14 C 261/2024-49 — Okresní soud v Kolíně

1. Žalobce se žalobou podanou k Okresnímu soudu v Pardubicích dne 6. 6. 2024 domáhal zaplacení žalované částky s příslušenstvím s tím, že účastníci, resp. žalovaný a právní předchůdce žalobce společnost , Anonymizováno, (dříve , Anonymizováno, .), uzavřeli dne 26. 7. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, na jejímž základě se právní předchůdce žalobce zavázal poskytnout žalovanému peněžní prostředky ve výši 76 193,45 Kč a žalovaný se zavázal tyto prostředky vrátit a zaplatit úroky. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné podmínky právního předchůdce žalobce. Před uzavřením smlouvy zkoumal právní předchůdce žalobce úvěruschopnost žalovaného, a to na základě údajů poskytnutých žalovaným a lustrací žalovaného v interních a externích databázích. Žalovaný však svou povinnost nesplnil řádně a včas. Pohledávka za žalovaným byla smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020 postoupena na žalobce. Žalobce po žalovaném požadoval 76 193,45 Kč jakožto dlužnou jistinu úvěru a zákonný úrok z prodlení ve výši 14,75 % ročně z částky 76 193,45 Kč od 27. 2. 2024 do zaplacení. Žalovaný ani přes výzvu právního zástupce žalobce dlužnou částku neuhradil.2. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 24. 7. 2024, č. j. , spisová značka, , byla věc postoupena soudu zdejšímu.3. Žalovaný označil za nesporné, že mu žalobce zaslal nějaké peněžní prostředky, od žalobce však obdržel pouze částku 58 073 Kč. Tuto částku je připraven žalobci uhradit, požádal však soud o možnost úhrady ve splátkách po nejvýše 4 000 Kč měsíčně, neboť dlouhodobě nebyl schopen si sehnat práci, od cca poloviny listopadu 2024 by měl být schopen dosahovat příjmu 24 000 Kč měsíčně, dále má vyživovací povinnosti a splácí další úvěry. Ohledně přezkumu úvěruschopnosti žalovaný uvedl, že o úvěr žádal prostřednictvím webových stránek, v té době dosahoval příjmu 23 000 Kč a měl 3 vyživovací povinnosti, jeho manželka byla na mateřské dovolené.4. Soud provedl důkazy listinami, které předložil žalobce k prokázání svých tvrzení (§ 120 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), účastníci provedení dalších důkazů nenavrhovali a potřeba provedení jiných důkazů v řízení nevyšla najevo a po postupu dle § 132 o.s.ř. byl prokázán následující skutkový stav:5. Účastníci uzavřeli dne 26. 7. 2023 smlouvu o revolvingovém úvěru, sjednali si výši úroků, výši měsíčních splátek a další smluvní podmínky (prokázáno smlouvou o úvěru ze dne 26. 7. 2023, standardními informacemi o spotřebitelském úvěru). Žalovaný na tuto smlouvu čerpal částku 58 073 Kč (prokázáno informacemi o platbách, výpisem z účtu žalovaného za období červenec – říjen 2023). Pohledávka za žalovaným byla smluvně postoupena na žalobce (prokázáno smlouvou o postoupení pohledávek ze dne 27. 1. 2020, dodatkem č. 2 ke smlouvě o postoupení pohledávek ze dne 18. 11. 2021, seznamem pohledávek). Postoupení bylo žalovanému oznámeno (prokázáno oznámením o postoupení pohledávky ze dne 16. 3. 2024). Žalobce uplatňuje jistinu, poplatky, smluvní pokuty, úrok a zákonné úroky z prodlení. Žalovaný byl vyzýván k úhradě dlužné částky předžalobní upomínkou ze dne 16. 3. 2024 (prokázáno předžalobní upomínkou ze dne 16. 3. 2024 vč. podacího lístku ze dne 16. 3. 2024).6. Výše uvedené listiny soud hodnotí jako plně věrohodné. Vzhledem k tomu, že se žalobce k jednání soudu dne 13. 11. 2024 (řádně omluven) nedostavil, nemohl mu soud poskytnout poučení podle § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. o povinnosti tvrzení a důkazní o tom, zda a jak zkoumal jeho právní předchůdce před uzavřením smlouvy úvěruschopnost žalovaného a ohledně výše poskytnuté částky úvěru.7. Po právní stránce soud věc posoudil následovně. Žalovaný a právní předchůdce žalobce uzavřeli dne 26. 7. 2023 smlouvu o úvěru podle § 2395 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“); poskytovatel úvěru v postavení podnikatele a žalovaný v postavení spotřebitele (§ 419 a § 420 o. z.). Z předložených listin vyplývá, že součástí smlouvy o úvěru jsou i všeobecné obchodní podmínky, na něž bylo odkázáno (§ 1751 odst. 1 o. z.), přičemž – protože žalovaný je spotřebitel a uzavřená smlouva je smlouvou adhezní – uvedená doložka je platná, neboť žalovaný byl s jejím významem seznámen (§ 1799 o. z.), jak plyne z textu smlouvy. Vzniklý závazek je také kromě příslušných ustanovení o. z. nutno posoudit s ohledem na datum uzavření smlouvy o úvěru rovněž podle zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění pozdějších předpisů (dále jen z. s. ú.) – srov. § 2 odst. 1 z. s. ú.8. Poskytovatel úvěrů byl povinen před uzavřením smlouvy posoudit úvěruschopnost žalovaného (§ 86 odst. 1 z. s. ú.), přičemž porušení této povinnosti má za následek neplatnost smlouvy. Jedná se přitom o neplatnost absolutní (§ 588 o. z.) – k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18, a zejména rozsudek Soudního dvora Evropské unie ze dne 5. 3. 2020, ve věci C-679/18, neboť zákon o spotřebitelském úvěru provádí směrnici Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES ze dne 23. 4. 2008 o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, což s sebou nese i povinnost eurokonformního výkladu vnitrostátní úpravy.9. K posouzení úvěruschopnosti žalobce sdělil, že tuto poskytovatel úvěru posoudil zejména na základě informací zjištěných od žalovaného, informací zjištěných z běžného účtu žalovaného a z informačních databází. Klientům je v rámci posouzení úvěruschopnosti ponechána finanční rezerva ve výši 10 % z rozdílu mezi deklarovanými příjmy a výdaji, a to minimálně ve výši životního minima.10. Jak již bylo uvedeno shora, žalobce se tím, že se nedostavil k jednání soudu, zbavil dobrodiní poučení o povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní ohledně zkoumání úvěruschopnosti žalovaného (tvrzení a prokázání, případně jakým dalším způsobem úvěruschopnost žalovaného zkoumal, a v jaké výši byl úvěr žalovanému skutečně poskytnut). Žalobce ke svým tvrzením nepředložil jediný relevantní důkaz, nadto i jeho tvrzení zůstala pouze v obecné rovině, bez jakéhokoli konkrétního údaje, z něhož právní předchůdce žalobce při poskytnutí úvěru žalované vycházel. Žalobce tak dle závěrů soudu v tomto ohledu neunesl svá břemena, a to jak důkazní, tak ani břemeno tvrzení. Soud má proto za to, že k posouzení úvěruschopnosti žalovaného v posuzovaném případě nedošlo.11. Smluvní strany se tudíž musí vyrovnat podle principů bezdůvodného obohacení, neboť žalovanému bylo plněno na základě neplatného právního důvodu (§ 2991 a násl. o. z.). Podle § 2993 věty první o. z. plnila-li strana, aniž tu byl platný závazek, má právo na vrácení toho, co plnila. Nelze tak přihlížet ke smluvním ujednáním o úroku či smluvních poplatcích. Žalovaný v řízení netvrdil, že by žalobci z poskytnuté částky cokoli uhradil, zbývá mu tak uhradit celá poskytnutá částka ve výši 58 073 Kč.12. Na základě všeho doposud uvedeného soud žalobu částečně zamítl a žalobci přiznal doposud neuhrazenou jistinu.13. Žalovaný v řízení tvrdil, že je schopen částku uhradit pouze ve splátkách po nejvýše 4 000 Kč měsíčně, neboť dosud neměl pravidelný příjem, od listopadu dosahuje výdělku 24 000 Kč měsíčně, má 3 vyživovací povinnosti a splácí další úvěry. S ohledem na majetkové poměry žalovaného, když současně žalobce proti uvedenému postupu neměl námitek, v souladu s § 160 odst. 1 o.s.ř. soud proto uložil žalovanému povinnost zaplatit žalovanou částku ve splátkách po 3 500 Kč měsíčně, počínaje měsícem leden 2025, pod ztrátou výhody splátek.14. Úrok z prodlení soud žalobci přiznal v souladu se závěry judikatury (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 33 Cdo 3675/2021, a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 2024, č. j. 23 Co 10/1024-88) od data uplynutí lhůty k plnění vymezené v první prokazatelně zaslané výzvě k plnění. Výzva k plnění byla žalovanému zaslána dne 16. 3. 2024, v souladu s § 573 o.z. tak má soud za to, že byla žalovanému doručena dne 19. 3. 2024. Žalovaný se do prodlení dostal dnem následujícím po uplynutí 3denní lhůty k plnění počítané odeslání výzvy, tedy dnem 20. 3. 2024.15. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 2 o. s. ř. podle míry úspěchu v řízení s ohledem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 30. 8. 2010, sp. zn. I. ÚS 2717/08, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2013, č. j. 30 Co 363/2013-97, a podle pravidel v těchto rozhodnutích stanovených. Do posouzení míry úspěchu a neúspěchu ve věci soud zahrnul nejen pohledávky, ale i jejich příslušenství mimo příslušenství běžícího. Soud tento způsob považuje za spravedlivý, neboť až z něj je názorně na konkrétních číslech vidět, jaké částky věřitel skutečně vymáhá. Žalobce měl úspěch ohledně částky jistiny ve výši 58 073 Kč (76 %) s příslušenstvím. Neúspěch měl naopak ohledně částky 18 120,45 Kč (24 %) s příslušenstvím. Žalobci tak náleží poměrná (52 %) náhrada účelně vyna