval. K tomu odkázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2021, č. j. 7 Afs 180/2019-57. Daňový subjekt předložil pozměněné mezinárodní nákladní listy v souladu s dispozicemi odběratelů předloženými řidiči přepravující náklad od žalobkyně k odběratelům. Žalobkyně opakovaně podávala podněty na nečinnost správce daně, což svědčí o jejím zájmu o stav řízení. Žalobkyně tedy poskytla plnou součinnost a průtahy v řízení jsou přičitatelné pouze státu. Žalobkyně upozornila, že vyložená nečinnost správce daně trvala od 23. 6. 2020 do 6. 10. 2021. Dále vytkla Odvolacímu finančnímu ředitelství, že při rozhodování o jejím odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru zásadním způsobem překročil šestiměsíční lhůtu pro vyřízení odvolání (Pokyn č. MF-5 o stanovení lhůt při správě daní) a následně i K