8 C 19/2025-28 — Okresní soud v Kroměříži

1. Žalobkyně se proti žalované domáhala zaplacení částky 21 239,59 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení z titulu smlouvy o úvěru uzavřené dne 25. 4. 2022 mezi právní předchůdkyní žalobkyně, společností , právnická osoba, . (dále jen „původní věřitelka“) a žalovanou. Touto smlouvou získala žalovaná od žalobkyně úvěr ve výši 13 000 Kč, který se zavázala uhradit do 14. 4. 2023. Žalovaná však úvěr neuhradila. Původní věřitelka poté postoupila pohledávku na žalobkyni postupní smlouvou ze dne 10. 12. 2024. Žalovaná částka je tvořena neuhrazenou poskytnutou jistinou ve výši 13 000 Kč a dále poplatkem za poskytnutí úvěru ve výši 8 239,59 Kč. Žalobkyně zaslala žalované předžalobní upomínku dne 20. 12. 2024.2. Žalovaná se k žalobě nevyjádřila. Nemá datovou schránku, ani si nezvolila doručovací adresu, soud proto postupoval v souladu s § 46b písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), a výzvu k vyjádření doručoval na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel. Výzva byla žalované doručena dne 7. 3. 2025, když si ji osobně vyzvedla u provozovatele poštovních služeb.3. Ve věci jsou splněny podmínky pro rozhodnutí bez jednání na základě účastníky (žalobkyní) předložených listinných důkazů podle § 115a o. s. ř. Žalobkyně vyslovila s takovým postupem souhlas již v návrhu. Žalovaná byla vyzvána k vyjádření, zda s tímto postupem souhlasí, na výzvu však nereagovala. Soud proto v souladu s § 101 odst. 4 o. s. ř. její souhlas předpokládal a rozhodl bez nařízení jednání.4. Z provedených listinných důkazů soud zjistil následující skutkový stav: Původní věřitelka s žalovanou uzavřela dne 22. 4. 2022 smlouvu o spotřebitelském úvěru č. , Anonymizováno, , na základě které původní věřitelka téhož dne vyplatila žalované na její účet č. , č. účtu, částku 10 776,84 Kč a částku 2 223,16 Kč na účet refinancovaného úvěru a žalovaná se zavázala úvěr splatit do 14. 4. 2023 (viz smlouva o spotřebitelském úvěru na č. l. 11-14, potvrzení o platbě č. l. 15). Dne 29. 11. 2024 uzavřela původní věřitelka s žalobkyní smlouvu o postoupení pohledávek, čímž pohledávka původní věřitelky za žalovanou přešla na žalobkyni (viz smlouva o postoupení pohledávek na č. l. 17, 16). Dne 20. 12. 2024 odeslala žalobkyně žalované na její adresu evidovanou v centrální evidenci obyvatel oznámení o postoupení pohledávek a předžalobní upomínku (viz oznámení o postoupení a předžalobní upomínka č. l. 18 a podací lístek na č. l. 19).5. Zjištěný skutkový stav soud právně hodnotil takto: Vůlí stran bylo uzavřít smlouvu o spotřebitelském úvěru ve smyslu zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“), a podpůrně zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).6. Ve smyslu § 86 odst. 1 a 2 zákona o spotřebitelském úvěru měla žalobkyně, resp. původní věřitelka před uzavřením smlouvy o spotřebitelském úvěru řádně posoudit úvěruschopnost žalované. Uvedená úprava vychází z unijního práva, ke kterému Soudní dvůr Evropské unie (dále jen „SDEU“) již v rozsudku ze dne 18. 12. 2014 ve věci C-449/13 zaujal při výkladu čl. 8 a bod 26 preambule směrnice 2008/48/ES o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS (dále jen „směrnice“) takový postoj, že poskytovatel úvěru má povinnost (nese v tomto ohledu důkazní břemeno) posoudit úvěruschopnost dlužníka (spotřebitele) na základě dostatečných informací (na informace podané jen spotřebitelem může spoléhat jen tehdy, jsou-li dostatečné a podložené doklady); tím má být podle SDEU zabráněno, aby věřitelé poskytovali úvěry nezodpovědně.7. Právě naznačený výklad soudu podporuje i Nejvyšší soud, podle kterého povinnost řádně posoudit úvěruschopnost spotřebitele a úvěr poskytnout jen v případě, že „nejsou důvodné pochybnosti o schopnosti spotřebitele spotřebitelský úvěr splácet“, chrání nejen spotřebitele samého před negativními důsledky neschopnosti úvěr splácet, ale zprostředkovaně také společnost jako celek, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence v podobě pádu spotřebitele a osob na něm závislých do veřejné sociální sítě, narušení rodinných a sociálních vztahů atd. A v neposlední řadě chrání i pozici věřitelů samých, neboť odborné posouzení úvěruschopnosti spotřebitele při žádosti o další úvěr snižuje riziko věřitelů, kteří témuž spotřebiteli poskytli úvěry či jiné služby již dříve (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. , spisová značka, ).8. Soud dospěl k závěru, že žalobkyně, resp. právní předchůdkyně žalobkyně nesplnila svou povinnost vyplývající z § 86 a § 87 zákona o spotřebitelském úvěru, podle kterého, jak již bylo uvedeno shora, je poskytovatel úvěru (či zápůjčky) povinen pod sankcí neplatnosti smlouvy posoudit schopnost spotřebitele úvěr splácet, a to na základě nezbytných, spolehlivých, dostatečných a přiměřených informací získaných od spotřebitele nebo i z jiných zdrojů, a spotřebitelský úvěr poskytne jen tehdy, pokud z výsledku posouzení úvěruschopnosti spotřebitele vyplývá, že nejsou důvodné pochybnosti o jeho schopnosti spotřebitelský úvěr splácet. V projednávané věci žalobkyně uvedla pouze, že původní věřitelka žalovanou lustrovala ve „veřejně dostupných databázích ISIR, CEE, CRKI, EUCB, BRKI, NRKI“ Neměla důvodné pochyby ohledně platební schopnosti žalované, proto úvěr poskytla. Žalobkyně soudu žádné doklady k posuzování úvěruschopnosti nedoložila a sdělila, že k otázce úvěruschopnosti nenavrhuje žádných dalších důkazů a sama již v návrhu operovala i s možností posouzení jejího nároku jako bezdůvodného obohacení v důsledku neplatnosti uzavřené smlouvy.9. Uzavřenou smlouvu soud skutečně shledal absolutně neplatnou, a to s odkazem na zmíněná ustanovení zákona o spotřebitelském úvěru ve spojení s § 580 o. z. a § 588 věty první o. z., podle kterých soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. Pro doplnění soud dodává, že i v kontextu rozhodnutí Soudního dvora EU ze dne 5. 3. 2020 ve věci , Anonymizováno, -, Anonymizováno, /, Anonymizováno, , Anonymizováno, -, Anonymizováno, proti , Anonymizováno, , je povinností soudu zabývat se ex offo, tedy i bez námitky dlužníka, otázkou, zda věřitel náležitě posoudil úvěruschopnost spotřebitele a pokud této povinnosti nedostál, je povinností soudu vyvodit z tohoto porušení následek, tedy absolutní neplatnost smlouvy.10. Žalovaný nárok je tedy nutno posoudit jako bezdůvodné obohacení žalované na úkor žalobkyně ve smyslu § 2991 odst. 1 o. z. Soud vyšel z tvrzení žalobkyně, které žalovaná nijak nezpochybnila, že žalobkyně poskytla žalované částku 13 000 Kč, a to 2 223,16 Kč na refinancování úvěru (viz smlouva o spotřebitelském úvěru č. l. 11v) a částku 10 776,84 Kč převedla na účet žalované (viz potvrzení o platbě č. l. 15). Žalovaná na dluh neuhradila ničeho. Žalovaná se tedy na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatila částkou 13 000 Kč, kterou je povinna žalobkyni vrátit. V této části soud žalobě vyhověl (výrok I. rozsudku).11. Vzhledem k absolutní neplatnosti stranami sjednané smlouvy o úvěru nebylo platně sjednáno žádné příslušenství, tj. požadovaný poplatek za poskytnutí úvěru, ve zbytku proto soud žalobu zamítl (výrok II. rozsudku), a to i pro požadovaný úrok z prodlení, neboť podle § 87 odst. 1 poslední věty zákona o spotřebitelském úvěru spotřebitel je povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru v době přiměřené jeho možnostem, k čemuž Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. , spisová značka, , vyložil (a zdejší soud se s ním ztotožňuje), že „spotřebitel je povinen vrátit celou poskytnutou jistinu, avšak v takových splátkách, v jakých je schopen splácet. Text 'v době přiměřené jeho možnostem' míří na rozložení vrácení poskytnuté jistiny spotřebitelského úvěru v čase. Pokud spotřebitel vrací poskytnutou jistinu podle svých možností, nemůže se dostat do prodlení, což je hlavním cílem ochrany (teleologický výklad). V obecné rovině z uvedeného vyplývá, že dokud se spotřebitel nedostane do prodlení s vrácením poskytnuté jistiny, nemůže poskytovateli úvěru vzniknout nárok na zákonné úroky z prodlení podle § 1970 o. z. (logický výklad).“ Ustanovení § 87 zákona o spotřebitelském úvěru lze tedy vnímat jako další soukromoprávní sankci poskytovatelů „lichvářských“ úvěrů (vedle sankce absolutní neplatnosti) spočívající v tom, že poskytovatel úvěru má nárok toliko na nesplacenou jistinu úvěru bez dalších smluvených úroků a poplatků, nadto v nové době splatnosti (mezi účastníky dohodnuté anebo soudem určené), která neodvisí od výzvy věřitele k plnění, nýbrž od možností dlužníka (spotřebitele); nárok na zákonný úrok z prodlení podle § 1970 o. z. vzniká teprve v okamžiku prodlení dlužníka s vrácením zbývající části jistiny spotřebitelského úvěru v době podle § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru. Účelem takové úpravy je ochrana spotřebitele před lichvářskými praktikami některých poskytovatelů spotřebitelských úvěrů. Soud tedy dospěl k závěru, že nárok