27 C 366/2024-29 — Okresní soud v Karviné

1. Žalobou doručenou soudu dne 5. 10. 2024 domáhala se žalobkyně na žalovaném zaplacení částky 19 864 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnila tím, že její předchůdkyně společnost , právnická osoba, . se žalovaným dne 30. 12. 2022 smlouvu o úvěru č. , hodnota, , na základě níž poskytla žalovanému v hotovosti částku 10 000 Kč. Žalovaný se zavázal splácet spolu s poskytnutou částkou i úrok ve výši 507 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 385 Kč a za hotovostní inkaso splátek 1 800 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 29. 2. 2024. Žalovaný však sjednané splátky řádně a včas nesplácel, když poslední splátka byla uhrazena dne 17. 3. 2023. Žalovaný uhradil pouze 3 728 Kč. Právnímu předchůdci žalobkyně proto vzniklo dle smluvních podmínek dne 29. 2. 2024 právo na uhrazení celé zbývající částky, která činila na jistině úvěru 8 133,23 Kč, na úroku 378,42 Kč, na odměně za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy 3 850 Kč, na odměně za administrativní činnost 1 088,06 Kč a na poplatku za hotovostní inkaso splátek 1 414,29 Kč a smluvní pokuty ve výši 5 000 Kč. Žalovaný dluh dosud neuhradil. Kromě výše uvedených částek požaduje žalobkyně po žalovaném i kapitalizovaný úrok ve výši 370,71 Kč a zákonný úrok z prodlení ve výši 737,27 Kč do dne postoupení pohledávky a úrok a úrok z prodlení i ode dne 23. 4. 2024. Pohledávka byla ke dni 22. 4. 2024 postoupena na žalobkyni.2. Žalovaný se k žalobě nijak nevyjádřil.3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to smlouvy o úvěru včetně obchodních podmínek, předpisu splátek, transakční historie , pracovní smlouvy, výplatních pásek na čl. 20 – 21 spisu, smlouvy o postoupení pohledávek včetně přílohy, oznámení o postoupení včetně podacího archu, předžalobní výzvy včetně podacího archu.4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:5. Ze smlouvy o úvěru č. , hodnota, bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 30. 12. 2022 mezi , právnická osoba, . a žalovaným jako zákazníkem. Žalovanému byl poskytnut úvěr ve výši 10 000 Kč, přičemž žalovaný současně potvrdil převzetí této částky v hotovosti při podpisu smlouvy. Žalovaný se zavázal vrátit jistinu a úrok ve výši 507 Kč, odměnu za poskytnutí úvěru a uzavření smlouvy ve výši 4 900 Kč, odměnu za administrativní činnost ve výši 1 385 Kč a za hotovostní inkaso splátek 1 800 Kč, a to v hotovosti v 14 měsíčních splátkách po 1 328 Kč, přičemž poslední splátka byla splatná 29. 2. 2024. Z žádosti o úvěr soud zjistil, že žalovaný uvedl, že bydlí v nájmu, je svobodný, nemá žádné děti, je zaměstnaný, jeho příjmy činí 25 861 Kč. Nájem a energie činí 5 600 Kč, další výdaje 7 440 Kč a splátky dalších úvěrů 0 Kč. K žádosti žalovaný předložil pracovní smlouvu a výplatní pásky. Z pracovní smlouvy ze dne 28. 3. 2022 soud zjistil, že byl sjednán na dobu neurčitou do 22. 12. 2022. Z výplatních pásek soud zjistil, že příjmy žalovaného byly měsíčně 25 552 Kč, 27 569,17 Kč, a 24 462,86 Kč. Ze smlouvy o postoupení pohledávek bylo zjištěno, že byla uzavřena dne 20. 5. 2024 mezi , právnická osoba, . jako postupitelem a žalobkyní jako postupníkem. Předmětem postoupení byly pohledávky ze smluv o úvěru, které byly uvedeny v příloze této smlouvy. Ze seznamu postoupených pohledávek bylo zjištěno, že předmětem postoupení byla i pohledávka za žalovaným ze smlouvy o úvěru. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.6. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba byla podána důvodně jen zčásti. Žalobkyně prokázala, že její předchůdkyně na základě uzavřené smlouvy o úvěru předala žalovanému částku 10 000 Kč. Žalovaný tuto skutečnost ani nijak nerozporoval. Soud však má za to, že smlouvu o úvěru je nutno hodnotit jako neplatnou, neboť žalobkyně ani přes poučení soudu dostatečně neprokázala, že by její předchůdkyně jako poskytovatel úvěru při uzavírání smlouvy o úvěru prověřovala s odbornou péčí podle ustanovení § 86 zákona o spotřebitelském úvěru (dále jen ZoSÚ) schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet. Předchůdkyně žalobkyně si sice vyžádala pracovní smlouvu a výplatní pásky žalovaného k prokázání příjmů žalovaného. Žalobkyně, resp. její předchůdkyně však nijak nezkoumala výdajovou stránku žalovaného. Soud na základě zjištěných skutečností dospěl k závěru, že předchůdkyně žalobkyně jako profesionál v oblasti finančních služeb a poskytovatel nebankovních úvěrů nedostál své povinnosti s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. V rámci posouzení výdajové stránky žalovaného nezkoumala předchůdkyně žalobkyně jeho skutečné náklady na bydlení, ani netrvala na doložení výše nákladů na bydlení, nezkoumala náklady na dopravu do zaměstnání, náklady na léky nebo jiné výdaje, podrobněji nezkoumala, zda žalovaný splácí jiné úvěry nebo zápůjčky a jaká je výše měsíčních splátek, zda a kolik má vyživovacích povinností, když vycházela pouze z tvrzení žalovaného. Předchůdkyně žalobkyně zcela nedostatečně zkoumala a prověřovala zejména otázku výdajů žalovaného, čímž nesplnila povinnost s odbornou péčí prověřit úvěruschopnost žalovaného jako spotřebitele. Soud proto dospěl k závěru o neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku (dále jen o. z.). Jelikož jde o neplatnost absolutní, soud k ní musí přihlížet z úřední povinnosti. Soud odkazuje na ustálenou judikaturu Soudního dvora Evropské unie, kterou je nezbytné zohlednit také v rámci konformního výkladu § 87 odst. 1 ZoSÚ, a tedy určení druhu neplatnosti zmiňované v tomto ustanovení, neboť Soudní dvůr ve své judikatuře opakovaně zdůraznil povinnost tzv. konformního výkladu. Vnitrostátní soud členského státu je tak povinen provést výklad vnitrostátního práva (v této věci § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 588 o. z.) v co největším rozsahu ve světle znění a účelu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008. Výklad je tak nutno provést zejména tak, aby dosáhl výsledku zamýšleného touto směrnicí, a to i v horizontálních sporech (viz rozsudky Marleasing SA C-106/89, EU:C:1990:395, Océano Grupo SA C-240–244/98, EU:C:2000:346, Konstantinos Adeneler C-212/04, EU:C:2006:443). Toto zcela akceptoval také Nejvyšší soud ČR např. v rozsudku ze dne 20. 6. 2013, sp. zn. 33 Cdo 1201/2012. Soudní dvůr mnohokrát průřezově unijním spotřebitelským právem potvrdil povinnost vnitrostátního soudu zkoumat z moci úřední porušení některých jeho ustanovení - ve vztahu ke směrnici 93/13 rozsudkem ze dne 4. 6. 2009, Pannon GSM, C-243/08, EU:C:2009:350, bod 32, ke směrnici Rady 85/577/EHS rozsudek ze dne 17. 12. 2009, Martín Martín, C-227/08, EU:C:2009:792, bod 29, ke směrnici Evropského parlamentu a Rady 1999/44/ES rozsudkem ze dne 3. 10. 2013, Duarte Hueros, C-32/12, EU:C:2013:637, bod 39. Odvolací soud tak nemá jakékoliv pochybnosti o tom, že tento závěr je nezbytné vztáhnout i na směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES. Existuje totiž nezanedbatelné nebezpečí, že se spotřebitel, zejména z důvodu nevědomosti, nebude dovolávat právní normy určené k jeho ochraně (srov. rozsudek ze dne 4. 6. 2015, Faber, C-497/13, EU:C:2015:357, bod 42 a citovaná judikatura). Z toho jednoznačně vyplývá, že spotřebitele by nebylo možné efektivně chránit, pokud by vnitrostátní soud neměl povinnost posoudit z moci úřední, zda byly splněny povinnosti vyplývající z norem unijního spotřebitelského práva (obdobně viz rozsudek ze dne 4. 10. 2007, Rampion a Godard, C-429/05, EU:C:2007:575, body 61 a 65). Tato koncepce byla obecně akceptována i v ústavněprávní rovině (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 1/10, bod 41). O správnosti výše uvedených závěrů nemohou být jakékoliv důvodné pochybnosti, a to zejména s ohledem na jednoznačné závěry aktuálního rozsudku Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020, sp. zn. C-679/18. V této věci položil předběžnou otázku Okresní soud v Ostravě a dotazoval se na výklad článků 8 a 23 Směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ve vazbě na vnitrostátní právo, konkrétně § 87 ZoSÚ, který formuluje neplatnost smlouvy jako relativní. V tomto rozsudku Soudní dvůr jednoznačně dovodil, že články 8 a 23 směrnice č. 2008/48/ES musí být jednoznačně vykládány v tom smyslu, že vnitrostátnímu soudu ukládají, aby z úřední povinnosti zkoumal, zda došlo k porušení předsmluvní povinnosti věřitele stanovené v čl. 8 směrnice, tj. k porušení povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele a vyvodil z toho příslušné důsledky. Neposoudí-li proto poskytovatel úvěru s odbornou péčí podle ustanovení § 86 ZoSÚ schopnost spotřebitele úvěr řádně splácet, soud k neplatnosti tohoto právního jednání ve smyslu § 87 odst. 1 ZoSÚ ve spojení s § 2395 občanského zákoníku přihlíží, aniž by se jí spotřebitel musel dovolat. Jedná se tedy o neplatnost absolutní, neboť porušení povinnosti s odbornou péčí posoudit schopnost dlužníka splácet úvě