14 C 216/2021-16 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobou podanou u zdejšího soudu se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 2 970 Kč s odůvodněním, že žalovaná je držitelkou televizního přijímače, čímž jí vznikla povinnost přihlásit se jako poplatník televizního poplatku do příslušné evidence. Tuto svou povinnost splnila žalovaná dne 30.4.2015. Žalovaná však nezaplatila za měsíc červenec 2018 a dále za měsíce od října 2018 do června 2020 poplatky stanovené zákonem č. 348/2005 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, v platném znění. Žalobce proto dopisem vyzval žalovanou k zaplacení nezaplacených televizních poplatků, žalovaná však do dnešního dne tuto svou povinnost nesplnila. 2. Žalovaná se ve věci nijak nevyjádřila, ač jí byla žaloba řádně doručena. 3. Soud vyzval oba účastníky řízení ve smyslu ustanovení § 115a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř.), v platném znění, ke sdělení toho, zda souhlasí, aby ve věci bylo rozhodnuto bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů, neboť měl za to, že takové rozhodnutí lze jen na základě listinných důkazů učinit. Současně postupem dle ustanovení § 101 odst. 4 o.s.ř. poučil účastníky o tom, že nevyjádří-li se k této výzvě soudu ve lhůtě 7 dnů, bude mít soud za to, že nemají proti rozhodnutí ve věci na základě předložených listinných důkazů námitek. Usnesení bylo doručeno oběma účastníkům řízení. Žalobce s navrhovaným postupem vyjádřil souhlas již v žalobě, žalovaná se ve stanovené lhůtě nevyjádřila, soud tak považoval za splněné formální předpoklady pro vydání rozsudku bez nařízení jednání na základě účastníky předložených listinných důkazů. 4. Soud v řízení provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 občanského soudního řádu, dále jen „o.s.ř.“), když potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a v řízení byl po postupu dle ust. § 132 o.s.ř. zjištěn následující skutkový stav: 5. Žalovaná byla mimo jiné i v období od července 2018 do června 2020 vlastníkem televizního přijímače, když svou povinnost ze zákona nahlásit se jako poplatník televizního poplatku splnila žalovaná již dne 30.4.2015. Svou povinnost hradit poplatek však neplnila, když za období červenec 2018 a dále od října 2012 do června 2020 ničeho nezaplatila, proto jí žalobce v souladu s ust. § 10 zákona č. 348/2005 Sb. vyzval ke splnění povinnosti. Do dnešního dne žalovaná na pohledávku ničeho nezaplatila. 6. Podle § 3 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb. o rozhlasových a televizních poplatcích je poplatníkem kromě dalšího též fyzická osoba, která vlastní televizní přijímač. Za televizní přijímač se přitom podle § 2 odst. 2 považuje zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci televizního vysílání bez ohledu na způsob příjmu, a to i v případě, že si jej poplatník upraví k jinému účelu. Dle § 7 odst. 2 zákona č. 348/2005 Sb., je-li poplatníkem fyzická osoba, je rozhlasový nebo televizní poplatek splatný nejpozději do 15. dne kalendářního měsíce následujícího po měsíci, v němž se fyzická osoba stala poplatníkem. Dle ust. § 6 zákona činí výše televizního poplatku 135 Kč. Dle ust. § 10 zákona nezaplatí-li poplatník včas rozhlasový nebo televizní poplatek nebo přirážku k poplatkům ani na základě výzvy provozovatele ze zákona, ve které bude stanovena přiměřená lhůta k úhradě, je provozovatel vysílání ze zákona oprávněn domáhat se svého práva u soudu včetně zaplacení úroku z prodlení určeného předpisy práva občanského. 7. Za shora uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je po právu, proto rozhodl, jak uvedeno ve výroku. Protože žalovaná nezaplatila v termínu splatnosti, dostala se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. O příslušenství rozhodl soud podle ustanovení § 517 odst. 2 občanského zákoníku (při aplikaci ust. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) a nařízení vlády č. 142/1994 Sb. a 531/2013 Sb., které žalobce kapitalizoval ke dni 15.7.2021. 8. Vzhledem ke skutečnosti, že proti tomuto rozsudku není odvolání přípustné, v souladu s ust. § 157 odst. 4 o.s.ř. není potřeba podrobnějšího odůvodnění. 9. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobci přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 a zejména s odkazem na závěry vyslovené v rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 dospěl k závěru, že žalobci žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní) a bagatelní pohledávce uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Ústavní soud opakovaně judikoval, že tam, kde k hájení svých práv je stát vybaven organizačními složkami, není důvod, aby výkon svých práv a povinností přenášel stát na soukromé subjekty – advokáty a pokud tak učiní, není důvodu uznat tyto náklady řízení jako náklady účelně vynaložené. Je-li [anonymizováno] - ač její činnost nepochybně není výkonem veřejné moci - v převážné míře financována z televizních poplatků, který představuje ve své podstatě druhou daň z majetku (za účelem vyloučení závislosti veřejnoprávních médií na státním rozpočtu), je i na [anonymizováno] třeba klást vzhledem k jejímu výsadnímu postavení srovnatelné nároky jako na orgány státní moci. Tvoří-li tedy příjem z poplatků 90% z rozpočtu žalobce (viz rozhodnutí sp.zn. I. ÚS 3344/2012 z výroční zprávy [anonymizováno] na rok 2012) vytrácí se racionální smysl právního zastoupení a je žádoucí a správné, aby si žalobce činnost spojenou se správou a vymáháním financí, zabezpečovala sama. Je sice na žalobci jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil vymáhání a správu svých pohledávek, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobce se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně, a že tomuto kritériu neobstojí jako v tomto případě.