15 C 85/2021-20 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobkyně se žalobou podanou u zdejšího soudu domáhala na žalované zaplacení uvedené částky s tím, že žalovaná cestovala pražskou veřejnou hromadnou dopravou bez platného jízdního dokladu, čímž porušila své povinnosti vyplývající ze zákona a přepravního řádu a vznikla jí tak povinnost k úhradě v celkové výši 1 524 Kč. Splatnost jízdného a přirážky nastává v den provedení přepravní kontroly. Žalovaná na svůj dluh do dnešního dne nic neuhradila, ani přes předžalobní upomínku právního zástupce žalobkyně. 2. K výzvě soudu, aby se žalovaná vyjádřila, zda souhlasí s projednáním a rozhodnutím věci bez nařízení jednání, se žalovaná nevyjádřila, ačkoliv jí byla výzva řádně doručena. Proto má soud za to, že žalovaná nemá námitek (§ 101 odst. 4 o. s. ř.). Žalobkyně s navrženým postupem vyjádřila souhlas již v návrhu. Soud dospěl k závěru, že věc lze rozhodnout jen na základě účastníky předložených listinných důkazů, proto postupoval podle ust. § 115a o. s. ř. a věc projednal a rozhodl bez nařízení jednání. 3. Soud provedl důkazy listinami, které předložila žalobkyně k prokázání svých tvrzení (ust. § 120 odst. 1 o. s. ř.), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo. V řízení byl prokázán následující skutkový stav: 4. Po skutkové stránce má soud z předložených listin za prokázané, že žalovaná byla dne 20. 7. 2020 podrobena v metru – linka B přepravní kontrole, při které se neprokázala jízdním dokladem. O provedených přepravních kontrolách byl pořízen zápis, v němž byla žalovaná řádně identifikována (prokázáno zápisem o provedené přepravní kontrole [číslo]). Dle smluvních přepravních podmínek žalobkyně činí přirážka k jízdnému při jízdě bez platného přepravního dokladu 1 500 Kč (prokázáno smluvními přepravními podmínkami žalobkyně, čl. 8 odst. 4). Žalovaný byl vyzván k úhradě dlužné částky, dosud však na ni neuhradil nic (prokázáno výzvou ze dne 16. 9. 2021). 5. Po právní stránce soud posoudil vztah účastníků tak, že uzavřeli smlouvu o přepravě osoby dle ust. § 37 odst. 5 a 6 zákona č. 266/1994 Sb., o dráhách, je cestující povinen se na výzvu pověřené osoby prokázat platným jízdním dokladem; neprokáže-li se platným jízdním dokladem, zaplatit jízdné a přirážku nebo prokázat svoji totožnost, případně sdělit osobní údaje potřebné k vymáhání jízdného a přirážky k jízdnému, když výši přirážky stanoví dopravce v přepravních podmínkách, výše přirážky nesmí přesáhnout částku 1 500 Kč, přirážka za porušení podmínek stanovených přepravním řádem činí nejvýše 1 000 Kč. 6. Za shora uvedeného proto soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Tím, že žalovaná svůj dluh nezaplatila v termínu splatnosti, dostala se tak dnem následujícím po dni splatnosti do prodlení. Úrok z prodlení přiznala soud žalobkyni zákonný dle § 1970 občanského zákoníku ve výši dle § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb. O lhůtě k plnění soud rozhodl podle § 160 odst. 1 věta první o. s. ř., když neshledal důvody pro její prodloužení. 7. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 142 odst. 1 o.s.ř. Soud žalobkyni přiznal toliko náhradu nákladů za vynaložený soudní poplatek ve výši 400 Kč, když ve shodě se závěry Ústavního soudu ve věci vedené pod sp.zn. IV. ÚS 2777/2011 a pod sp.zn. Pl. ÚS 25/12 dospěl k závěru, že žalobkyni žádné jiné účelně vynaložené náklady v tomto řízení nevznikly. S přihlédnutím ke všem okolnostem případu, tj. typizované žalobě, jednoduchosti případu (skutkové i právní), bagatelní pohledávce a zejména ke skutečnosti, že žalobkyně si nabývání a následné vymáhání pohledávek sám zvolil jako„ předmět podnikání“, uplatněný nárok na náhradu nákladů právního zastoupení ve výši stanovené vyhláškou č. 177/1996 Sb. měřítko účelnosti nenaplňuje. Je sice na žalobkyni, jaká personální a jiná opatření přijme (např. i zastoupení advokátem), aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti, ale nelze systematicky prostřednictvím institutu nákladů řízení jako náhrady za kvalifikovanou (odbornou) pomoc ve sporu, generovat zisk bez zohlednění shora uvedeného a bez ohledu na skutečný obsah této pomoci. Taková soustavná činnost není odbornou ale ryze administrativní (faktickou) pomocí, na níž však nelze vztahovat principy a pravidla, která se uplatňují pro právní zastoupení v občanském soudním řízení. Žalobkyně se tak vystavuje tomu, že takto poskytnutá„ právní“ pomoc bude vážena kritériem účelnosti jako zákonnou podmínkou pro přiznání její náhrady proti neúspěšné straně.