8 C 147/2024-54 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se žalobou doručenou zdejšímu soudu dne 29. 7. 2024 domáhala na žalované zaplacení částky 27 067,81 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 27 067,81 Kč od 12. 7. 2023 do zaplacení a částky 676,50 Kč, a náhrady nákladů řízení. Žalobkyně tvrdila, že s žalovanou distančním způsobem uzavřela smlouvu o spotřebitelském úvěru ze dne 19. 3. 2023, na základě které se žalobkyně zavázala poskytnout žalované finanční prostředky ve výši 30 000 Kč s postupným čerpáním, které se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit spolu s příslušenstvím dohodnutým v předmětné smlouvě. Na účet žalované měla žalobkyně zaslat částku 23 000 Kč dne 19. 3. 2023 a částku 7 000 Kč dne 21. 3. 2023. Žalovaná si sedmkrát požádala o odklad splatnosti úvěru, na dluh uhradila pouze částku 2 932,19 Kč dne 28. 8. 2023. Předžalobní výzvu žalobkyně žalované zaslala dne 7. 6. 2024.2. Usnesením zdejšího soudu ze dne 4. 11. 2024 byla žalobkyně vyzvána, aby doplnila svá skutková tvrzení, a to jakým způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalované (celkovou finanční situaci – aktiva, pasiva, splátkové zatížení), aby písemně doplnila soudu tvrzení o tom, jakou částku žalovaná na úhradu úvěru zaplatila a aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení (úvěruschopnosti). Žalobkyně na tuto výzvu žádným způsobem nereagovala.3. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, a proto soud postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu trvalého pobytu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Žalovaná si zásilku u provozovatele poštovních služeb ve lhůtě nevyzvedla, a proto jí dne 25. 11. 2024 byla vhozena do poštovní schránky.4. Vzhledem k tomu, že v této věci lze rozhodnout jen na základě předložených důkazů podle § 115a o. s. ř., soud usnesením účastníky vyzval, aby se vyjádřili, zda souhlasí s rozhodnutím věci bez nařízení jednání, a to s poučením, že pokud se ve stanovené lhůtě nevyjádří, bude se ve smyslu § 101 odst. 4 o. s. ř. předpokládat, že s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí. Jelikož se žalobkyně ani žalovaná ve stanovené lhůtě nevyjádřily, resp. žalobkyně s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasila již v žalobě, rozhodl soud ve věci v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. bez nařízení jednání.5. Po provedeném dokazování soud zjistil následující skutkový stav. Žalobkyně poskytla žalované na základě smlouvy o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. l. 18-19) peněžní prostředky ve výši 30 000 Kč převodem na účet č. , č. účtu, , a to ve dvou částkách dne 19. 3. 2023 ve výši 23 000 Kč a dne 21. 3. 2023 ve výši 7 000 Kč (viz přehled bankovních transakcí č. l. 25). Žalovaná se zavázala uhradit poskytnutou částku dle pravidel určených smlouvou a všeobecnými obchodními podmínkami. Podle tvrzení žalobkyně, které žalovaná nezpochybnila, uhradila žalovaná na dluh pouze částku ve výši 2 932,19 Kč dne 28. 8. 2023.6. Žalobkyně zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalované, které zaznamenala do výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . (viz č.l. 24). Žalobkyně mj. zjistila, že žalovaná ve společné domácnosti žije s jednou další osobou, její čistý měsíční příjem činí 14 000 Kč. Pravidelné měsíční výdaje žalované na půjčky činí 3 000 Kč, její měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč. Žalobkyni vypočítané výdaje žalované činily 3 705 Kč, rezerva pro výdaje byla stanovena na částku 500 Kč.7. Žalobkyně dne 7. 6. 2024 žalované zaslala předžalobní upomínku z téhož dne, kterou vyzvala žalovanou k úhradě dlužné částky, přičemž ji upozornila na možné soudní vymáhání dlužné částky.8. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil následujícím způsobem. Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), která byla označena jako smlouva o spotřebitelském úvěru s postupným čerpáním.9. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele, a pokud je to nezbytné, z databáze umožňující posouzení úvěruschopnosti spotřebitele nebo i z jiných zdrojů. Soud tedy na tomto místě přistoupil k posouzení toho, zda žalobkyně splnila před uzavřením předmětné smlouvy povinnost uloženou § 86 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. zda s řádnou péčí posoudila schopnost žalované splácet úvěr. Žalobkyně k tomuto sdělila, že zjišťovala informace o finanční a osobní situaci žalované a tyto byly zaznamenány ve výpisu o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , Jméno žalobkyně, . Žalobkyně mj. zjistila, že žalovaná ve společné domácnosti žije s jednou další osobou, její čistý měsíční příjem činí 14 000 Kč. Pravidelné měsíční výdaje žalované na půjčky činí 3 000 Kč, její měsíční výdaje na bydlení činí 3 000 Kč. Žalobkyni vypočítané výdaje žalované činily 3 705 Kč, rezerva pro výdaje byla stanovena na částku 500 Kč. Na výzvu soudu, kterou byla žalobkyně vyzvána, aby v tomto směru doplnila svá skutková tvrzení, a to jakým způsobem ověřovala příjmy a výdaje žalované (celkovou finanční situaci – aktiva, pasiva, splátkové zatížení) a aby označila důkazy k prokázání doplněných tvrzení (úvěruschopnosti), žalobkyně žádným způsobem nereagovala.10. Podle soudu žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí absolutní neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.11. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).12. Tvrzení žalobkyně o posouzení úvěruschopnosti žalované, nejsou schopny dostát požadavkům uvedeným shora. Žalobkyně evidentně zjišťovala a ověřovala příjem žalované pouze na základě prohlášení uvedených žalovanou, která však zkoumána pouze povrchně, pokud vůbec (žalobkyně k posouzení úvěruschopnosti doložila pouze výpis o posouzení úvěruschopnosti u společnosti , právnická osoba, . viz č.l. 24). Žalobkyně neověřovala měsíční příjmy ani výdaje žalované, tj. náklady na bydlení (včetně energií), základní výdaje na živobytí apod., výdaje tvrzené žalovanou jsou přitom nápadně nízké. Žalobkyně rovněž nedoložila, že by zjišťovala, zda žalovaná v době uzavření smlouvy měla či neměla dluhy a v jaké výši, jaká je její platební morálka s ohledem na skutečnost, že žalovaná prohlásila, že má výdaje na půjčky 3 000 Kč měsíčně. O schopnosti žalované hradit splátky úvěru tedy zcela jistě bylo možno pochybovat.13. Jelikož žalobkyně neprokázala, že by úvěruschopnost žalované řádně posoudila, považuje soud smlouvu uzavřenou smlouvu za absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020