8 C 92/2024-50 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalovanému domáhala zaplacení 26 956 Kč s příslušenstvím z titulu smlouvy o spotřebitelském úvěru č. , hodnota, , uzavřené dne 1. 12. 2021 mezi žalovaným a právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, , IČO , IČO, (dále jen „původní věřitelka“). Touto smlouvou získal žalovaný od původní věřitelky hotovost 22 000 Kč, kterou se zavázal vrátit v 50týdenních splátkách po 584 Kč. Žalovaný nehradil platby řádně a včas, zaplatil pouze částku 3 400 Kč. Dostal se proto do prodlení a žalobkyně úvěr zesplatnila. Smlouvou účinnou dne 27. 9. 2023 postoupila původní věřitelka uvedenou pohledávku na žalobkyni, což bylo žalovanému oznámeno. Předžalobní upomínku zaslala žalobkyně žalovanému dne 16. 2. 2024.2. Žalovaný se k žalobě nevyjádřil. Nemá datovou schránku, ani si nezvolil doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Není přitom rozhodné, zda se tam žalovaný zdržuje, či nikoli, neboť s ohledem na potřebu státu zajistit vymahatelnost práva je odpovědností jednotlivce, aby byl pro orgány veřejné moci dosažitelný, a nepřebírá-li poštu na své evidenční adrese, musí být připraven nést následky s tím spojené – například že se o probíhajícím soudním řízení fakticky nedozví, protože je mu doručováno tzv. fikcí (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2010, sp. zn. II. ÚS 1308/10).3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaný byl vyzván k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagoval. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. jeho souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Právní předchůdkyně s žalovaným podepsali dne 1. 12. 2021 smlouvu o spotřebitelském úvěru (čl. 16-17), na základě které právní předchůdkyně žalobkyně vyplatila žalovanému v hotovosti 22 000 Kč a žalovaný se za to zavázal vrátit 30 356 Kč v 50týdenních splátkách po 584 Kč. Učinili tak na základě žádosti o spotřebitelský úvěr ze dne 1. 12. 2021, v níž žalovaný uvedl, že žije s rodiči, má základní vzdělání, je svobodný a nemá vyživovací povinnost, je příjemcem invalidního důchodu. Má jeden zdroj příjmů, který činí částku 6 610 Kč, další čistý příjem domácnosti je 16 500 Kč, nesplácí jiný spotřebitelský úvěr ani úvěr z kreditní karty, nemá externí splátky a jeho měsíční výdaje činí 2 560 Kč (viz žádost o úvěr čl. 15). Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaný nijak nezpochybnil, uhradil žalovaný žalobkyni, resp. její právní předchůdkyni, zpět pouze 3 400 Kč. Smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 21. 9. 2023 (čl. 18-29) postoupila právní předchůdkyně pohledávku na žalobkyni, což žalovanému oznámila přípisem ze dne 29. 9. 2023 (čl. 24-26). Dne 16. 2. 2024 odeslala žalobkyně žalovanému předžalobní upomínku (viz předžalobní upomínka s podacím lístkem čl. 30-32).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 27. 5. 2022 (dále jen „zákona č. 257/2016 Sb.“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 3. 1. 2023 (dále jen „o. z.“).6. Podle soudu však původní věřitelka nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona č. 257/2016 Sb., podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018).8. V projednávané věci vyšla původní věřitelka z prohlášení žalovaného uvedených v žádosti o úvěr. Tvrdila, že příjmy žalovaného ověřila z výměru důchodu, podpory a rozhodnutí o přiznání dávky a složenek. Lustrovala žalovaného v insolvenčním rejstříku. Doklady k ověření příjmů však soudu přes výzvu nedoložila a uvedla, že je nemá k dispozici. S ohledem na požadavky zákona č. 257/2016 Sb. a judikatury nelze postup původní věřitelky shledat dostatečným pro naplnění požadavků zákona č. 257/2016 Sb. Žalobkyně nedoložila, že by původní věřitelka dostatečně ověřila příjmy a výdaje žalovaného před poskytnutím úvěru. Tvrzené (avšak nedoložené) doklady k příjmům (složenky a výměr důchodu) by pokryly pouze část tvrzených příjmů žalovaného. Příjem žalovaného se přitom měl skládat ze dvou složek, a to invalidního důchodu 6 610 Kč a dalšího příjmu domácnosti ve výši 16 500 Kč, s nímž původní věřitelka pracovala při posuzování úvěruschopnosti. Další příjem domácnosti však nijak neověřovala, ani nezjišťovala jeho původ. Žádost o úvěr je přitom v části příjmů zcela vnitřně rozporná. Žalovaný v ní uvedl, že má jeden příjem. Do výpočtu příjmů však uvedl příjmy dva, jejichž součet ve výši 23 110 Kč bez dalšího zohlednila původní věřitelka při posuzování úvěruschopnosti. Výdaje žalovaného v částce 2 560 Kč původní věřitelka neověřovala vůbec, stejně jako si neověřovala tvrzení žalovaného, že nesplácí žádný další dluh. Soud proto uzavřel, že původní věřitelka poskytla spotřebitelský úvěr přesto, že objektivně neměla vyloučeny pochybnosti o schopnosti žalovaného úvěr splácet a porušila tím § 86 zákona č. 257/2016 Sb.9. Uzavřenou smlouvu proto soud shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona č. 257/2016 Sb. ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek.10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalovaného na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, která žalovaný v řízení pro svou nečinnost nijak nezpochybnil, že původní věřitelka přenechala žalovanému v hotovosti částku 22 000 Kč a žalovaný jí dosud zaplatil 3 400 Kč. Žalovaný se tedy na úkor původní věřitelky, dnes žalobkyně (na základě prokázaného a platného postoupení pohledávky ve smyslu § 1879 a násl. o. z.), bezdůvodně obohatil částkou 18 600 Kč, kterou je povinen žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl.11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, ve zbytku proto soud žalobu zamítl, a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona č. 257/2016 Sb. spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud